A teď zpět a trochu vážnosti. Někde jsem již vzpomínal mé folklorní zážitky. Mireček mi řekl, "klidně choď, nikdo Tě nevyhazuje, i cimbál je třeba nosit". Jeho bonmoty jsou nezapomenutelné, a že jich bylo za tu dobu společnou. Jeden z mnoha zní, folklor těžké umění, poznáš to tehdy, když taháš cimbál.
Už tady padlo mnoho jmen skvělých hráčů na cimbál (tati promiň, fakt se píše s měkkým i). Zároveň k nim patří i velké množství dalších. Pokud pozapomenu, klidně si doplňte.
Petr, Čáp, Pavel, Bilda, Řízci Dušanové, Petr, Libor, Kůrovec, Luděk, Prcík, Šeše, Resík, Doktor, Budžin, Hřebík, Buchťák, Oravčák, ba i bardi muzikantský jako Staňa Adidas, Břeťa, Janek, Petr. Ti všichni se mnou někdy viseli na popruhu zabaleného cimbálu a tváříce se radostně, potili krev a zatínali půlky, aby se náhodou něco nestalo s hnědým na hřišti, když jsme jej ládovali do Karosy nebo smýkali někam do kulturáku nebo k amfiteátru. Pokud by se měl vzpomenout člen, který s Jasénkou absolvoval všechna vystoupení, byl by to Zdeněk Kašpar. A cimbál..... A věřte komu chcete, ale rád jsem jej doprovázel na každé vystoupení souboru. Dva roky čekání na příležitost, všechny choreografie jsem znal zpaměti jen z koukání. Dnes je nedám ani po týdnech aktivního se učení na sále. To se projevuje i na poklesu testosteronu v mé překrásné postavě. Už několik let mi všude prodávají trička, svetry a bundy s pupíkem. Přesto jsem ten cimbál nosil rád, věřil jsem a doufal, že šanci dostanu. Pohyb švrláku v dutém válci se změnil na pohyb Maxipsa Fíka a jeho pružiny. Každopádně posun v tanci byl znát. A víte co? Šance přišla. Díky Mirkovi a Zdeňkovi. Ale o tom zase jindy.
Nice, Francie, Cote d'Azur, červenec léta páně 1985 (mimochodem dva roky od mé první zkoušky v souboru, šance je realita), můj první zájezd s Jasénkou. Vystupujeme jeden den v Cannes, průvod asi 7 km za sebou. "Kam můžeme schovat cimbál před vystoupením?" ptá se někdo, kdo tahá cimbál z naší oranžové Karosy bez klimatizace, tedy člen takzvané cimbálparty. Někdo, kdo má ten den s dalšími třemi galejníky službu. Tam nahoře je místnost. Před námi festivalový palác. Nádherná budova. "Kde máme ten červený koberec?" táži se pod fousy. "Vzhůru" 380 schodů za námi, cimbál ještě uneseme. "Kde bude vystoupení slečno?" Ptáme se krásné průvodkyně. "Dole před palácem, tady jen schováme nástroj počas průvodu". Už vůbec nebyla krásná, byla ošklivá...... Chystáme se na představení. Cimbál parta vyzvedává sladké dřevo. "Viděli jste ty krásné Francouzky na pláži, když jsme šlapali v průvodu? Skoro všechny nahoře bez. Koukejte, ještě jsou některé u moře". "Držte ten cimbál barani, copak jsem kormidelník? Nečumte a neste". Řvu na ty parťáky. Bylo mi sladkých sedmnáct.
Čtyři týdny po Francii, překrásný zájezd ještě v krásnější zemi. Chystá se soustředění na stavění nového pásma na soutěž na Skalíkově louce (pod Pustevnama). Mimo cimbálu vezeme i klavír. Když už, tak už. Autobus až na místo nedojede, no bodejť, je tu les. Takže ručo, fučo a jdeme lesem jak Stenmark kolem smrků, jedna parta cimbál, zbytek klavír. "Jé, tady je to samý sloup. To jsme zvědavé, jak budeme tancovat?" Povídají cérky, nesouc si svá líčidla v kufříku. Zvrhlo se to v jeden víkendový večírek, folklorně, country, jazzový. Stálo to tehdy hodně peněz. Pitný režim se musí dodržovat. Nenazkoušelo se vůbec nic.
Jedna z prvních vět po příchodu z přijímače byla, a ta se dědila z ročníku na ročník, když uvidíte lítačku (vojenská hlídka), je zdrhnout. Vy máte polobotky, oni chodí v kanadách. I my jsme tuto větu přednesli našim mladým při příjezdu do Židenic, kde sídlil VSPT Jánošík, dnešní VUS Ondráš. O cimbálu nebyla však řeč. Za pár týdnů dostalo toto spojení reálnou podobu. Naši kluci cikánský, výborní to chlapi a hráči, vystoupili o zastávku dřív před Vyščem. Nikdy se nedozvíme proč tak učinili, možná díky posilování i s tím heblem v rukách. Náramně jsme se v šalině bavili, když si to štrádovali kolem posádky a srazili se s lítačkou. Byl to pohled pro bohy. Oni kanady, my barexové polobotky. A cimbál v rukách. Jistě by si nezadali s jamajskou štafetou, představte si, zdrhli i s cimbálem. Rozkaz zněl jasně....
A zase ta sladká Francie, Voiron, festival (o tom večírku v pyžamech s černochem Totálkem by šla napsat kniha, ale si počkejte), rok 1995. Jasénka opět po deseti letech v zemi hradů a zámků, skvělého vína a pastisu. Zdeňkovi občas přišla na mysl nějaká ptákovina. "Růženka jde do průvodu, bereme cimbál" říká primáš. "Cožeeeee? Ať si vezme triangl" Povídá někdo naštvaně a nevěřícně. Ve Francii nejde průvod pod 6 km, tedy 6.000 metrů, tedy 8.571,4285 kroků při mé výšce trpaslíka. Opravdu jsme jej tahali celý průvod a ještě k tomu tancovali. Naštěstí tehdy padlo pravidlo cimbálparty v zapomnění a poctivě jsme se střídali v nesení toho těžkého dřeva, které zní tak líbezně. Ovšem od té doby k němu cítím malé zadostiučinění a raději dodržuji uctivou vzdálenost. Co kdyby náhodou. Učím se na flétnu. Raději. V rodině mé ženy, Libky milované se taky nachází jeden cimbál a hráčka, muzikantka, tedy cimbalistka. Nástroj vždy pohladím, ale to je tak vše.
Přichází Zdeněk choreograf.....