Odzemek - BLOG

Jednou Jánošíkem, vždy zbojníkem

Sun, 16 Jun 2024 17:54:00 +0000

„Už mi lásko není dvacet let, už mi není ani dvacet pět“. Tato píseň by se asi hodila do minulého víkendu v Rožnově pod Radhoštěm a Ondrášovy valašky. Příznačnější ale asi bude přece jen tato, která vždy zazněla v autobuse při našich cestách po vlastech Českých a Slovenských.“ A či v zime, a či v lete, Jánošíci na výletě, tedy přesněji aj dolina, dolina, na doline sud vína, Jánošíci sebe žijú jak jedna rodina“. A to se právě o víkendu potvrdilo. Kalendář jmen by nám nestačil, abychom vyjmenovali všechny, kdo se rozhodl se potkat po mnoha letech a ti odvážnější i vylézt na plac a užít si opět zasloužené ovace, řvoucí amfiteátr Na stráni. Nad tím opět a zase Komár ve své „maličkosti“. Jako bychom nikdy ze souboru neodešli. A vlastně se ptám, odešli? Jsem si jist, že ne. A je úplně jedno, jestli pod přízviskem Jánošík nebo Ondráš. Každý máme toto těleso v srdci, nesmazatelně, s radostí a emocemi. Představa, že snad ještě někdy si užijeme choreografie, úpravy, které nás po dobu působení provázely každý den. A přece. Všichni jsme vždy táhli za jeden provaz, tak jako o víkendu. Dlouhé zkoušení, nácviky mnoho týdnů před. Nikdo to nepodcenil, přece si to jedeme užít a splnit svůj sen ještě jednou být na jevišti Jánošíkem či Ondrášem. Ba dokonce s některými jsme se na baletizolu potkali poprvé. No a? Jsme přece rodina a je úplně jedno, kdo kolik má let, kdy v souboru působil, jak dlouho? Úplně jedno. Slzy štěstí, emoční vypětí, dlouhé úklony, děkovačky. Mnoho svalových útrap, vyčerpání, příprav a možná i smutku, že se třeba nedaří vše, jak bychom chtěli. Všichni, úplně všichni jsme dali do tance a hraní srdce, adrenalin nám nedovolil polevení a za sebe můžu říci, že jsem zažil euforii po mnoha desítkách let, snad srovnatelnou s Janáčkovým divadlem v roce 1989 a sedmiminutovým potleskem. Ano, tak dlouho tomu jest, co jsem s kamarády tancoval výročí VSPT. S holkami si užívali spojení, které normální člověk nemůže pochopit. Vždyť taky není Jánošík, že? Ano, dámy nám vyzrály ještě více do krásy a že jim opravdu již není dvacet a míň? A poznal to v sobotu snad někdo z diváků? Nemohl.

Přehršel diváků, krojů, hudby, písní a tanců. Ne všichni se na jeviště dostali, ne každý dostal tu šanci, některé již zdraví nepustilo, ale věřte mi, že jsme tancovali i za Vás. A většina měla i obrovskou trému. Nikoli z vlastních obav, ale nic nepokazit všem okolo. A že jsme pak museli v týdnu vyhledat svého ortopeda s trapnou prosbou, „au, doktore, pomoc“. Opíchnutá kolena a kotník. A opět použiji, no a co? Vždyť i on je bývalý zbojník Ondráš z Brna. O tom všem je naše rodina, naše soužití, naše vše.

A proč taky ne? Vždyť nám všem bije ve stejném rytmu, pravidelně a s láskou. S láskou k souboru, ke vzpomínkám, pro budoucnost všech, kteří ještě tělesem projdou. Čeká je přesně totéž, co jsme zažívali před lety, co nás naplňovalo. Stejné úspěchy, dřina, cíle, platonické lásky. Když se mě kdokoliv zeptá, co mi Jánošík/Ondráš dal, jednoznačně odpovím, jako bych absolvoval taneční konzervatoř, techniky a variace, jakož vše, co k tanci patří a to za dobu vojenské služby. Takový rychlý, o to více intenzivní průlet.

Chci tímto poděkovat i mé Libce, ženě mé milované, že toto vše sdílí se mnou. Prožívala celý víkend, tréninky se mnou a námi všemi, snažila se zachytiti i nemožné, abychom měli památku. Dano mi napsal, že nechápe. „Nikdy jsme se neviděli a jako bychom se znali celý život“. Prožívala s námi únavu, bolesti, radost i emoce. Jednu velkou rodinu Jánošíků. A vím, že je na nás všechny hrdá a pyšná, co jsme skutečně po mnoha letech dokázali ze sebe vymáčknout. Je totiž obrovská srdcařka. A za to jí a Vám všem patří velké Díky.

Být folkloristou je životní styl, naplnění a jak říkám, i postižení. A být Jánošíkem či Ondrášem platí dvojnásob. Životní styl Jánošík. Kam se hrabe Hamlet. A za to všechno patří maximální díky Čendovi. Ten muž, co v nás zakořenil to malé semínko folkloru, souboru. Tu profesionalitu, přístup, ke všemu se stavět čelem a do všeho jít po hlavě. Zbytek už byl jen na nás. A my jsme chtěli a chceme. Komáre, věř, že Tě máme všichni moc rádi, ať jsi byl a jsi tvrdý, nekompromisní, precizní, neodpustil si nám a dokázal trestat i motivovat. Za to vše Tě skutečně milujeme. Jsme jedna velká rodina, kdy máš obrovské množství dětí a všichni mají stejná jména. Jánošík-Ondráš.

Tak, za dva roky zase na Valašce nebo na setkání. A věřím tomu, že i když třeba nebudeme chodit, budeme po infarktech a mnoha zdravotních komplikací, půjdeme do toho zase naplno. Už nyní se moc těším…

Stále dítětem? Proč ne?

Mon, 13 Nov 2023 16:00:00 +0000

Být opět dítětem? Vrátit se zpět do dnů bez starostí, kamarádství a volnosti. Mnohokrát jsem s touto myšlenkou usínal. Pokud by to bylo možné, přiznejte se a řekněte, kdo by tuto možnost přivítal? Změnili bychom díky této hypotéze něco v našich životech? Učili bychom se více nebo bychom nechali vše při starém? Nedopustili bychom se chyb, které jsme napáchali? Měli jiné povolání, profese, vzdělání? Minulost změnit nelze, ale taky nám ji nikdo nevezme a žijeme nyní a díváme se do budoucnosti. A přesto se můžeme do dítěte vtělit a právě propojit budoucnost s minulostí. Jak? Jednoduše. Prací s dětmi. A je mnoho lidí, kteří zasvětili tomuto poslání své životy, zůstali vlastně dětmi po celý život. Vedoucí dětských souborů a spolků.

Já jsem jako malé dítko nikdy žádným spolkem neprošel. Díky sportovní gymnastice jsem dětství trávil mezi nářadím a prachem. A to bylo skutečně o něčem jiném, drilu a dřině. Mé klouby se proto dnes se mnou nebaví a dávají mi to sežrat a zároveň nosí práci a výdělek mému ortopedovi a traumatologovi. Ale nelituju toho. Naopak mohu říci, že těmto dětem v souborech závidím. A mám co. Už jako dospělák jsem však měl možnost se podílet na utváření osobností v dětských souborech. Někde jen na pár dnů, někde mnohem déle. Ale všude všechny spojovala stejná záliba. Láska k folkloru. Některé přivedli do jejich těles rodiče, povětšinou bývalí tanečníci a muzikanti. Některé zase rodiče, kteří se snaží si splnit své nenaplněné sny ze svých mladých let, no a pak jsou bohužel i děti, kteří bývají do spolku odloženy, aby rodiče stíhali své aktivity. Všem jsem vděčen, že takto činí. Jsme poté součásti životů těchto poupat a podílíme se na utváření jejich osobností a lásce k folkloru.

Mé první aktivní setkání s dětmi bylo v Olšince v Orlové, kdy jsem měl tu možnost pracovat s náctiletými kluky na jejich projevu a dostával do nich techniku odzemků a figur. Ano, byla to první práce s dětmi a dost jsem tápal, jak k nim přistoupit. Povedu je jako dospělé? Můžu je nadobro zlomit a ztratit, hledal jsem cestu a myslím, že i našel. Vždy je mým cílem v dětech probudit zájem, kdy sami pak mají otázky jak a co mají udělat? Snad se i dostat do jejich mentality a tím se vcítit do jejich rolí? Být na chvílí jim rovný, kamarád. Vykouzlit jim úsměv. Každý den po soustřední jsme večer trávili ještě dlouhé hodiny povídáním si jak čeho dosáhnout, jak co zvládnout, posunout se v tanci. Ano, bylo to v době za krále Klacka, kdy jsem byl krásný a mladý (to jsem vlastně pořád), a horníci v dolech svítili loučema. A přesto jsem si i já odnesl mnoho pro sebe.

V Čechách jsem měl možnost občas zaskočit v nácviku v Kuřátkách v Chrudimi a učit je prvním krůčkům a vazbám, které jim byly ku pomoci v další taneční kariéře. A někteří to dotáhli hodně daleko. Následně jsem měl tu čest po odchodu Ríši Hese mezi anděly se podílet dlouhou dobu na rozcvičkách, průpravě a nácvicích Valášku Hany Dolejší. Neskutečná práce a radost, kdy děti opravdu chtěly, tancovaly a rostly před očima. Ano, těleso k tomu předurčovalo. Byl oříšek najít to spojení mezi drilem a přirozeností. Rád na děti vzpomínám. Velmi mě mrzí, že soubor ukončil činnost před nedávnem. Asi tomu tak mělo být, ale věřím, že děti našly svá další působiště a radost v očích a úsměvy na rtech, kterými mě častovaly mě nabíjely energií. Po každé zkoušce jsem se přichytil, že jsem fyzicky padlý, ale emočně baterky naplněné a mnohdy jsem nemohl zabrat a těšil na další nácvik.

Natáčet Zpěváčka je pro nás čest, už právě kvůli dětem. Tolik husí kůže, emocí a zážitků bych přál každému. Vidíte roky, jak děti dospívají, mění se jim hlasy, stávají se z nich profesionálové. Jejich úspěchy i prohry, vše vidíme okem z povzdálí a vše toto prožíváme s Libkou s nimi a jejich rodiči.

Letošní rok byl pro nás plný energie i únavy. Tolik akcí, co jsme zvládli spolu s Libkou, to snad ani nelze. Začal jsem zasedat v porotách a užívat si dětí i očima kritika. Není to zrovna vděčná role. Ne, že bych někomu nadržoval nebo ublížil. Okolí o mě ví, že jsem velký kritik, ale chci být i nápomocen. Motivovat děti a jejich vedoucí k další práci, lásce, radosti. Ke všemu, co soubor přináší. Vždy mám radost z každé přehlídky a ještě dlouho doma rozebíráme, co a proč bylo tak a co se povedlo, či zrovna ten den ne. A vždy s čistou duší.

