Stále dítětem? Proč ne?

Být opět dítětem? Vrátit se zpět do dnů bez starostí, kamarádství a volnosti. Mnohokrát jsem s touto myšlenkou usínal. Pokud by to bylo možné, přiznejte se a řekněte, kdo by tuto možnost přivítal? Změnili bychom díky této hypotéze něco v našich životech? Učili bychom se více nebo bychom nechali vše při starém? Nedopustili bychom se chyb, které jsme napáchali? Měli jiné povolání, profese, vzdělání? Minulost změnit nelze, ale taky nám ji nikdo nevezme a žijeme nyní a díváme se do budoucnosti. A přesto se můžeme do dítěte vtělit a právě propojit budoucnost s minulostí. Jak? Jednoduše. Prací s dětmi. A je mnoho lidí, kteří zasvětili tomuto poslání své životy, zůstali vlastně dětmi po celý život. Vedoucí dětských souborů a spolků.

Já jsem jako malé dítko nikdy žádným spolkem neprošel. Díky sportovní gymnastice jsem dětství trávil mezi nářadím a prachem. A to bylo skutečně o něčem jiném, drilu a dřině. Mé klouby se proto dnes se mnou nebaví a dávají mi to sežrat a zároveň nosí práci a výdělek mému ortopedovi a traumatologovi. Ale nelituju toho. Naopak mohu říci, že těmto dětem v souborech závidím. A mám co. Už jako dospělák jsem však měl možnost se podílet na utváření osobností v dětských souborech. Někde jen na pár dnů, někde mnohem déle. Ale všude všechny spojovala stejná záliba. Láska k folkloru. Některé přivedli do jejich těles rodiče, povětšinou bývalí tanečníci a muzikanti. Některé zase rodiče, kteří se snaží si splnit své nenaplněné sny ze svých mladých let, no a pak jsou bohužel i děti, kteří bývají do spolku odloženy, aby rodiče stíhali své aktivity. Všem jsem vděčen, že takto činí. Jsme poté součásti životů těchto poupat a podílíme se na utváření jejich osobností a lásce k folkloru.

Mé první aktivní setkání s dětmi bylo v Olšince v Orlové, kdy jsem měl tu možnost pracovat s náctiletými kluky na jejich projevu a dostával do nich techniku odzemků a figur. Ano, byla to první práce s dětmi a dost jsem tápal, jak k nim přistoupit. Povedu je jako dospělé? Můžu je nadobro zlomit a ztratit, hledal jsem cestu a myslím, že i našel. Vždy je mým cílem v dětech probudit zájem, kdy sami pak mají otázky jak a co mají udělat? Snad se i dostat do jejich mentality a tím se vcítit do jejich rolí? Být na chvílí jim rovný, kamarád. Vykouzlit jim úsměv. Každý den po soustřední jsme večer trávili ještě dlouhé hodiny povídáním si jak čeho dosáhnout, jak co zvládnout, posunout se v tanci. Ano, bylo to v době za krále Klacka, kdy jsem byl krásný a mladý (to jsem vlastně pořád), a horníci v dolech svítili loučema. A přesto jsem si i já odnesl mnoho pro sebe.

V Čechách jsem měl možnost občas zaskočit v nácviku v Kuřátkách v Chrudimi a učit je prvním krůčkům a vazbám, které jim byly ku pomoci v další taneční kariéře. A někteří to dotáhli hodně daleko. Následně jsem měl tu čest po odchodu Ríši Hese mezi anděly se podílet dlouhou dobu na rozcvičkách, průpravě a nácvicích Valášku Hany Dolejší. Neskutečná práce a radost, kdy děti opravdu chtěly, tancovaly a rostly před očima. Ano, těleso k tomu předurčovalo. Byl oříšek najít to spojení mezi drilem a přirozeností. Rád na děti vzpomínám. Velmi mě mrzí, že soubor ukončil činnost před nedávnem. Asi tomu tak mělo být, ale věřím, že děti našly svá další působiště a radost v očích a úsměvy na rtech, kterými mě častovaly mě nabíjely energií. Po každé zkoušce jsem se přichytil, že jsem fyzicky padlý, ale emočně baterky naplněné a mnohdy jsem nemohl zabrat a těšil na další nácvik.

Natáčet Zpěváčka je pro nás čest, už právě kvůli dětem. Tolik husí kůže, emocí a zážitků bych přál každému. Vidíte roky, jak děti dospívají, mění se jim hlasy, stávají se z nich profesionálové. Jejich úspěchy i prohry, vše vidíme okem z povzdálí a vše toto prožíváme s Libkou s nimi a jejich rodiči.

