Rozjezd a už nás nezastaví
Jak začít? Omluvou, že jsem byl líný? Pobrali byste výmluvu? Ani já ji nemám rád, snad pro ta slova, která nebolí, nezarmoutí a lidé jsou je schopni pobrat a akceptovat. Jeden moudrý člověk řekl, že: „člověk který nechce, hledá důvody a kdo chce, hledá způsoby“. Chcete zde číst, že jsem se hledal? Řešil jsem mnoho, nebyl čas na psaní, věnujeme se s Libkou, ženou mou milovanou (na svůj slib zmínit ji v každém blogu jsem skutečně nezapomněl) více sportu, sami sobě, plánujeme si společné cíle na budoucnost, chceme toho ještě mnoho dokázat a zvládnout. Ne pro někoho, sami pro sebe. Toto všechno je pravdou, ale také to může být chápáno jako výmluva. A to skutečně nechci. Proto jsem našel způsob, jak se vrátit zpět ke psaní. A ano, mělo by se začít omluvou, protože to tak cítím. Přátelé mne žádali, abych pokračoval, sliboval jsem, ale nekonal. Omlouvám se.
A zase jste mě nakopli Vy, kamarádi. Aniž by někdo tušil. Náš společný koníček folklor a lidové tradice a naše způsoby příspěvků k této vášni, naše záznamy pro budoucnost, to nás nakoplo zpět a skutečně nepolevíme, pak bychom byli schopni opět používat výmluvy. A proč toto vše píšu? Dostávám se tím k jádru pudla. Včera proběhla v Janíkově stodole ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Regionální přehlídka dětských valašských souborů. Účast nebyla nějak závratná, ale důležité je, že byla vůbec. Nebyla to naše první letošní akce, náš první festival. Přesto se ke včerejší dovolím vyjádřit. Doba, která nás zastihla, není jednoduchá, je složitá a silná. Můžeme tuto kritizovat, můžeme nesouhlasit nebo si v ní i libovat a někomu může i vyhovovat, to je na každém jedinci, jak ji chápe a přijme či ne. Nechci zde vůbec toto rozebírat, ani se vymlouvat jako výše. Všemi s námi zamávala a každému z nás znemožnila se na dlouhou dobu se potkávat, sdílet své s druhými, s lidmi, které máme rádi, se kterými máme stejné záliby a lásky. Proto si velmi vážím souborů, které se včera zúčastnili a vlastně šli do něčeho, co nemuselo dopadnou pro ně dobře. Riskovali pověst svou a svých souborů. Avšak sami dobře věděli, proč to udělali. Našli právě ten způsob. Jak se vrátit a navázat tam, kde museli na dlouho skončit. Namotivovat děti ke zkouškám, aby se znovu rozjeli, přinutit je k vystoupení. To chce obrovskou odvahu a hlavně srdce.
Když nad tím přemýšlím, naskočilo mi nyní, že vlastně účast byla obrovská.
Kdo mě zná, ví, že jsem obrovský kritik a neberu si vůbec servítky k jednotlivým produkcím a choreografiím, pásmům. Ve folkloru jsem perfekcionalista. A prosím, nemějte mi to za zlé. Záleží mi na této branži. Chci, aby soubory rostly, děti ač tanečníci, vlastně i dospělí, muzikanti a zpěváci na sobě pracovali, posouvali se a vzájemně se učili. Chápu toto právě jako motivaci. Ano, i kritika může být motivací, já to třeba tak v sobě mám, že když se něco nepovede, dostanu vyhubováno, nakopne mě to. Pokud to ovšem dokážu přijmout a vlastně využít. Pouštět se zde do nějakých hodnocení, kritik bych sice mohl, ale skutečně dnes ne. A ani není důvod. Všem včera patří velká poklona a klanět jsem se naučil dobře. I to je součást produkce, ale dnes se klaním všem dětem, vedoucím, porotě, organizátorům. Na jedné sociální síti zvané facebook existuje skupina Folklorní festivaly, kterou jsme založili právě v době, kdy jsme se nemohli scházet, abychom se alespoň udrželi v kontaktech a mohli se takto podporovat. Bylo to vlastně z nudy, netušili jsme, kam se to posune, rozvine. Dnes je pár tisíc. A právě v této skupině nedávno proběhl příspěvek, dovolím si jej celý přepsat. Zněl: „Doufám, že krása folkloru nezanikne“. Dnes, po včerejšku vím, že určitě ne. A proč tohle vlastně všechno zmiňuji? Pochopíte, věřím tomu. Včerejší přehlídka byla dokonce postupová, do celostátní přehlídky souborů v Jihlavě. A ještě letos! Soubory, které včera přijely byly tři, Klobučánek, Vizovjánek, Malý Sedmikvítek a Malé Zálesí. Choreografií 7. Ano, celá přehlídka byla rychlá. Vadí to však? Právě, že vůbec ne. To, že se tři soubory, které našly odvahu přijet, nacvičit s dětma pásma, vystoupit a SOUTĚŽIT, je s pokorou vysloveno, DĚKUJEME, JSTE FANTASTIČTÍ. Dokázat to, co jsme včera viděli je doslova za několik zkoušek a tréninků, někteří se přiznali, že se sešli třikrát a ne vždy všichni a že měli i mnoho dětí, které teprve začínají s touto láskou a „postižením“ (folkloristi ví, o čem píšu), stáli poprvé na jevišti po třech zkouškách? Kdo by to dal, dokázal? Tyto děti a jejich vedoucí. Včera jsem slyšel ještě jedno moudro, které se kolem mne mihlo. Ani nevím, kdo tuto krásnou větu vyslovil (byla to Libka, musel jsem to sem dopsat, jinak bych to měl na talíři furt). Zněla přesně: „nyní se ukáže, kdo to vše dělá srdcem“. A ukázalo se. Všichni ti, co do Janíkovky včera dorazili. I ti bardi, jak já říkávám, kteří už ve folkloru sakra něco dokázali, co něco znamenají a na nic si nehrají. Ti se srdcem tam na svém místě, kterým na našich tradicích záleží. Nebudu je zde jmenovat, stejně si na ovace nepotrpí, zmíním však. Lucka, Hanka a Vladan v porotě to neměli vůbec lehké, nyní však o to více, jak kdy dříve. A dopadlo to jak to dopadlo, zde se probouzí to mé kritické já, myslím, že včera rozhodli tak jak rozhodli, já bych byl s názorem výjimečně stejným. Ti lidé znalí, snad mohu použít i výraz nositelé tradic, Petr za mikrofonem a Petr s Janičkou jako pořadatelé a organizátoři. Všichni to zvládli levou zadní. A proč? Mají právě to srdce. Proto moc prosím, zkoušejte, hrajte, zpívejte, nehledejte výmluvy, ale realizujte způsoby. Folklorní obec je obrovská. Záměrně nepoužívám čas minulý. Vydržte a dejte tomu to srdce. Právě tito bardi jsou toho jasným důkazem. Folklor je jejich celoživotním posláním. A věřte mi, že pokud budete potřebovat třeba jen pomoci v čemkoliv, nakopnout, motivovat. Nikdo z nich neřekne ne. Prostě srdce. A já za sebe a Libku, ženu mou milovanou, skutečně děkuji za včerejšek.
A příště už zase trochu s humorem. Máme Vás rádi…..