Občas dnes zajedu do Sedmikvítku nebo Klobučánku. A děti obou souborů jsou kouzelné. Tam skutečně vidím lásku k folkloru, ať zpěvačky na prestižních festivalech, tak tanečníci na jevištích rozměrů fotbalového hřiště. A oba tyto soubory si můžou být jisti, že až budu stavět další pořad kdekoliv, bez nich se neobejdu, tak jako naposledy Brno a brzy Liptál a Frenštát a budou i další. Když ti někdo dá šanci, Hani, děkuji, chci ji zvládnou. A věřte mi, že tuto si užívám naplno. Zvlášť děti z Klobouk se staly naplno součástí mého života. Každý je trochu i upovídaný na zkoušce, každý občas i zlobí. Práce s nimi vše překoná. Jsou to přece děti, štěbetavé a hravé. Učíš je, jak věci uchopit, jak udělat ten a ten krok, dáváš jim svou představu pohybu na jevišti, přitom je to jen to, co ses sám učil dlouhá léta. A trochu přemýšlení a ano, už jsem to zmínil, vtělení se do jejich let, pocitů. I ony prožívají své dojmy, nápady, pochybnosti i lásky. A když pak vidíš výsledek, může dojít i na slzy. Vždyť i Libka, žena moje milovaná letos uronila kroupu na Starém Hrozenkově, kdy děti z Klobučánku šly svou premiéru s novou choreografíí. A Hanka s Nelou pod jevištěm jak by smet. Děti ještě dlouho chodily a ptali se na náš názor, co ještě můžou zlepšit, na čem zapracovat? A moje odpověď? Pracujte na sobě tak, abyste si vše, co činíte, užívali a měli pocit radosti a naplnění. Divák to z vás pozná. Proto do Klobouk jezdíme rádi a vždy se těšíme. Už se nemůžeme dočkat Jarmeku, až se zase uvidíme. Můžu naprosto říci, že se z nás stali přátelé a jsem za to šťastný.

Nikdy jsem nebyl členem dětského souboru, snad skutečně i závidím, jedno vím však jistě, že i dnešní doba mi plně nahrazuje dětství. Dnešní děti mají velké cíle a pokud mohu pomoci, rád to udělám. Proč taky ne. Užil jsem si v životě mnoha ovací, pocitů, že tě diváci nechtějí pustit z jeviště, sólový odzemek pro osm tisíc diváků na Lefkadě, mnoho úspěchů s Ondrášem a dalšími. Dopřejme to i našim dětem. I já se od nich učím na sobě pracovat, vždy na zkoušce najít a učinit něco, co děti udělá šťastnými, vykouzlí ten úsměv a vždy si odnesou zážitek a těší se na další nácvik. A když se Vám dostanou do rukou řádky vyznání jedné malé tanečnice a vidíte v nich zmíněnu i svou osobu, se slovy díky, štěstí a vidíte v řádcích úsměv této slečny (jméno nezmíním, nebylo by to slušné a je mou kamarádkou), pak i já dokážu zamokřit svůj polštář slzami. Proto tu práci děláme. Právě tyto děti jsou naše budoucnost.

Říká se, že člověku je tolik, na kolik se cítí. A můžu potvrdit, že jsou dny, kdy se mi chce na písku plácat bábovičky. Že si na mě lidé občas ukazují, že si pouštím v obchodě autíčko? Sedím na koni a houpu se? Nerušte mě, právě jsem se stal na chvíli dítětem.

A koncem snad jen vzkaz. Děti, pamatujte si, že i vy budete dospělí, ale tím dětství nekončí.

Pro mne vždy Čáp

Sun, 04 Jun 2023 07:45:00 +0000

Je nejvyšší, je nejširší, je nejhlasitější a je ho všude plno. Prostě Čáp. Když roztáhne ruce, nikdo se už na jeviště nevejde. A přece jsme spolu na prknech strávili mnoho let a někdy si našli vedle něj i prostor. Když Ivana překládá do španělštiny, že je Pavel chacha montáňa (veselá kopa), všichni víme o kom píšu. Přece o Čápovi, někteří mu říkají kondor, jiní Pavel, pro mne byl a bude vždy Čáp. Obrovské množství představení všude tam, kde vymysleli jeviště, festival, projevili touhu vidět Jasénku. O to více mne zasáhla zpráva, když se rozhodl odejít z Jasénky a tak nějak přešel do Soláně. Vlastně do dneška ani nevím proč? Nikdy jsem se na to Pavla neptal a ptát nebudu. Prostě tomu tak bylo a je. Ale kamarádi budeme i v nebi a je mi ctí. A vždy jsme drželi pospolu, i když nás třeba život fackoval.

Nejedno probuzení hlavu na hlavě vedle Pavla v uličce v Karose na zájezdech, na jednom polštáři. Slintali jsme si vedle sebe, chrápali, mlaskali, ale užívali pohodlí autobusu, který s námi sjezdil Evropu křížem, krážem. A těch padlých nohou přímo do Čápova obličeje. Hlavně Liborova pravidelně, my v uličce, Libor nohy nahoře na opěradle do doby, než mu noha upadla díky gravitaci k podlaze, tedy obličeji našeho sólisty. „Ty vole, dej si ty nohy někam“. V jedné ruce flaška rumu, v druhé řízek (bez chleba) se slovy „Dobré ráno“, vlastně omluvou Pavlovi, které mu předával. Pavel se vždy stará o zábavu, autobus zpívajíce hodiny v kuse na dálnicích ve světě. Možná si mnohdy místní i mysleli, že jede banda květinových dětí, ale pokud ano, tak ve valašských krojích. Čápovo „Oudylaladyladada – láladyladada“ znělo všude, kdy tuto píseň spustil a najednou tuto chytlavou zpíval celý festival a je jedno, kde to bylo a odkud byly soubory. Jak zmíněno výše, Chaha Montáňa. Jedním slovem sólista. Se vším všudy, jak se dnes všude uvádí leader. Společných tanců by dalo na tisíce kilometrů kroků, písní na hitparády všech zemí světa. Mimo, pokud byste si někdy nevěděli rady s textem, zeptejte se té rozhledny, tedy Čápa.

Když natáčíte hudební nahrávku do rozhlasu a v kabině sedí Janek Rokyta, my kolem mikrofonu, ozve se jen STOP. Janek suše oznámí, Všichni krok dopředu, Čáp o tři kroky dozadu. Je to sbor a ne sólo a vokály.

Na druhou stranu jsem Pavla poznal v době, kdy se vrátil z VSPT Jánošík, dnešní Ondráš zpět do Jasénky a vzal si (dostal přiděleno Mirečkem) rozcvičky a průpravu. Jeho dril při diagonálách a čočky, kterou nám dával, rytmice, krokových variacích, zabrousil vždy i na Slovensko. Tehdy jsme jej proklínal v dobrém, ale také pochopil, že navzdory Mirkově památné větě prostě chci být tanečník a Čáp pro mne byl tehdy vzor. Trvalo to chvíli, ale dosáhl jsem toho, čeho chtěl. Tancuju, když nebolím. Pavel byl přesně ten jeden dílek puzzle, skládačky, která zapadla tam, kam měla. A když najednou nebyl, nějak přirozeně jsem zdědil jeho posty, ale přiznejme si, že pěvecky nikdy na té úrovni, spíše tanečně.

Projeli jsme spolu svět, hodně se nasmáli, hodně vypili, na místech, kde se normální smrtelník nedostane nebo alespoň dívá s respektem. Nice, Cannes, Covent Garden, Wimbledon, Roma, Atény a Stará Ľubovňa, samozřejmě myšleno s nadsázkou, tam se jezdilo pravidelně jakožto družebního města Vsetína. Stáli na jevištích, která nám byla skutečně někdy malá. Některá i nevydržela. Ve Francii, myslím, že to mohl být Besancon, jsme odskákali 12 minut zbojnických, následný zvŕtaný už Pavel nedokončil. Prostě točka, točka, podup, točka, točka, podup, rána, díra, Čáp a Jarka v té díře. Podotýkám, že pódium bylo minimálně 170 cm vysoké. Čáp skončil v nemocnici na pozorování a Jarka od té doby na jeviště již nikdy nevlezla. Stejně jsme ti Čápe ten špitál záviděli. My, socialističtí „vlastenci“ a ty si se válel v kapitalistickém francouzském špitále. Psal se rok 1985 a proč to vím? Byl to můj první zájezd. Po dvou letech makačky. Pánové, nic proti, tehdy se bojovalo o triko a posty a možnost vyjet, dnes přejdete z dětí do dospělé složky, dostanete triko souboru a jste sólisti. To jen tak na okraj, abyste makali a s pokorou a ne nosem nahoru. Jo, a že Čáp tehdy prohlásil, co já toho musel sežrat v tom špitále, myšleno jídlo. Mňam.

Ještě jedno jeviště jsme spolu zvalchovali, v Corku v Irsku, kde nás naše ministerstvo kultury poslalo omylem na soutěžní festival pěveckých sborů. Folklorní soubor! Ale zase výhodu to mělo, na revanš jsme dostali špičkový hotel místo internátů jako spali všichni účastníci, využívali nás jako propagaci festivalu, tančili jsme snad všude, pro všechny sponzory, vypili místní pivovar Giunness. Zde padla památná věta Zdeňka Kašpara, když se jej ředitel místní farmakologické firmy zeptal „Do you speak english?“ a Zdeňkova odpověď „Yes, yes, trošku“. Tak právě na tomto festivalu jsme s Čápem zanechali skvělou stopu. Pódium, které bylo sice pevné, ale křehké, z dřevotřísek. Jsme se při posledním skoku propadli každý oběma nohama, oba dva jsme tam zahučeli po kolena, tak jsme se vysoukali ven a oba dva díry velikosti chodidel. Jako by je laserem vyřezal. I freeshop jsme nazpátek vypili na trajektu. Tancujíce a hulákajíce různé parodie za řevu Čápa „Stoj šohaju v tomto Lamanču“. Kdyby tehdy vedle plaval Venclovský, jeho věta by zněla jinak a dodnes si místní velryby tuto větu opakují, to jsem si jist. A pokud žije tehdejší kapitán lodi, jistě si ji stále opakuje a ihned musel skončit s touto prací. A pokud snad již ne, pak vím, co má na náhrobku. Rozhoupat trajekt se fakt dá, i když přiznávám, že La Manche nám samozřejmě pomohl.

Byla vždy obrovská sranda. Po vystoupení v Kalábrii, kde přesně už fakt nevím, na toto byl Mirek kabrňák, ten přesně věděl, kde jsme kdy vystupovali, kdy to bylo a co bylo k večeři. Jednou takto prohlásil ve Francii v roce 1995, Ivanko, tady v této dědině (tuto míjejíce) jsme vystupovali tehdy a tehdy a k večeři bylo kuře a ten skvělý sýr. Nutno zmínit, že tuto dědinu jsme míjeli po dvaceti letech. Tak na tom hotelu v té Itálii říká Čáp Bildovi „Jdeš prát košili, tak prosím vem i moji?“ . Otevřelo se okno, a košile letěla z pátého patra místního hotelu, kde jsme trávili náš pobyt a odpočinek, přímo na ulici. „Vole, co děláš?“. „Sem ti ju vypral, z okna“ odpovídá Bilda.

S Čápem jsme spojeni navždy snad pupeční šňůrou. I achilovku jsem mu utrhl já. Na komorním amfiteátru v Rožnově. Opět při zvŕtaném. V tom fofru jsem mu na ni šlápl. Pavle ještě jednou se omlouvám, avšak Pavel mi to nikdy za zlé neměl. Prostě srdcař. Kdykoliv se potkáme, padáme do náruče. A takových kamarádů máme skutečně velmi málo. Pavle, Čápe, děkuji za vše a zase někdy, někde. Je mi ctí.