Letošní rok byl pro nás plný energie i únavy. Tolik akcí, co jsme zvládli spolu s Libkou, to snad ani nelze. Začal jsem zasedat v porotách a užívat si dětí i očima kritika. Není to zrovna vděčná role. Ne, že bych někomu nadržoval nebo ublížil. Okolí o mě ví, že jsem velký kritik, ale chci být i nápomocen. Motivovat děti a jejich vedoucí k další práci, lásce, radosti. Ke všemu, co soubor přináší. Vždy mám radost z každé přehlídky a ještě dlouho doma rozebíráme, co a proč bylo tak a co se povedlo, či zrovna ten den ne. A vždy s čistou duší.

Občas dnes zajedu do Sedmikvítku nebo Klobučánku. A děti obou souborů jsou kouzelné. Tam skutečně vidím lásku k folkloru, ať zpěvačky na prestižních festivalech, tak tanečníci na jevištích rozměrů fotbalového hřiště. A oba tyto soubory si můžou být jisti, že až budu stavět další pořad kdekoliv, bez nich se neobejdu, tak jako naposledy Brno a brzy Liptál a Frenštát a budou i další. Když ti někdo dá šanci, Hani, děkuji, chci ji zvládnou. A věřte mi, že tuto si užívám naplno. Zvlášť děti z Klobouk se staly naplno součástí mého života. Každý je trochu i upovídaný na zkoušce, každý občas i zlobí. Práce s nimi vše překoná. Jsou to přece děti, štěbetavé a hravé. Učíš je, jak věci uchopit, jak udělat ten a ten krok, dáváš jim svou představu pohybu na jevišti, přitom je to jen to, co ses sám učil dlouhá léta. A trochu přemýšlení a ano, už jsem to zmínil, vtělení se do jejich let, pocitů. I ony prožívají své dojmy, nápady, pochybnosti i lásky. A když pak vidíš výsledek, může dojít i na slzy. Vždyť i Libka, žena moje milovaná letos uronila kroupu na Starém Hrozenkově, kdy děti z Klobučánku šly svou premiéru s novou choreografíí. A Hanka s Nelou pod jevištěm jak by smet. Děti ještě dlouho chodily a ptali se na náš názor, co ještě můžou zlepšit, na čem zapracovat? A moje odpověď? Pracujte na sobě tak, abyste si vše, co činíte, užívali a měli pocit radosti a naplnění. Divák to z vás pozná. Proto do Klobouk jezdíme rádi a vždy se těšíme. Už se nemůžeme dočkat Jarmeku, až se zase uvidíme. Můžu naprosto říci, že se z nás stali přátelé a jsem za to šťastný.

Nikdy jsem nebyl členem dětského souboru, snad skutečně i závidím, jedno vím však jistě, že i dnešní doba mi plně nahrazuje dětství. Dnešní děti mají velké cíle a pokud mohu pomoci, rád to udělám. Proč taky ne. Užil jsem si v životě mnoha ovací, pocitů, že tě diváci nechtějí pustit z jeviště, sólový odzemek pro osm tisíc diváků na Lefkadě, mnoho úspěchů s Ondrášem a dalšími. Dopřejme to i našim dětem. I já se od nich učím na sobě pracovat, vždy na zkoušce najít a učinit něco, co děti udělá šťastnými, vykouzlí ten úsměv a vždy si odnesou zážitek a těší se na další nácvik. A když se Vám dostanou do rukou řádky vyznání jedné malé tanečnice a vidíte v nich zmíněnu i svou osobu, se slovy díky, štěstí a vidíte v řádcích úsměv této slečny (jméno nezmíním, nebylo by to slušné a je mou kamarádkou), pak i já dokážu zamokřit svůj polštář slzami. Proto tu práci děláme. Právě tyto děti jsou naše budoucnost.

Říká se, že člověku je tolik, na kolik se cítí. A můžu potvrdit, že jsou dny, kdy se mi chce na písku plácat bábovičky. Že si na mě lidé občas ukazují, že si pouštím v obchodě autíčko? Sedím na koni a houpu se? Nerušte mě, právě jsem se stal na chvíli dítětem. 

A koncem snad jen vzkaz. Děti, pamatujte si, že i vy budete dospělí, ale tím dětství nekončí.

1 komentář - Stále dítětem? Proč ne?

Odpovědět