Přeskočit na hlavní obsah
  • Domů
  • Služby tanci
  • O mě
  • Kontakt
  • BLOG
  • Taneční profil
  • RECEPTY
  • MOJE CHOREOGRAFIE

Cimbál. Nebo cimbalistky?

29. říjen, 2018 o 20:13, Žádné komentáře

Lajko, Tonko, Vilko, Růženka, Robo, Jarda, Martin, David, Janek, Jiřík ...... Co mají tato jména společného? A nejen tato? Jsou spojeni s hudebním nástrojem, který jsem vždy obdivoval. Už jako malé dítě jsem byl nucen pod nátlakem bratra naslouchat mnoha muzikám, kde se nástroj snoubí s názvem muziky. Ba dokonce už jako kluk jsem měl možnost se s tímto díky sousedovi seznámit. Se sousedem jsem se potkal posléze na vojně. Ano, i já jsem absolvoval dva roky základní vojenské služby, tedy přesně 22 měsíců. Díky soudruhům, že se tehdy rozhodli zmlátit studenty a byli nuceni odejít od koryt, chraň Vás bůh se vrátit!!!!!, mi byla vojna zkrácena o dva měsíce. Tak tento soused měl doma uváděný nástroj. Připadalo mi to, jako mlátit do ostnatého drátu pankrácké věznice. Tolik strun pohromadě. V tom, aby se prase vyznalo. A ještě na něj hrát? Aby to ladilo (tedy pokud není muzikant na kaši nebo hluchý a má jej naladěný). A přesto přiznám, nedám ani kvartu. Pro laiky obligátní "Hoří".

Ano jedná se o cimbál. I když můj otec s maminkou zastávají názor, že jednou měsíčně chodí poslouchat muziku, kde vévodí cymbál. Kolikrát já už opravoval hrubku v kalendáři tátovi, když se protáhnu bytem našich. Prostě táta chodí na cymbál a s tím se točí svět dál.


Co píše o cimbálu odborná literatura?

Cimbál (latinsky cembalo ungarico) je deskový úderný strunný hudební nástroj. Může být opatřen pedálem. Struny jsou v případě velkého maďarského cimbálu naladěné chromaticky v tónovém rozsahu C-a³ (někteří hráči si nejhlubší struny podlaďují, aby dosáhli většího rozsahu nástroje i za cenu neúplné chromatiky), starší lidové cimbály byly diatonické a s menším rozsahem. Jde o jistý druh stolní citery, obdoba německého hackbrettu. Hráč hrající na cimbál se nazývá cimbalista/cimbalistka. Struny rozeznívají cimbalisté převážně úderem paličky. Nejčastěji se používají dvě dřevěné paličky nejrůznějších tvarů. Ocelové struny jsou nataženy na rezonanční skříni lichoběžníkového tvaru. Pro každý jednotlivý tón je nataženo 1 až 5 strun. Struny jsou vedeny střídavě přes kobylky. To umožňuje přesnější úder paličkou.

Jednou z nejstarších paličkových citer byl perský (Írán) "santůr", který měl lichoběžníkový tvar s horizontální polohou strun. Tento nástroj je stár asi 2000 let, ale jeho prototyp se používal už mnohem dříve v Babylonské říši (dnešní Irák). Paličkové citery se objevují v oblastech jako je Indie, Blízký východ, jihovýchodní Asie, Čína, střední Evropa (Maďarsko, Česká republika, Slovenská republika, Polsko, Rakousko, Bavorsko, Švýcarsko), Balkán, Východní Evropa (Bělorusko, Ukrajina). Na nástroje se hraje ale i ve Velké Británii a v USA, kde se nazývají dulcimer.

Nejstarší záznamy o výskytu paličkové citery v podobě dnes známého cimbálu v Evropě pocházejí z 15. století z Německa, Itálie, Polska, Maďarska, Česka, Francie a Anglie. V 17. století se cimbál objevil i ve Skandinávii a ve Španělsku.

Poté, co se v 19. století rozšířilo použití klavíru, stal se cimbál především nástrojem lidové hudby. Objevuje se v hudebních souborech společně s houslemi a kontrabasem. Ve východní Evropě se používá cimbál společně s dechovými nástroji (především s klarinetem) a bubnem.

Cimbál se stal nedílnou součástí lidové hudby v Rumunsku a Maďarsku. Na cimbál často hráli Romové.

Cimbál byl zdokonalen do koncertní podoby v Maďarsku, a to již v osmdesátých letech 19. století. Jeho tvůrcem byl Václav József Schunda (původem z Dubče u Říčan). V roce 1874 vytvořil pevný pedalizační systém. Tímto revolučním činem započala éra využívání cimbálu jakožto koncertního hudebního nástroje.