Lojzička a její vlasové tužidlo

Tue, 07 Mar 2023 19:21:00 +0000

My muži si myslíme, že jsme středem vesmíru, pupkem světa, hlavou rodiny, prostě muži. No, to taky jsme, avšak už si nedokážeme připustit, že máme i krk a tím krkem jsou naše ženy, partnerky, manželky, ty s námi hýbou. A připustíme si to někdy, to ani náhodou, to by naše mužská ješitnost utrpěla. Na druhou stranu, co byste si naše lásky bez nás pánů počaly. No prostě byste nepočaly. No a my bychom utřeli. A právě o jedné takové dámě s noblesou dnes budu psát své vzpomínky. Možná dnes nebudu až toliko humoru, spíše úcta a dobré její srdce humor moc nepřitahovalo. A přece třeba, snad, uvidíme.

Lojzička. Když napíšu její jméno, srdce mi poskočí a všichni folkloristi na Vsetíně a jeho blízkém okolí přesně ví, o kom je dnes řeč. Mireček (už víte který? No Mireček, vedoucí taneční složky Jasénky. No hurá, to jméno si zapamatujte, bude o něm řeč ještě mnohokráte.) o Lojzičce prohlásil, že je to první valašská světice. A měl úplnou pravdu. Byla vždy oddanou manželkou našeho primáše Zdeňka, kam se hnul on, byla mu v patách. O to kouzelnější bylo, že o tom Zdeněk nikdy nevěděl a možná si to ani neuvědomoval. Ona byla přesně ten Zdeňkův krk, který hýbá jeho hlavou. A měli to tak nějak nastaveno, Zdeněk žil ve svých úpravách, kolem sebe notičky, křížky a béčka, stupnice a partu skvělých muzikantů. Od terce, přes kontry, cimbál, dlouhá léta jediná žena v kapele, jak jste to Růženko s těma pazúrama mohla ta dlouhá desetiletí vydržet? Protože jste chtěla a byli to všichni výborní hráči. Jak řekl kdysi Janek Rokyta, kdo nezná Kašparovy úpravy, jako by nebyl muzikant na Valašsku, basu a klacky, tedy dřeva, tedy klarinet a flauta. Snad proto měla kapela svůj osobitý zvuk, kdo jen trochu znal valašský folklor, Jasénku poznal vždy. A byla to z velké části zásluha Lojzičky. Také dlouhá léta tato muzika neměnila obsazení, vždy ve stejném složení a Zdeněk se opravdu mohl věnovat naplno své právi, kumštu. Každé pondělí od půl sedmé večer do půl desáté muzika zkoušela. Ano, současní muzikanti, vidíte velmi dobře, zkoušela. Pač byla primárně kapelou souboru. Ano, i kšefty měli a nebylo jich málo a přesto stále a stále zkoušeli a posouvali se. Vždyť francouzský plátek Nice Matine, při našem pobytu v roce 1985 na Azurovém pobřeží na festivalu přirovnal Zdeňka k Antonínu Dvořákovi, to sice malinko přehnali naši milí hostitelé Frantíci, ale zasloužil si to. Náš primáš se vznášel pocitem velikášství a Lojzička oprášila svá andělská křídla a začala lítat, aby měl Zdeněk vše tak, jak má rád. Dokonce tolerovala i jeho pohledy na zdejší riviéře, kdy jsme pláže atakovali každý den, vždyť představení byla až v noci a nechat ladem naše pohledy na sličné Francouzky nahoře bez a u nás vládl režim velkých bombarďáků a pro jistotu plavek v celku. Mnoho jarních brázd jsme vyorali při plazení se z moře na naše deky po břuchu. To by bylo ostudy kdybychom šli po svých. Těch velkých mužů s malým mužstvím právě vždy z moře na stráži. Snad už jsem o tom i někde psal. Všichni chlapi. Mám pocit, že si dodnes místní ženy myslí, že Češi neumíme chodit a jen se plazíme a jsme skvělí při orání půdy. No co, vy puritáni? Je to lidský a ve Francii nejsme vždycky. A prosím, mě bylo pouhých sedmnáct let. Taky jsem oral písek.

Na zájezdy se vždy vyráží na delší čas, většinou dva až tři festivaly a k tomu ještě nějaké to turné. A jelikož Francouz není lidumil, vyšťaví Vás co může. Za třicet dní pobytu jsme absolvovali 58 celovečerních vystoupení. Padali na hubu, ale folklor milujeme a proto i rádi padneme. A jelikož jsme neměli možnost v dobách za krále Klacka jezdit autokary s klimatizací, vzali jsme (museli) za vděk Karosou. Měla však jednu výhodu, byla prostorná na posezení a následné skrčení se do polohy, kde i zdatný právník by měl potíže s takovým skroucencem, kterému říkají paragraf. No a nutné teplíčko a smrádek. „Lozjičko, dal bych si řízek, nebo lovečák“. Tato věta padla od Zdeňka snad tisíckrát a věřte, že naservírování takového salámu od Lojzičky by si klidně zadalo se šneky nebo ústřicemi i od pana Septima (Luise de Funes) v jeho Grandrestaurantu. A vlastně bylo jedno, co si přál, vždy to bylo s grácií. A jen dvakrát jsem tuto dámu viděl kouřit, i se Zdeňkem. Byli zapřisáhlí nekuřáci, oba. Ale darované cigarety od sponzorů v dávkách kartonů. Přece to tu nenecháme, sedíc na patníku a z úst se jim line kouř. Nutno dodat, že ještě dlouho jsem nemohl přitisknou dolní čelist k horní, prostě to nešlo, jak mi padla brada a celé Karose taky. Poprvé v tehdy ještě Jugoslávii při návratu z Lefkády a podruhé v jedné z Francií. Pouze jednou s námi Lojzička nemohla na zájezd, snad nemoc či co. Zdeněk měl všechno přichystané, napsané, co který den pozřít na cestě tam i zpět (to si vozíme vždy sebou). Jenže Zdeněk. První padl lovečák, pak řízky, konzervy a naposled na zpáteční cestě jogurty. No ty nepozřel páč mu bouchly. „Staňo, co to bylo za ránu?“. „Primáši, že by jogurty?“, suše odvětí terc. „Že by horko?“ Myslím, že i teď v pánu Zdeněk přemýšlí, proč se tomu tak stalo.

Jakožto garderobiérka, pro neznalce cizích výrazů, krojařka, vždy dbala na to, abychom šli na jeviště vždy čistí, upravení, nažehlení, dle dobových zápisů a voňaví. To jen do té chvíle, než Zdeněk začal preludovat na primu. Zakoukal se do druhé řady, nasadil úsměv číslo 34 a vůbec si nevšiml, že jsme už na place a jeho rychlost hraní nás donutila se potit už při starodávném, což je počin hodný mistrům. Mnohdy jsme během představení nestačili dopadat, ne tak vyskakovat. A že jsme propotili několik košil během produkce. Nezapomenu nikdy na Lefkádu, kdy po nočních vystoupeních posbírala všem chlapům košile, po dvou až třech od každého, to jest okolo 60 košil, vzala si paní Ptáčkovou a ještě jednu paní pod paži a mazali v noci ručně všechny vyprat, zatímco my jsme se oddávali vinnému moku a navazování družby s Poláky a Francouzy (o tom jsem již někde taky psal). Po každém vystoupení takto činily a my měli ráno voňavé košile. Šílené, co?

Někomu možná vrtá hlavou název mé kapitoly. Jednu činnost si Lojzička nikdy nenechala ujít, před vystoupení zapletla úplně všechny holky do copu, na putec. Lak lítal, že ve vzduchu nebyly ani dvě molekuly kyslíku a každou holku nakonec uhladila dlaněmi. Avšak před tím si do těch dlaní pořádně plivla a pak se jala hladit. Holky se mohly posr…. , avšak vždy jim účes vydržel, a to se fakt potily i holky. A to je ten vlasový gel, vlastně přesně řečeno „Lojzgel“, jak tomu naše tanečnice říkaly.

Když jsem vracel kroje, a že jich bylo, při konci své dráhy v Jasénce, říká mi Lojzička, jeden si nechej, za ty roky, srdce a dřinu si ho zasloužíš. Nenechal, a teď mě to mrzí. Ten můj pocit, že by někdo další neměl v čem vystupovat mě přemohl. Chyba. Ne za kroj, ale za Lojzičku. Jak říká moje Libka, žena to milovaná, mi kdysi řekla, že jsem Hodně blbej, nebo blbě hodnej. Asi oboje. Možná si i myslí, že mnohdy kecám ve svých příbězích, ale kdybychom se pozvali na rande v roce X, pak by možná, snad i toto vše poznala sama, vše viděla, slyšela, zažila. A nemusel by Rostík, bráška můj vždy vše dosvědčit: „Ano, tak to bylo“. Jednou takto chtěla nachytat Čápa, nenachytala. Vše je skutečně tak jak má být a stalo se, sice mnohdy za dob, kdy Valaši místo ovcí pásli dinosaury, ale fakt nekecám, stalo se.

Za toto všechno, co pro Zdeňka, Jasénku, nás všechny za život udělala, by si zasloužila být vedle svého muže na Valašském Slavíně v muzeu v Rožnově pod Radhoštěm, vlevo hned vedle vchodu do dřevěného kostela. Ano, první valašská světice.

A pánové, ruku na srdce, kdo by nechtěl mít vedle sebe svou Lojzičku? Já ji mám, jmenuje se Libka, i když se snažíme vždy vše ve dvou, stejně se o mě stará, jak Lojzička o Zdeňka. Děkuji….

Jak nezabít ředitele

Wed, 22 Feb 2023 15:26:00 +0000

Obušek, sekera, valaška, zbraň, pracovní nástroj, opora, pro některé snad i partnerka. Ale, no tak, bavíme se o tom kuse topora s železem na konci. Co všechno se s tímto dá zažít, to bych nevymyslel ani já sám a věřte, nevěřte, vše, co zde v mým příbězích píšu je skutečně pravda a někdy dávno i dříve se stalo. Vždyť zmínění to mohou potvrdit. I když někteří již až v nebi, když se tam jednou za dlouho potkáme.

A ještě k jedné věci valaška patří, k tanci, obuškovém nebo zbojnickým. No a těm se chci dnes tak trochu věnovat. Že se jedná o tance, choreografie veskrze velmi fyzicky náročné, to je však i česká skočná mimochodem, pánové prostě musí dát ze sebe vše, co umí. Nejde tak ani o ekvilibristiku, ale spíše umění si neublížit. A právě o tomto se s vámi podělím. Co vše se dá při tancích pánů hrajících si na zbojníky zažít. Viděl jsem už skutečně mnoho, povedené kousky i méně zdatné, ale ve všech bylo srdce, umění, výkony a ano, sranda občas. Kdysi hodně dávno, když jsem si myslel, že nám svět patří, blbost, že? Prostě mi jednou dal Mireček, ano ten, který mi řekl, že ze mne tanečník nikdy nebude (dlužím vám větu, kterou po letech vyřkl, ale na tu si ještě počkejte) vrazil do ruky ten kus dřeva se slovy při odzemku tě to sváže a už si velký kluk, tak se ukaž. No, že bychom si rozuměli hned, to asi nikdo, spíše mi obuch zavazel, jen jsem prostě chtěl a o tom to vše je. Jako vše v životě lidském. Ale poposuňme tento příběh dále. Představte si malinký dům kultury, na Vsetíně se mu říká Lidový dům nebo jednoduše Liďák, v době, kdy Vsetín měl jen tuto možnost (co by za to dnes dal třeba Rožnov, že?) a v tomto stánku se odehrávaly naše přestavení. Dodnes nechápu, jak jsme se tam mohli všichni vejít v plné obsadě, bylo to spíše divadelní pódium, tedy hlubší než širší a funguje dodnes, se špatným osvětlením a přesto jsme to tam milovali. Možná právě pro to.

A tehdy, myslím, že se psal rok někde před mou vojnou a Ondrášem, na ten se taky dostane, a představení. Nevím už fakt, i kdybyste mě upláceli, k čemu, jestli výroční nebo jen tak. A klasicky v první řadě seděl soudruh ředitel, ano vidíte dobře, soudruh ředitel Klubu pracujících. Sice folkloru vůbec nerozuměl, ale tvářil se jako jeho vynálezce. Znějí první tóny píšťalky, do tmy nastupujeme do dvou diagonál, zády k divákům. Tanec se rozvíjí, my si jej užíváme, začínáme se potit, teď už pořádně. Skoky, dřepy, variace, figury, podsekávačky. Zapocené dlaně a hups. Vyletěl mi obušek a rovnou do první řady a zasekl se do opěradla sedadla soudruha ředitele. A ten člověk ani nehnul brvou, buď měl pro strach uděláno, blbost, nebo jednoduše spal a pokud ano, tak tam spí dodnes. Už nevím, kdo mi jej tehdy podal zpět, ale to je to „Jak nezabít ředitele“. Mohl bych jít do cirkusu házet nože nebo spíše valašky. A těch letů, náletů bylo mnoho. Macháček by mohl povídat. Zkoušíme s Jasénkou ještě v MEZu a jelikož prostor byl malý, větralo se naplno. Okna na vodorovno, teplý letní večer a opět zbojnické. Nálet, obušek venku. Ne, mýlíte se, okno jsme nerozbili, ale byl venku. Dušan se trefil tak dobře, že vyletěl ven a měl fakt přímou dráhu letu nevím kam. Co by za to dali severní Korejci. Za minutu se rozrazily dveře do sálu a tam vrátný toho podniku, že proč po něm házíme sekery, že mu přistála na osobní vrátnici a štěstí, že odpolední ještě nešla domů. To nevymyslíte.

Vojna, Ondráš, vůbec naše první zkouška v souboru. Chodba, Vyščo, kupa profíků, kteří mne naučili vnímat tanec a ne jen tanec, prostě tanečníci, já a Tomáš. Na památnou větu „Chalani, kto vie dačo s valaškou“ ústy Jožky Kozuba se zapomenout nedá. Tomáš rychle jen já, já. Jeden dřep, druhý dřep, třetí dřep, rána, čelo, jizva, krev. Na jeho obranu je třeba říci, že toto párátko, kterým si pošechral patku, byly menší a lehčí než jsme měli v Jasénce. No a leželi jsme oba na zemi. Tomáš čelo v krvi a já vedle zelený. Jo, vlastně jsem ještě neřekl, Komár mě před touto naší první zkouškou jmenoval zdravotníkem souboru. Naivka. Připadal jsem si jako Sovák v Chalupářích, když dostal stejnou zelenou lékárničku. A po tomto krátkém trvání mé funkce mi ji Čenda zase odebral. Ale těch jizev bylo za ty dva roky v Ondráši více. Mno, dlouho se ten zbojnický netancoval, snad jen dva, tři roky. Asi někdo volal z Vojenské nemocnice, ať už toho k sakru necháme, že docházejí nitě.

Hodně jsme si užívali komorní amfiteátr v Rožnově. Zase a opět náš mužský projev. A dvě vzpomínky na Toncka Bitalu. Ano, je to ten amfiteátr, na kterém jsem snad i jako doma. Vystupoval jsem na něm nejvícekrát v životě a je to ten samý, na kterém jsme se poprvé viděli se svou Libkou, ženou mou milovanou (v každém blogu). Před mnoha, mnoha, mnoha a mnoha lety zboják, Toncek se rozjel, roznožka a ještě jedna a další a rozjely se mu ve výskoku nohy, jak se patří, a taky gatě se rozjely a pod gaťama červené trenky, lidé řvali smíchy. No proč asi? Vlastně jo, i trenky se rozjely a ano, byl venku, malý Toníček. A ten velký aby zmizel? Ani náhodou, dotancoval to až do konce, snad, aby si to přítomné dámy užily. Na to byl Tonda machr.

Letecký den v Rožnově pokračoval na stejném place, ale jindy. A zase Tonda. Kdo znáte komorní amfiteátr, víte, že moc velký zase není a když dáte dřevu razanci, i když nechtěnou, letí. Letěl. Tentokrát nad hlavami vyděšených diváků. A přeletěl celé hlediště. Ne Tonda, obušek. A vzadu stal za diváky vedle zvukaře náš jeden tanečník. Fakt nevím proč byl tam, prostě na place nebyl. Třeba se mu nechtělo, nebo se vymluvil. Ale byl v kroji. A na potvoru rovnou na něj. Nebojte se, nyní bez úrazu. Chytil valašku v letu, nahodil cifru, zatočil s ní, lidi si mohli krky otočit a suše poslal valašku zpátky nad lidi na pódium Tondovi. Letecky. Šílený aplaus, my se mohli uskákat a oni byli za hvězdy. Ale už se jim to fakt nikdy nepovedlo. A že to zkoušeli. Prostě být včas na správném místě. I to je umění.

Viděl jsem na vlastní oči dva tance zbojnických v dámském provedení. Stavbár ze Žiliny a Bartošův soubor ze Zlína. Pokud se rádi a hodně smějete, pátrejte, hledejte, stojí to za a za podívání. Jo a nepijte u toho, oprskli byste si monitor. A již dlouho nosím podobný námět v hlavě, avšak nevím, která parta žen by do toho a této veskrze humorné choreografie šla. Sólistku už však mám, že Libko?

K mužským projevům patří i ogarské hry. Letecký den Jasénky počtvrté, slibuji dnes naposledy, ne každý rád lítá. V akci moje maličkost, tehdy ano, dnes bych napsal velikost. Ne osobností, ale kilogramy. Pamatuji si toto naprosto přesně. Liďák, stínání buka, houpu se za ruce a nohy, chlapi se mnou mrsknou jak s polenem do hory, přede mnou má být Pavel. Má být, není, je pode mnou. Letím mu nad hlavou. Mizím. Ne v propadlišti dějin, ale v zadní šále. Jen svačinu jsem nedostal jak u správných aerolinek na cestu. Ha, křídlo klavír. Ozvala se rána, a já přistál na klavíru. Na horní desku jsem si sednul. Kdo jej do boha neuklidil. No teď už je to jedno. Sedím, plenty od sebe a já na klavíru. Ještě, že mě tatínek posílal jako dítko na hodiny tohoto nástroje, že jsme se nemuseli seznamovat nějak zvlášť. Diváci se zase jednou bavili. Jen jsem se vrátil a skočil salto. Holt vysloužilý gymnasta. To tam Zdeněček Platzer chtěl a bylo to v choreografii, jak ji postavil. Tedy bez klavíru.

Když hry, humor a jeviště, tak tedy Strážnice. Staré časy, amfiteátr Zahrada, celé to točí televize. Mikrofonů všude kam se podíváš, snad více jak diváků, a některé jsou zavěšeny. Pamatrujeme si to, že? Pitra se s Pavlem podsekávají palicemi. Plni síly a odhodlání jako skoro solisti Stáťasu a v tom Pitra trefí jeden zavěšný mikrák. Nebylo to ani rána. Tedy ne pro nás. Když ovšem vidíme vzápětí zvukaře televize, jak vedle přenosového vozu lítá, zahazuje sluchátka a buší si dlaněmi do uší. Asi to tedy rána byla. Pro něj. I z jeviště se jde smát.

Vraťme se ještě jednou krátce do Rožnova. Každý odzemek, zboják končí úderem do podlahy, zásekem obušku. I my jsme tak činili a činíme. Jen fakt nikdy nezapomenu, jak Pavel, a ani jednou se nejedná o Čápa Ptáčka, když jej Pavla tolikrát zmiňuji, na Čápa se dostane taky někdy a bude to na román. Byl to skvělý chlap a super tanečník. Zasekl svůj obušek do podia, prý se to tehdy smělo. A odešel i s kouskem komorního amfiteátru na valašce. Prostě vylomil desku. Nesmělo. Pana doktora Štiku omývali, ještě, že se chystala výměna desek podia, vstal a odešel na Poslední groš na své malé pivo. Budiž panu ředileli a Pavlovi země lehká. A to je to podruhé, „jak nezabít ředitele“. My jsme jej nechali žít. Jo a jsem si jist, že zvukař televize ze Strážnice chodí na ušní dodnes, protože musí být zákonitě hluchý.

Lefkáda a její festival

Sat, 05 Feb 2022 10:53:00 +0000

Tak se rok s rokem opět sešel a letos to je 35 let. Ano, tolik přesně je to od prvního společného setkání s Libkou, ženou mou milovanou. A ještě jedno výročí letos máme. V měsíci srpnu roku 1987 jsem měl tu čest a poctu, jakožto už stálý člen taneční složky Jasénky, opět zavítat do prohnilé kapitalistické ciziny a zasadit svým „uměním“ ránu imperialistům a užít si opět tepla během Mezinárodního folklorního festivalu na řeckém ostrově Levkas – Lefkáda. Teplo, moře, festival, naše neúčinkování, ženy, víno, zpěv a melouny. Zapomněl bych na užovku, znalci jistě vědí, že se jedná o místní rozpuštěné hašlerky, nápoj bohů Ouzo, hned po Metaxe. A taky velká nuda. Dodnes jsem nepochopil, proč jsme na jednom místě strávili 18 dnů. V podstatě bez účinkování, na pláži, pod olivami, s Francouzi a Poláky. Ubytování stylem králíkáren, stravování pod sluncem anebo hvězdami, podle denního času. Na pláž asi tak 80 metrů a navíc bez kohokoliv z civilizace, krom nás třech souborů. Nechápu, proč zrovna nás tři uklidili pořadatelé zrovna do Nydri, tak se ta lokalita nazývá dodnes. Jen z králíkáren je dnes letovisko s tím nej. A proč králíkárny? Protože se v tom místě nacházely jen čtyři budovy, vchod, pár oken, postele to vše. Skříně? Nač. Dvě postele, ulička, dvě postele, ulička, dvě postele ulička, ve dvou řadách. A takto celá taneční složka v jedné místnosti. Vlastně i jeden muzikant, protože opovrhl stejnou, ale menší králikárnou, kterou atakovali naši muzikanti. Dále pak pochopíte, proč se rval k nám, tanečníkům. Už víte, proč byla naše pláž v permanenci i v noci a nebylo to zrovna koupání nebo věci světské. No a další dvě budovy obývali již zmínění Poláci a Frantíci. Vlastně ještě jedna barabizna tam byla, Záchody. Když tak teď vzpomínám, byly tam vůbec sprchy? A nač vlastně. Moře, čisté, průzračné, teplé a na 18 dnů naše. Ani Onassis na jeho ostrově Scorpio, který sousedil s naší pláží a byl vzdálen asi tak 2-3 míle po vodě. Pepa Bilda tam chtěl mermomocí doplavat, že si dá s pánem ostrova kafe.