Pokračovatelem a posléze také konkurentem firmy Schunda se od roku 1900 stala firma Bohák. Její zakladatel Lajos Bohák se narodil 6. srpna 1870 v obci Kvetná (teď na Slovensku). Už před první světovou válkou se stal velkým konkurentem V.J.Schundy. Ten uznal jeho nový pedalizační systém a začal ho též používat u svých nástrojů. Po smrti L. Boháka přebral firmu jeho syn Lajos Bohák ml.

Profesionální výroba velkých cimbálů v Československu byla zavedena firmou Josef Lídl v Brně roku 1947. Roku 1950 začala výroba velkých nástrojů, konstrukčně inspirovaných osvědčenými instrumenty značek Schunda a Bohák. Na jejich tvorbě se podílel především František Wallinger, Karel Stehlík a poté Jaroslav Rybníček spolu s vedoucím díla M. Kotoulem. Ti postavili okolo 100 nástrojů s firemní značkou PRIMAS. V roce 1960 byla výroba cimbálů zastavena "v rámci plánovaného řízení hospodářství jako bezperspektivní". Nutno podotknout, že tyto nástroje však nedosahovaly koncertní kvality maďarských nástrojů, a to především díky konstrukčním změnám ozvučné skříně provedenou nástrojaři firmy Lídl. V rozmezí let 1956-1992 se velké cimbály dovážely do Československa většinou z Maďarska. K obnově výroby došlo až na počátku devadesátých let ve firmách Josef Lídl, Galuška a Holak.                                                                 

Zdroj: Wikipedia.org


 A teď zpět a trochu vážnosti. Někde jsem již vzpomínal mé folklorní zážitky. Mireček mi řekl, "klidně choď, nikdo Tě nevyhazuje, i cimbál je třeba nosit". Jeho bonmoty jsou nezapomenutelné, a že jich bylo za tu dobu společnou. Jeden z mnoha zní, folklor těžké umění, poznáš to tehdy, když taháš cimbál.

Už tady padlo mnoho jmen skvělých hráčů na cimbál (tati promiň, fakt se píše s měkkým i). Zároveň k nim patří i velké množství dalších. Pokud pozapomenu, klidně si doplňte.

Petr, Čáp, Pavel, Bilda, Řízci Dušanové, Petr, Libor, Kůrovec, Luděk, Prcík, Šeše, Resík, Doktor, Budžin, Hřebík, Buchťák, Oravčák, ba i bardi muzikantský jako Staňa Adidas, Břeťa, Janek, Petr. Ti všichni se mnou někdy viseli na popruhu zabaleného cimbálu a tváříce se radostně, potili krev a zatínali půlky, aby se náhodou něco nestalo s hnědým na hřišti, když jsme jej ládovali do Karosy nebo smýkali někam do kulturáku nebo k amfiteátru. Pokud by se měl vzpomenout člen, který s Jasénkou absolvoval všechna vystoupení, byl by to Zdeněk Kašpar. A cimbál..... A věřte komu chcete, ale rád jsem jej doprovázel na každé vystoupení souboru. Dva roky čekání na příležitost, všechny choreografie jsem znal zpaměti jen z koukání. Dnes je nedám ani po týdnech aktivního se učení na sále. To se projevuje i na poklesu testosteronu v mé překrásné postavě. Už několik let mi všude prodávají trička, svetry a bundy s pupíkem. Přesto jsem ten cimbál nosil rád, věřil jsem a doufal, že šanci dostanu. Pohyb švrláku v dutém válci se změnil na pohyb Maxipsa Fíka a jeho pružiny. Každopádně posun v tanci byl znát. A víte co? Šance přišla. Díky Mirkovi a Zdeňkovi. Ale o tom zase jindy.


Nice, Francie, Cote d'Azur, červenec léta páně 1985 (mimochodem dva roky od mé první zkoušky v souboru, šance je realita), můj první zájezd s Jasénkou. Vystupujeme jeden den v Cannes, průvod asi 7 km za sebou. "Kam můžeme schovat cimbál před vystoupením?" ptá se někdo, kdo tahá cimbál z naší oranžové Karosy bez klimatizace, tedy člen takzvané cimbálparty. Někdo, kdo má ten den s dalšími třemi galejníky službu. Tam nahoře je místnost. Před námi festivalový palác. Nádherná budova. "Kde máme ten červený koberec?" táži se pod fousy. "Vzhůru" 380 schodů za námi, cimbál ještě uneseme. "Kde bude vystoupení slečno?" Ptáme se krásné průvodkyně. "Dole před palácem, tady jen schováme nástroj počas průvodu". Už vůbec nebyla krásná, byla ošklivá...... Chystáme se na představení. Cimbál parta vyzvedává sladké dřevo. "Viděli jste ty krásné Francouzky na pláži, když jsme šlapali v průvodu? Skoro všechny nahoře bez. Koukejte, ještě jsou některé u moře". "Držte ten cimbál barani, copak jsem kormidelník? Nečumte a neste". Řvu na ty parťáky. Bylo mi sladkých sedmnáct.