Zmíněný festival jsme navštívil myslím třikrát, soubor snad pětkrát. No popravdě v tom roce, který teď budu chválit jsme vystupovali celkem za dobu pobytu 1 hodinu a 58 minut. Na délku 18 dnů. Snad si pan Zevelekis, zakladatel a ředitel festivalu myslel, že když nás uklidí 15 km od centra festivalu, doNydri, tak na nás zapomenou. Povedlo se mu to, zapomněli. Je však pravdou, že na Jasénku hodně trpěl. Dokonce mám v paměti, že byl i u nás na zkoušce, kdysi v pravěku na Vsetíně. Prostě nám díky přátelství dopřál vlastně souborovou dovolenou s požitky bohů na Olympu. Chvílemi byla skutečně nuda. S napětím jsme každé ráno četli Mirkův denní rozvrh čítající jen dvě činnosti. Dopoledne ležení na pláži na zádech, odpoledne ležení na pláži na břuchu. Asi by jste se taktéž přidali, když jsme jej po týdnu „nudy“ donutili udělat zkoušku. Ano, dobrovolně a bez nátlaku, pro zabití času. A abychom tomu dali korunu, ten festival jsme vyhráli. Porazit dalších 37 souborů z celého světa, odsunout na druhé místo Státní soubor Moldávie, za odměnu nás poslali na čtyři dny po konci festivalu do Atén. Ještě, že nám platila víza. Ale Atény až příště. Že se během našeho pobytu událo mnoho, jistě jako folkloristi tušíte. Při našem příjezdu do Nydri už byli přítomni Poláci. Hladoví, umaštění, zoufalí. Nějak dorazili od dva dny dříve a navíc se jim porouchal autobus. No autobus, ta krabice, co v nich socialistické soubory jezdily bavit imperialisty. Naši řidiči se jali pomoci polským s jejich skutečně krabicí, naše Karosa byla deLux ve srovnání, tuto opravit. My jsme Poláky nasytili a oni nás za odměnu ožrali. Vytáhli z té krabice kanystry vodky, to ukrutné množství si nepamatujeme. Ale byla to rychlá smršť. Zásadní problém nastal, jak to budeme z těch desetilitráků pít. I zde se projevila valašská mysl, jejíž palivo se nazývá slivovica. Holky šly koupit nějaké melouny, přinesly, přepůlily, snědly se dužiny a slupky zaujaly místo velkých mís, sloužících pro naplnění vodkou. Ano, chlemtali jsme vodku z melounů. A již tehdy chtěl Pepa plavat. A to nebylo všem dnům konec, to byl teprve příjezd. Mimochodem, víte, jak se na Lefkádě chladí bečka piva, když nenajdete na celém městě adekvátní lednici? Karosa nacouvá na kraj mola, vytáhne se hooodně dlouhé lano, jeden konec za nárazník busu, druhý konec za ucho bečky a hups do moře, asi tak dvacet metrů hloubky. Věřte mi, jde to. Ale to bylo o pár let později na stejném festivalu. Valaši si vždy poradí, když mají žízeň.

Pláž nám skýtala prostor, který jsme milovali, chytáme nádhernou barvu bronzu, využíváme moře a její teploty do té doby, než se zjevil netušíce odkud, asi domorodec, v ruce harpunu a zmizel pod vlnami. Do minuty se zjevil s chobotnicí na bodci a výrazem dobré večeře opět zmizel. No a od té doby některé holky a hlavně Mirek už do moře nevlezli. Jako by jim vadilo to, co máme každý večer k jídlu, aniž bychom to věděli. Už jsem kdysi psal, že to vypadalo jako předkožky po obřízce. V nudlích různých tvarů. Doufám, že to skutečně byly chobotnice anebo jiné potvory moře Jónského. Slova Pukeše „Mirku, co když sním něco, co nemám ráda“ se v tu chvíli stala nesmrtelnými. A taky se pláž stala osudnou i jednomu muzikantovi. Jeho noční chvíle, kdy nebyl k nalezení, trávil s jednou překrásnou polkou, která evidentně sbalila ona jeho, protože jak jej znám, byl schopen ji na pláži určitě jen maximálně preludovat, místo, aby….. Dodnes nechápeme proč zrovna Bakelit. Ano, ten z reklamy „Chlapi, že Vám dám po papuli“ jednoho masokombinátu. Přiznám, že jsme mu záviděli všichni muži. Hlavně ti ženatí. No Petrovi, skutečné jméno Bakelita se také povedlo v moři si na něco šlápnout. Krev, rána, auuu. Naštěstí soubor měl vždy v řadách lékaře. Nikdy nezapomenu na vyřčené, „chceš to umrtvit, bude to chtít pár stehů“? „No samozřejmě“. „Máš smůlu, nemám injekci, chlapi držte ho a zalehněte“. Pět nás Petra drželo, ale dal to. Snad čtyři stehy to vyspravily. I tato nás potkávalo na zájezdech. Takový byl Jirka Herlinger, budiž mu země lehká. Mimochodem se divím, že po tomto se Petr nesebral a nešel se ubytovat k muzikantům, kterými v začátku pohrdl. Ano, byl to on.

Budili jste se někdy za řevu cikád? Když bylo skutečně velmi horko, spávali jsme venku pod olivovníky, postel jsme vynesli a spát pod hvězdami bylo skutečně hodné Olympu. Alespoň jsme nemuseli dávat dobrou noc růžovým ještěrkám, které se jen tak procházely po stěnách králíkáren a alespoň na čas se staly hostujícími členy našeho ansámblu. Jednoho rána jsme nevěděli, kam se zašít. Znáte ten pohled spící dvojice čelem k sobě, držíce se před obličeji za ruce? Pohled, který se opakuje pak celý život. Mireček s Ceckem (Franta – řidič). „Můžu ti říci, že Maruška nemá tak chlupaté ruce, ještě, že jsi mi nedal pusu, vole“. „Taky se ti zdálo o manželce?“ odpovídá Cecek. Mno, celý zájezd trval pokud si pamatuji 27 dnů včetně cesty. Už chápete?

Zabít nudu jsme se snažili jakkoliv. Když Poláci jednoho dne dopoledne odjížděli se slovy jedeme na exkurzi k našemu kamarádovi, který tu žije. Exkurze? Proč? Máme tu moře. Když se v podvečer vrátili, no mírně řečeno unaveni, pochopili jsme. Ta exkurze spočívala v návštěvě místních vinařských závodů, jejichž byl polský usedlík majitelem. „Přivezli jsme Vám 100 litrů bílého vína“. Ať máme večer co pít. No, když druhý den jeli na exkurzi do stejné fabriky, přišlo nám to divné. Bylo, přivezli 100 litrů červeného. Naštěstí další den byl večer vystoupeních. Ale stejně jsme si po návratu zase sedli a povídali si vzájemně křížem soubory. Před králíkárnami. Do rána, jako každý den.

Měli jste pocit, že někdy stojíte na pódiu, které je velké? Jistě, že ano. I když nám se zase tak velké nezdálo. Jeden večer na nás nezapomněli a poslali nás na vystoupení do městečka, spíše vesnice s poetickým názvem Čokoláda (psáno česky a foneticky). Vše nachystáno, vystoupení vždy začalo, až se sešli místní. Kdo byl někdy na jihu, potvrdí. Začínají se trousit. Každý si nese z domu židličku. Asi po 15 minutách od začátku se přiřítí po cestě hasičské auto a nemůže projet. Někde hoří a v cestě mu stojí kus pódia pro projetí. Čech by zpanikařil, Řek nikoliv. Vytáhli motorovou pilu, nastartovali a prostě a jednoduše asi 1,5 metru po šíři to pódium řízli. Prostě po délce rampy to vzali komplet. Najednou se nám to vše zdálo malé. To bylo keců o velikosti placu.

Blíží se konec našeho pobytu na festivalu. Je ještě jeden nápoj, který Pepa sebou vozil. Spišská borovička. Poslední večer, rozlučkový. A jistě mi dáte za pravdu, že kombinace s pivem je tato vražedná. Byla. „Pojď“ říká Bilda našemu průvodci, mladému, osmnáctiletému místnímu studentovi. Pivo, borová, pivo, borová, pivo, borová a pořád, než byla láhev prázdná. Prostě ho vypnul. Holky našeho hostesáka vysprchovaly, vypraly mu potřísněné oblečení (slušný výraz pro, jistě víte co). Prostě se o něj postaraly. A korunu tomu dal Zdeněk Kašpar s vedením souboru. Když jsme se ráno s mladíkem loučili, naše vedení mu s úsměvem, netuše, co se večer dělo, předalo s pompézností láhev na památku. SPIŠSKOU BOROVIČKU. Tak bledý obličej jsem již nikdy neviděl. Zařval něco řecky a s ukrutným úprkem, rukama nad hlavou mizel. Myslím si dodnes, že to bylo něco honě sprostého, něco jako …… Československo. A tím dnem určitě vymazal naši zemi definitivně a navždy z mapy světa. A jak bylo zmíněno, Festival jsme vyhráli (mimochodem tancovat sólově odzemek před plným obrovským náměstím, kdy bylo údajně 9 tisíc diváků je zážitek, na který se nezapomíná, tak tedy kluci makejte) a my odjíždíme do Atén. Na čtyři dny. A ty taky stály za to...

Toto je ta naše privátní pláž.

Rozjezd a už nás nezastaví

Sun, 26 Sep 2021 08:24:00 +0000

Jak začít? Omluvou, že jsem byl líný? Pobrali byste výmluvu? Ani já ji nemám rád, snad pro ta slova, která nebolí, nezarmoutí a lidé jsou je schopni pobrat a akceptovat. Jeden moudrý člověk řekl, že: „člověk který nechce, hledá důvody a kdo chce, hledá způsoby“. Chcete zde číst, že jsem se hledal? Řešil jsem mnoho, nebyl čas na psaní, věnujeme se s Libkou, ženou mou milovanou (na svůj slib zmínit ji v každém blogu jsem skutečně nezapomněl) více sportu, sami sobě, plánujeme si společné cíle na budoucnost, chceme toho ještě mnoho dokázat a zvládnout. Ne pro někoho, sami pro sebe. Toto všechno je pravdou, ale také to může být chápáno jako výmluva. A to skutečně nechci. Proto jsem našel způsob, jak se vrátit zpět ke psaní. A ano, mělo by se začít omluvou, protože to tak cítím. Přátelé mne žádali, abych pokračoval, sliboval jsem, ale nekonal. Omlouvám se.

A zase jste mě nakopli Vy, kamarádi. Aniž by někdo tušil. Náš společný koníček folklor a lidové tradice a naše způsoby příspěvků k této vášni, naše záznamy pro budoucnost, to nás nakoplo zpět a skutečně nepolevíme, pak bychom byli schopni opět používat výmluvy. A proč toto vše píšu? Dostávám se tím k jádru pudla. Včera proběhla v Janíkově stodole ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Regionální přehlídka dětských valašských souborů. Účast nebyla nějak závratná, ale důležité je, že byla vůbec. Nebyla to naše první letošní akce, náš první festival. Přesto se ke včerejší dovolím vyjádřit. Doba, která nás zastihla, není jednoduchá, je složitá a silná. Můžeme tuto kritizovat, můžeme nesouhlasit nebo si v ní i libovat a někomu může i vyhovovat, to je na každém jedinci, jak ji chápe a přijme či ne. Nechci zde vůbec toto rozebírat, ani se vymlouvat jako výše. Všemi s námi zamávala a každému z nás znemožnila se na dlouhou dobu se potkávat, sdílet své s druhými, s lidmi, které máme rádi, se kterými máme stejné záliby a lásky. Proto si velmi vážím souborů, které se včera zúčastnili a vlastně šli do něčeho, co nemuselo dopadnou pro ně dobře. Riskovali pověst svou a svých souborů. Avšak sami dobře věděli, proč to udělali. Našli právě ten způsob. Jak se vrátit a navázat tam, kde museli na dlouho skončit. Namotivovat děti ke zkouškám, aby se znovu rozjeli, přinutit je k vystoupení. To chce obrovskou odvahu a hlavně srdce.

Když nad tím přemýšlím, naskočilo mi nyní, že vlastně účast byla obrovská.

Kdo mě zná, ví, že jsem obrovský kritik a neberu si vůbec servítky k jednotlivým produkcím a choreografiím, pásmům. Ve folkloru jsem perfekcionalista. A prosím, nemějte mi to za zlé. Záleží mi na této branži. Chci, aby soubory rostly, děti ač tanečníci, vlastně i dospělí, muzikanti a zpěváci na sobě pracovali, posouvali se a vzájemně se učili. Chápu toto právě jako motivaci. Ano, i kritika může být motivací, já to třeba tak v sobě mám, že když se něco nepovede, dostanu vyhubováno, nakopne mě to. Pokud to ovšem dokážu přijmout a vlastně využít. Pouštět se zde do nějakých hodnocení, kritik bych sice mohl, ale skutečně dnes ne. A ani není důvod. Všem včera patří velká poklona a klanět jsem se naučil dobře. I to je součást produkce, ale dnes se klaním všem dětem, vedoucím, porotě, organizátorům. Na jedné sociální síti zvané facebook existuje skupina Folklorní festivaly, kterou jsme založili právě v době, kdy jsme se nemohli scházet, abychom se alespoň udrželi v kontaktech a mohli se takto podporovat. Bylo to vlastně z nudy, netušili jsme, kam se to posune, rozvine. Dnes je pár tisíc. A právě v této skupině nedávno proběhl příspěvek, dovolím si jej celý přepsat. Zněl: „Doufám, že krása folkloru nezanikne“. Dnes, po včerejšku vím, že určitě ne. A proč tohle vlastně všechno zmiňuji? Pochopíte, věřím tomu. Včerejší přehlídka byla dokonce postupová, do celostátní přehlídky souborů v Jihlavě. A ještě letos! Soubory, které včera přijely byly tři, Klobučánek, Vizovjánek, Malý Sedmikvítek a Malé Zálesí. Choreografií 7. Ano, celá přehlídka byla rychlá. Vadí to však? Právě, že vůbec ne. To, že se tři soubory, které našly odvahu přijet, nacvičit s dětma pásma, vystoupit a SOUTĚŽIT, je s pokorou vysloveno, DĚKUJEME, JSTE FANTASTIČTÍ. Dokázat to, co jsme včera viděli je doslova za několik zkoušek a tréninků, někteří se přiznali, že se sešli třikrát a ne vždy všichni a že měli i mnoho dětí, které teprve začínají s touto láskou a „postižením“ (folkloristi ví, o čem píšu), stáli poprvé na jevišti po třech zkouškách? Kdo by to dal, dokázal? Tyto děti a jejich vedoucí. Včera jsem slyšel ještě jedno moudro, které se kolem mne mihlo. Ani nevím, kdo tuto krásnou větu vyslovil (byla to Libka, musel jsem to sem dopsat, jinak bych to měl na talíři furt). Zněla přesně: „nyní se ukáže, kdo to vše dělá srdcem“. A ukázalo se. Všichni ti, co do Janíkovky včera dorazili. I ti bardi, jak já říkávám, kteří už ve folkloru sakra něco dokázali, co něco znamenají a na nic si nehrají. Ti se srdcem tam na svém místě, kterým na našich tradicích záleží. Nebudu je zde jmenovat, stejně si na ovace nepotrpí, zmíním však. Lucka, Hanka a Vladan v porotě to neměli vůbec lehké, nyní však o to více, jak kdy dříve. A dopadlo to jak to dopadlo, zde se probouzí to mé kritické já, myslím, že včera rozhodli tak jak rozhodli, já bych byl s názorem výjimečně stejným. Ti lidé znalí, snad mohu použít i výraz nositelé tradic, Petr za mikrofonem a Petr s Janičkou jako pořadatelé a organizátoři. Všichni to zvládli levou zadní. A proč? Mají právě to srdce. Proto moc prosím, zkoušejte, hrajte, zpívejte, nehledejte výmluvy, ale realizujte způsoby. Folklorní obec je obrovská. Záměrně nepoužívám čas minulý. Vydržte a dejte tomu to srdce. Právě tito bardi jsou toho jasným důkazem. Folklor je jejich celoživotním posláním. A věřte mi, že pokud budete potřebovat třeba jen pomoci v čemkoliv, nakopnout, motivovat. Nikdo z nich neřekne ne. Prostě srdce. A já za sebe a Libku, ženu mou milovanou, skutečně děkuji za včerejšek.

A příště už zase trochu s humorem. Máme Vás rádi…..

Letos bez festivalů? Ale no tak……

Sat, 11 Jul 2020 14:18:00 +0000

Dnes spíše zamyšlení než vzpomínky. Snad to pochopíte, a vážně zde slibuji, že začnu psát častěji a … a rád. Pro své uklidnění, uvolnění a Vaše snad i pobavení.

Když se začátkem března letošního roku přišlo mnoho opatření, nikdo z nás netušil, co bude následovat. Z prvopočátku nevědomost, možná podcenění, u některých i ostych, snad nevěřícnost, vlastně vše dohromady. Nikdo jsme netušili, co to ovšem provede s naší folklorní obcí, chcete-li námi folkloristy. V žádném případě nechci zde řešit dopady a ekonomiku, kdo kde koho nakazil, co se dělo v obchodech (v česky hovořících krajích krámech), kde mají roušky a kde něco na ruce. Zapřemýšlel jsem na dopady na folklorní festivaly. Postupem krátké doby se začal rušit jeden festival za druhým a nám mnohým se najednou zdálo, že se nám hroutí svět. Léto bez festivalů, vlastně celá sezóna od jara k podzimu? Bez tance a zpěvu? Hudby? Ta představa myslím byla pro všechny šílená. Tedy myslím si to. Pokud ovšem zde není někdo, kdo propařil celý loňský rok při lidovkách a probudil až letos v němém úžasu. Znám jednu dvojici bývalých Jánošíků, co začínají každý rok Východnou přes Detvu a končí zhruba až po měsíci, kdy dojdou peníze. Nutno podotknou, že paří takto v kuse, aniž by se ukázali doma. Vlastně mě napadá kde dvojice D+D byla letos, po mnoha letech? Ano, některým se svět zhroutil, minimálně život změnil, a teď skutečně nemyslím nikoho konkrétně nebo na nikoho necílím. Bohužel i takoví se našli. Avšak…. Skutečně je tomu tak zle? Opravdu jsme bez festivalů? Národ folkloristů, nás postižených, od Šumavy k Tatrám, od Tatier k Dunaju, od Dunaja po Kérkonoše vždy napadne alternativa. Ano, pomohly technologie. Ač si to připouštíme či nikoliv, i po síti se dá fungovat, i tyto zasáhly do lidového umění a tradic a navíc si musíme připustit, ač někteří neradi, že jeden bez druhého už prostě fungovat nebude.

A vidíte, když soubory nemohly zkoušet, festivaly se rušily, folklorista skomíral a přece jsme žili a žijeme. Začaly na sociálních sítích upoutávky, předtáčky, cimbálovky hrály skvěle, i když každý hráč, muzikant byl jinde, zpěvačkám to ladilo, aniž by se vzájemně slyšely, tanečníci se předháněli v sólových výkonech. Moc se mi líbí výzva kolegů Maďarů, kdy se nominují a natáčí se doma, na zahradách, kdekoliv při super tanečních výkonech. Tak jako upoutávky SĽUKu nebo Ondráše. Myslíte si stále, že rušení festivalů nás dostalo? Já skutečně ne. Možná, ale je to jen můj názor, myšlenka, to může být i ku prospěchu věci. Máme se nač těšit příští rok. Pořadatelé ušetřili finance, soubory budou natěšené na výstupy a jeviště a z nadrženosti na setkávání bude snad i více lidí na akcích. A bude nám všem krásně, u muziky, zpěvu, dobrého moku. Ano, podařilo se některým pořadatelům a organizátorům festivaly uskutečnit, tedy snad, jelikož budou až koncem prázdnin, byť třeba v menším rozsahu. Mají k tomu své oprávněné důvody a budiž jim za to chváleno. A doba jim to již umožní. A za to si jich vážím, tak jako i těch, kteří se rozhodli letos nepořádat. Za jejich rozhodnutí. Chtělo to odvahu, ale jinak nemohli. A vidíte, nakonec právě internet, sítě, folkloristi se spojili a vymyslely projekt Ifestivalů. iStrážnice byla přece skvělá, každý účinkující se chtěl předvést v tom nejlepším světle, v tom nejskvělejším, co mají v repertoáru. A že to bylo u televize nebo počítače? Jednu vadu na kráse to mělo. S těmi, co jsme si mohli připít, jak říkáme štrngnúť osobně kolem nás mnoho nebylo a přesto to bylo kouzelné. Když víme, že nás spojuje láska k lidovému umění, etnografii, folkloru. Ano, to živé setkání s kamarády nelze nahradit. Chybí nám navazování nových přátelství, kamarádství, vznikají nové lásky, ale bohužel i rozchody. To vše k festivalům patří. A věřte mi, to vše budeme zase prožívat, setkávat se a někteří i zamilovávat. Koukněte se na nás, s mojí Libkou, ženou to milovanou. Setkali jsme se poprvé na festivale v roce XX, abychom se neviděli mnohá desetiletí, míjeli se na akcích a na festivale na stejném místě se potkali po 31 letech prakticky skoro na den přesně. A zamilovali se do sebe. I po těch letech. Ale ten příběh znáte. A pokud snad ne, je v mém blogu na mých stránkách.

Závěrem je potřeba zmínit, že iStrážnicí se inspirují i Chodské slavnosti jakož i další a taktéž budou po netu. A vůbec nám to najednou nebude zvláštní.