Čtyři týdny po Francii, překrásný zájezd ještě v krásnější zemi. Chystá se soustředění na stavění nového pásma na soutěž na Skalíkově louce (pod Pustevnama). Mimo cimbálu vezeme i klavír. Když už, tak už. Autobus až na místo nedojede, no bodejť, je tu les. Takže ručo, fučo a jdeme lesem jak Stenmark kolem smrků, jedna parta cimbál, zbytek klavír. "Jé, tady je to samý sloup. To jsme zvědavé, jak budeme tancovat?" Povídají cérky, nesouc si svá líčidla v kufříku. Zvrhlo se to v jeden víkendový večírek, folklorně, country, jazzový. Stálo to tehdy hodně peněz. Pitný režim se musí dodržovat. Nenazkoušelo se vůbec nic.

Jedna z prvních vět po příchodu z přijímače byla, a ta se dědila z ročníku na ročník, když uvidíte lítačku (vojenská hlídka), je zdrhnout. Vy máte polobotky, oni chodí v kanadách. I my jsme tuto větu přednesli našim mladým při příjezdu do Židenic, kde sídlil VSPT Jánošík, dnešní VUS Ondráš. O cimbálu nebyla však řeč. Za pár týdnů dostalo toto spojení reálnou podobu. Naši kluci cikánský, výborní to chlapi a hráči, vystoupili o zastávku dřív před Vyščem. Nikdy se nedozvíme proč tak učinili, možná díky posilování i s tím heblem v rukách. Náramně jsme se v šalině bavili, když si to štrádovali kolem posádky a srazili se s lítačkou. Byl to pohled pro bohy. Oni kanady, my barexové polobotky. A cimbál v rukách. Jistě by si nezadali s jamajskou štafetou, představte si, zdrhli i s cimbálem. Rozkaz zněl jasně....


A zase ta sladká Francie, Voiron, festival (o tom večírku v pyžamech s černochem Totálkem by šla napsat kniha, ale si počkejte), rok 1995. Jasénka opět po deseti letech v zemi hradů a zámků, skvělého vína a pastisu. Zdeňkovi občas přišla na mysl nějaká ptákovina. "Růženka jde do průvodu, bereme cimbál" říká primáš. "Cožeeeee? Ať si vezme triangl" Povídá někdo naštvaně a nevěřícně. Ve Francii nejde průvod pod 6 km, tedy 6.000 metrů, tedy 8.571,4285 kroků při mé výšce trpaslíka. Opravdu jsme jej tahali celý průvod a ještě k tomu tancovali. Naštěstí tehdy padlo pravidlo cimbálparty v zapomnění a poctivě jsme se střídali v nesení toho těžkého dřeva, které zní tak líbezně. Ovšem od té doby k němu cítím malé zadostiučinění a raději dodržuji uctivou vzdálenost. Co kdyby náhodou. Učím se na flétnu. Raději. V rodině mé ženy, Libky milované se taky nachází jeden cimbál a hráčka, muzikantka, tedy cimbalistka. Nástroj vždy pohladím, ale to je tak vše.

Přichází Zdeněk choreograf.....



Žádné komentáře

Odpovědět







Nedávné příspěvky

  • Jednou Jánošíkem, vždy zbojníkem
    16 čen, 2024
  • Stále dítětem? Proč ne?
    13 lis, 2023
  • Pro mne vždy Čáp
    4 čen, 2023
  • Lojzička a její vlasové tužidlo
    7 bře, 2023
  • Jak nezabít ředitele
    22 úno, 2023
  • Lefkáda a její festival
    5 úno, 2022
  • Rozjezd a už nás nezastaví
    26 zář, 2021
Vytvořeno pomocí Mozello - nejsnadnějšího nástroje na tworbu webů na světě.

Vytvořte si s Mozello web nebo e-shop.

Rychle, snadno a bez programování.

Nahlásit porušení pravidel Podrobnosti