Vždyť vlastně i z nudy vznikla facebooková skupina Folklorní festivaly. Když jsme právě asi v půlce března tak vzpomínali, co nám chybí a jak vlastně lidi spojit, upozornit kdy, kde, co a jak? A jsme za tuto skupinu skutečně velmi rádi. Přemýšleli jsme, kam ji třeba i posunout a rozvíjet, ale nakonec jsme dali na názor jednoho človíčka, abychom se skutečně věnovali festivalům. Je jich obrovské množství a troufnu si říci, že není nikdo, kdo by je dokázal všechny vyjmenovat, ne tak navštívit. A není to jen o informovanosti. Je to o fotografiích a vzpomínkách, minulosti i současnosti, záběrech a nahrávkách. To je náš účel, přání a cíl. A nejsou to stránky moje, Libky, Jožky nebo Mikuláše. Jsou to stránky nás všech lidiček, co milujeme folklor a bez něj bychom nedokázali žít, fungovat. Ať již aktivně, či jako nezaujatí. A dnes je nás spojena skoro první tisícovka. A i kdyby nás bylo méně nebo naopak více. O čísla zde nejde přece.

Jedno mě však velmi mrzí, chtěl jsem letos s Libkou absolvovat Východnou. Skutečně po velmi dlouhé době. Když byla původně přesunuta na konec srpna (pre slovensky hovoriacich na koniec augusta), i to jsme tak nějak vstřebali, i když víme, že by už asi bylo chladněji. O to více nás mrzelo, když jsme se dozvěděli, že je nakonec stejně přeložena až na příští rok.

Známá francouzská herečka Brigitte Bardot, celým jménem Brigitte Anne-Marie Bardot jednou pronesla kouzelnou větu. „Svět je malý, jednou se všichni setkáme v posteli“. Dovolím si tuto půjčit a malinko upravit. „Svět je malý, jednou se všichni setkáme na jednom festivalu“. A je úplně jedno, kdy a kde to bude, jestli na Slovensku, Čechách či Moravě. Nebo i v zahraničí. O to tu skutečně nejde. Jde o to, abychom se setkali a mohli vyřknout to obligátní „Na zdraví“ u nějakého toho skvělého moku.

Tak někde za rok a těšíme se……

Fotografie jsou s dovolením půjčeny z internetu a pokud by se z Vás snad na nich někdo poznal, nemějte nám to prosím za zlé. Není v tom žádný úmysl. Děkujeme.

Muzikanti, to sú chlapci….

Sun, 19 Apr 2020 18:52:00 +0000

Jak je to o tom nebi? Třeba se to dozvíte. A když ne, můžete si alespoň pobrukovat krásnou valašskou pěsničku, jak říkávala Jarka Šuláková, které byla jedna z interpretek této písně.

Rád bych zavzpomínal na několik muzikantů, se kterými jsem prožil, prošel (v mnoha dlouhých průvodech), ale hlavně procestoval mnoho zemí a stál na stovkách jevištích po celém světě. A v tomto nepůjde jen o otřepané „Bylo mi ctí, pánové“, ale skutečně BYLO.

Zdeněk Kašpar, Staňa Tomanec, Honza Both, Jarda Zmeškal,Břeťa Rokyta, pan Mykeška, pan Tylšer. To jsou páni muzikanti s velkým M. Muzikanti, hráči, interpreti a zpěváci. A co tyto borce spojovalo. Seděli kolem jednoho cimbálu a říkali si Jasénka. Natočili se svými spoluhráči, kteří nás ještě obdařují svými notami, mnoho desek, nahrávek a pořadů. Ale dovolte mi se dnes věnovat těm, kteří již mezi námi nejsou. A zmíním jich páru. O Zdeňkovi by to bylo na knihu a dokonce i vyšla, a ne jedna. I já jsem si před časem dovolil napsat článek pouhý a byl přijat různě, avšak nevadí mi to. Zážitky a vzpomínky na Zdeňka mi zůstanou, ať si myslí lidé cokoliv. Mě je nevezmou. Na něj však i dnes přijde taky zmínka. Vždyť byl vlastně součástí skoro všech a všeho, co jsme s muzikanty kde vyvedli a vymastili. Od Anglie až po Ural.

Jedním z posledních co vstoupili do muziky, v dnešní terminologii byli zakoupeni či přišli na přestup (ze Vsacanu, ta drzost, co?), byl Honza Bothů. Kontráš, houslista, duší spíše Vsacan a přesto jej laso Zdeňka přivedlo na mnoho let do Jasénky. Vášnivý kuřák a hoteliér, který nechyběl u žádné srandy a zakladatel folklorního parlamentu. Toto privilegium patřilo vyvoleným z muziky. Říkali tomu honosně parlament, avšak jednalo se o pravidelné páteční setkání v kavárně vsetínského plaveckého bazénu. Prostě si borci zašli na kávu nebo vínko. Párkrát jsem měl tu čest se zúčastnit a jen jsem seděl a poslouchal. Jejich filozofické debaty byly geniální. A nemuselo jít jen o muziku. Byli schopni vědecky rozebrat třeba tu kávu nebo třeba i zalesnění nedalekého kopce nad Hrbovou, zvaného Čup. Proč tam roste jen smrkový les, když Staňa potřebuje bukové dřevo na chatu, zahrádku právě na Hrbové, kam na své Babetě s helmou na hlavě jezdil snad každý den. Na Honzu bylo vždy spolehnutí, hlavně na zájezdech. Vždy měl něco dobrého do krku, něco na červa. A většinou to bylo skvělé pití. Byl schopen v době, když už nebylo díky délce pobytu co pozřít ze zásob, vytáhnout třeba koňak nebo whisku a s úsměvem nalít. Vždy působil trochu jako morous, ale spolu jsme dokázali najít vztah, kterého si vážím. Myslím, že dokázal rozpoznat charaktery lidí, jejich chování a mentalitu a podle toho si je připustil do svého okolí, soukromí.

Jarda Zmeškal, který nás před několika dny opustil a svoji poslední etapu života spojil s lázeňským městem Poděbrady, však zůstal stále srdcem doma na Valašsku. Basista, který po Makovi zaujal místo za kontrabasem, rovněž přestoupil ze Vsacanu. Jak to ten Zdeněk dělal, to už se nedozvíme. Zažil jsem s Jardou mnoho akcí, zájezdů, vždy doprovázen svou milovanou ženou. Úsměv na rtech ať byl kdekoliv, a velmi laskavý, citlivý humor. Navíc velký gurmán a jedlík. Co Jarda dokázal za den spořádat, za to by se nemusel stydět na stravě pionýrský tábor. Když si tak uvědomuji, měl stále hlad a jeho žena vždy něco vytáhla z tašky. A to Jarda jedl jen jednou denně, za to ale furt. A teď to nemyslím urážlivě. Prostě mu chutnalo. Taky byl kus, spíše přesněji kusanec chlapa. Váže se mi na něj vzpomínka překrásná. Před mnoha lety stavěl celé soutěžní pásmo Jasénky Honza Čumpelík z Prahy. Vždy přijel se svou ženou Barunkou, taktéž skvělo etnografkou. Dovolím si i na tuto dámu malou vzpomínku, asi před šesti lety jsem jsem absolvoval skvělé představení v Divadle u Hasičů na Vinohradech (vyjímečně jako divák) a po skončení jsme se potkali u schodů s Barunkou. Koukal jsem po ní s myšlenkou, už si mě nemůže pamatovat, je to 25 let od posledního našeho společného setkání. Nevěnovala mému pohledu pozornost až do chvíle, kdy se ozvalo „Romane, pomůžeš mi prosím, můžu se zavěsit do Tebe?“ Samozřejmě, spolu jsme spojeni v loktech zdolali poslední schod a má odpověď byla jen „Barunko, Vy si mne pamatujete?“ „Jak by ne, Honza na Vás často myslel a prosím pozdravuj i Rostíka, ten odzemek se Vám chlapi i s Honzou povedl“. Tyto věty mi zůstanou v srdci na vždy. A pár let na to odešla Barunka za Honzou do nebe. Pro mne vyznání a vyznamenání. Ale zpět k Jardovi. Honza Čumpelík jako choreograf postavil na mne a bratra odzemek ve dvou, kdy i muzikanti byli součástí této produkce. Představa Honzova byla, že si přinesu na zádech Jardu, který ještě u toho bude hrát na basu. Jak jen se choreograf mýlil. Jen jsem zkusil při nácviku naložit Jardu na záda a podlomily se mi kolena a v pondělí šel na obstřik a kapačku, abych rozehnal housera. Představa, že mi hude na basu do ucha zezadu vzala tímto definitivně za své a přehodnotili jsme mé schopnosti vzpěrače. Já v tu dobu celých 65 kilo, Jarda asi tak, postava dospělého chlapa velikosti Hagrida. Prostě jsem na jeviště pak nosil jen basu a to byl ještě na druhém konci u šneka Jarda, aby se mi zase kolena nepodlomila. A opět jedna nezapomenutelná věta „Kdyby jsi nebyl líný se najíst, uneseš mě“.

https://www.youtube.com/watch?v=0jzIhrHJGIc&fbclid=IwAR0PNdASKRiq-xMZ9EmDV9uA2SJst_313LG79EQsEP2W9aVyW0m9hRSeOJs

Břeťa Rokyta. Jen toto jméno stačí napsat a všichni ví. Příčná flétna, a snad i vše co má alespoň jednu díru v sobě a strčí se to do úst, na to dokázal Břeťa zahrát. Vynikající muzikant, dirigent vsetínské zbrojovácké dechovky. A taky ředitel mé základní školy. V tu dobu jsem o folkloru věděl pouze to, že existuje a že souboráci mají takové komické oblečky (kroje) díky Rostíkovi. Nikdy se mě neptejte, za co mi dal poslední rok mé docházky ředitelskou důtku. Za prvé jsme o tom věděli jen my dva ( i když asi i Staňa, protože se pak zapojil), a za druhé to není publikovatelné před 22. hodinou. A jelikož je právě neděle 19:19 hod, nebudu tady čekat až odbije desátá večer. To se mi fakt nechce. Prostě neprásknu na sebe vše. Ale po mnoha letech, a opravdu mnoha jsem na tu záležitost na zájezdu do Francie zabrousil a hodně se mi smáli. Staňa jen poznamenal, tu „fotku má Břeťa v šuplíku dodnes“. Prostě gentleman… Se Staňou tvořili dvojici, v autobuse věčně mariáš (i se Zdeňkem), spávali spolu na pokojích, když si někdo něco koupil, tak to měl i ten druhý. Dokonce je podezřívám, že si i myli záda vzájemně, pokud ovšem s námi nejela Jana, Břeťova žena. Prostě valašský Pat a Mat. A s Břeťou jsme si vždy nádherně povídali. Dokonce mi nabídl i za čas tykání, avšak úcta tomuto muži mi to nedovolila, nikdy jsem této formule nevyužil. Nakonec se ustálilo oslovení „Břeťo“a vykání. Stejně jako u Stani a Zdeňka.

Adidas, alkoholický referent, tercáš. Snad i pro některé Zdeňkovo dvojče. Že jsem udělal reklamu jedné sportovní značce? Ale vůbec ne. Rok 1983, zájezd do Cantonigros, Španělska. Staňa tehdy nakoupil oblečení pro celou rodinu, sebe nevyjímaje. Ano nemýlíte se, uvažujete logicky. Dlouho mu nikdo jinak v souboru neřekl. Ve Francii v roce 1995 po jednom z mnoha představení po návratu si sedl únavou k obrovské balvanu před ubytovnou a následně snad i usnul. Ranní překvapení bylo, když na tomto balvanu byla cedule Tománkův kamínek. Deset let před, taktéž země Galů a nádherný festival v Nice. Hned první večer se Staňa vytratil, aby se za několik minut vrátil s úsměvem a slovy „Chlapi, to porno kino je stále na stejném místě“ Dokážete si představit tu radost v té době a v těch letech? Nutno podotknout, že Jasénka byla na stejném festivalu vždy po deseti letech. V roce 1965, 1975, 1985. Večer bylo o zábavu postaráno. Dodnes nevím jak to Staňa s pokladní domluvil, ona francouzky, on valašsky. Mě ještě nebylo osmnáct.

Festival na řecké Levkadě. Mnohokrát jsem tam tancoval. Jídelna festivalu, pod obrovským stanem. Staňa už seděl vedle zpěvačky a baštil. Když jsme si tři tanečníci přisedli a začal dialog. „Taky ti to připadá jak zbytky po židovské obřízce?“. „Myslíš jako ořezané předkožky?“ (K obědu byly nasekané chapadla ze sépie smíchané s nějakými nudlemi, či co). Staňa se zvedl a velmi rychle odešel. Po chvíli si přisedla tanečnice a povídá „Nevíte, co se Stalo Staňovi, stojí na mole a potupně blije do moře“. Za chvíli se i Tománek vrátil se slovy „Blbci, příště si vyvěste státní vlajku, ať vím, kam si nemám sedat“. No a aby jste pochopili náturu tohoto barda, tak při cestě na tento festival jsme trávili asi deset hodin v italském Bari a krátili si čas čekáním na trajekt do Řecka na místní pláži. Když odešel Zdeněk do moře se zase osvěžit Staňa spustil “Ten Kašpar je divný (použil jiný výraz), povídá mi, Staňo, plavu si a proti mně normálně kondom. Já tu pul hodiny přemýšlel, co má na mysli. Kdyby řekl šprcka, olačka, prcguma, byl bych v obraze. Já tu přemýšlím, co je to kondom. Tak takový byl Staňa. Srandista, ranař ale taky skvělý chlap a muzikant. Když mluvil Janek Rokyta, že jsou skladby, ke kterým si vždy ihned připojíte jméno interpreta. Jeho Tatoňu, tatoňu je pojmem. Tak tedy.

Muzikanti, to sú chlapci, dostanů sa do nebe, mezi svaté chocholaté, co dělajů hehehe…..

A jednou mi Libka, žena má milovaná ukázala fotku s těmito bardy. Svět je malý a taktéž mohla poznat tyto osobnosti jinak než z nahrávek.

Věřím, že právě tito bardi mají v nebi pěknou pařbu kolem cimbálu. Tak, jako to dovedli i zde s námi….. A Staňa má jistě adidas bundu na sobě a v kapse štaprle.

Májka, máj, mája.....

Tue, 31 Mar 2020 15:32:00 +0000

Sliby se mají plnit. A je absolutně jedno, kdy. Říká se, že slibem neurazíš, nebo snad i, že na valašsku slíbené platí třicet let. Tak dlouho ovšem čekat nehodlám. Doba nynější nás usadila doma na pozadí těla a proto jsem se rozhodl, že budu pokračovat ve psaní. Před dlouhým časem jsem zveřejňoval články, náměty, vzpomínky, snad i s představou, že to někdo bude číst. A věřte, že se našli lidé, kteří to četli a dokonce i nakopli a namotivovali do dalšího pokračování. Vždy jsem chtěl zmínit v článku alespoň jednu větu o mé ženě milované. A tomto hodlám pokračovat. Libka moje byla jedna z těch, co řekli, piš, líbí se to. Pořád jsem váhal. Avšak i velký kamarád Petr z Rožnova byl ten, který rozhodl o dalších řádcích. Takže doba nedoba, pokračuji. Minimálně pro svůj pocit uklidnění a naplnění toho, co jsem před více jak rokem vzal za své a na čas opustil.

Zvažoval jsem, o čem bude další písmo, dlouho váhal. Asi se nedokázal rozhodnout, od Petrova pošťouchnutí uplynulo více jak měsíc. Nakonec zvítězilo téma máje. Budu moc rád za každý, který uvidím na vlastní oči letos stát. Za každou vesnici, město, stavení, náves. Nechci zde psát etnograficky, na to nemám, nejsem odborník. Půjčil jsem si z dovolením stať zde pod těmito slovy. Jen pár vzpomínek a možná i rozdílností. Regionálních. Jak se stavělo a staví májky nyní.

Máje, májka nebo máj je označení ozdobeného stromu, který tvoří ústřední prvek jarních slavností rozšířených po většině Evropy. Nejčastěji bývá májka stavěna 30.dubna nebo 1.května, ale v některých oblastech se staví v období svátku Sv. Jiří, letnic nebo nejčastěji letního slunovratu. Máje se tradičně každý rok obnovují, takto tomu bylo i v původní podobě slavnosti, někde se však mění po delší době, například

„Česká máje, chcete-li i Moravská a Slezská, a vynechat nemohu ani Slovenská, ať nenaštvu své rodáky a přátele na území nám zaslíbené, oplývající láskou, vínem a krásnými ženami, což jsou Čechy a Slovensko vlastně taky, tak se v tom vyznejme“, má formu celého stromu, zbaveného – s výjimkou horní části – větví a kůry. V některých případech se holý kmen nechává stát více let a mění se pouze vrchní část, jindy se zas skládá ze dvou či tří na sebe napojených kmenů k dosažení větší výšky. Použitým stromem jsou nejčastěji jehličnany jako je smrk, ale lze se setkat také s májkou z břízy. Horní část se zdobí z látek nebo krepového papíru a zavěšuje se na ni zdobený věnec. Se stavěním máje je spojen i zvyk jejího nočního hlídání před muži ze sousedních vesnic, kteří se ji snaží porazit nebo odříznout její vrchol. Pokud se jim to podaří, je to pro vesnici velká ostuda. V některých obcích se máj hlídá dokonce 3 dny a 3 noci (do 12. hodiny posledního dne). Během této doby je povoleno máj podříznout a sebrat věnec, který si následně ti, kteří májku podřízli vystaví na své májce. Někdy se také staví malé máje před domy jako vyjádření úcty nebo vyznání lásky dívce.

V některých oblastech Čech se májka staví o letním slunovratu, a to z jedle nebo borovice, a po slavnosti se spálí. V některých oblastech jihovýchodní Moravy se zas staví v době svátku světice místního kostela před hody.

Zdroj: Wikipedia.

Od prvopočátku mého působení ve folklóru se stalo stavění máje každoroční akcí, na kterých jsem se souborem nemohl chybět. No nemohl, protože jsem účinkoval. A tak s humorem vzpomínám na mnoho stavění, jakož i kácení. Za dob minulých, kdysi v době, kdy jsme na valašsku místo ovcí pásli dinosaury a na Ostravsku rostly přesličky bylo každoroční stavění máje v hospodě v Potůčkách na výletišti, kde bylo mimochodem svého času kouzelně. Tak tam jsme májku stavěli každý rok. Bohužel ne pro cérky, ale pro komunisty. Mám se stydět? Vlastně všechno tehdy bylo o nich a pro ně. Májka se nachystala, cérky nazdobily a druhý den mělo přijít to, tedy postavení toho kmene s nazdobeným vršákem. Hned ráno, velmi brzy mě vzbudili souboráci, chlapi Jasénčani v počtu mnoho, postupně jsme se pozbírali všichni. „Vsacani nám šlohli májku“. Tato slova slyším dodnes u našich ve dveřích na Trávníkách, kde jsme s rodiči jako pozdní puberťáci bydleli s bráškou Rostíkem. Tak si teď uvědomuji, že těmi puberťáky jsme dodnes, i když nám je již skoro …..let. Číslovku si doplňte sami. Zastáváme názor, že bavit se člověk má celý život. Tak tedy, zmíněná májka ležela krásně srovnaná, bodejť by ne, byla ze smrku, před zkušebnou a klubovnou Vsacanu na trávě před Restaurací Bečva. Víte, že před ní, tedy restaurací se nachází nejdelší barový pult na světě? A pod ním ležela. S ohromnou cedulí „Jasénčani, kdybyste hledali máju, máte ju tady“. Když sranda a štengrování, tak tedy dotáhnout do konce. Rychle jsme „sehnali“ v lese májku náhradní, nazdobili a čekali na odpoledne. Tedy s jednou maličkostí, tu ceduli před Bečvou jsme lehce vyměnili za slova „Vsacani, tu komunistickou si nechte, my máme svoju“. A stejně by mě zajímalo, jak ji odnesli nebo odvezli z Potůčků, to jsem se nikdy nedozvěděl. Třeba mi to kamarádi někdy prozradí. Je to přece jen asi dva kilometry. Ta představa, jak se s ní tahají na ramenou tu dálku, přes malý nadjezd nebo snad podchodem? Jak u toho špačkují, tím se bavím při pomyšlení ještě dnes. Jsem však přesvědčen, že kdyby jezdily na Vsetíně tramvaje, jistě by ji tam chtěli nacpat. Mimochodem jsme něco podobného uskutečnili v Brně s Jánošíkama během let vojenských. Ale o tom jindy. Pro brněnsky uvažující se jedná o šalinu.

Mnohokrát jsem lezl jako gymnasta na kmen a slezl vždy podřený. Naštěstí mě pak vystřídal Ňunin, on ví, koho se jedná. Kolikrát jsem při scénkách poskakoval jako mrtvý kašpárek po zemi v leže, protože jsem se řechtal smíchy, když Francek rozjížděl ty své kumšty s Olinem (hostující Vsacani). Přes rivalitu jsme vždy byli kamarádi a budeme. Ať už na Vsetíně, ve Skanzenu, v Luhačovicích, Novém Hrozenkově, Karolince, Velkých Karlovicích. Takto bych mohl asi vyjmenovat celý okres. A víte co, tůdle, nebudu dál jmenovat, stejně si to všechno nepamatuju. Jedno místo však zmíním, Piletice. Součást Hradce Králové. Šrámkův statek. Na toto místo vzpomínám nejraději. Překrásné prostředí selského stavení, kde jsme s Dupákem, následně i Kohoutkem vztyčovali Májku každý rok. A věřte mi, že tam je skutečně krásně. Mnoho kamarádů, kteří měli tu čest tam býti a nejsou přímo s tímto krajem spojeni, na prostředí Piletic dodnes vzpomíná s láskou a nostalgií. A skutečně mají proč.

Způsobů stavění je mnoho, ať už jako v Hradci pomocí žebříku a lan, nebo v Zubří pomocí folgů, nebo i za pomocí plošin. Byť z tohoto způsobu je mi velmi smutno. Ve městech se vytrácí tradice. Je jednodušší povolat techniku. Chápu bezpečnost lidí, avšak punc by dala právě ta tradice ručního vztyčování. Když pominu toto všechno, budu skutečně velmi šťastný za každou májku, máj, máju, kterou letos uvidím. Doba nám moc nepřeje, avšak věřím a přeji si.

A slibuji, že psát budu dál……