Pro mne vždy Čáp
Je nejvyšší, je nejširší, je nejhlasitější a je ho všude plno. Prostě Čáp. Když roztáhne ruce, nikdo se už na jeviště nevejde. A přece jsme spolu na prknech strávili mnoho let a někdy si našli vedle něj i prostor. Když Ivana překládá do španělštiny, že je Pavel chacha montáňa (veselá kopa), všichni víme o kom píšu. Přece o Čápovi, někteří mu říkají kondor, jiní Pavel, pro mne byl a bude vždy Čáp. Obrovské množství představení všude tam, kde vymysleli jeviště, festival, projevili touhu vidět Jasénku. O to více mne zasáhla zpráva, když se rozhodl odejít z Jasénky a tak nějak přešel do Soláně. Vlastně do dneška ani nevím proč? Nikdy jsem se na to Pavla neptal a ptát nebudu. Prostě tomu tak bylo a je. Ale kamarádi budeme i v nebi a je mi ctí. A vždy jsme drželi pospolu, i když nás třeba život fackoval.
Nejedno probuzení hlavu na hlavě vedle Pavla v uličce v Karose na zájezdech, na jednom polštáři. Slintali jsme si vedle sebe, chrápali, mlaskali, ale užívali pohodlí autobusu, který s námi sjezdil Evropu křížem, krážem. A těch padlých nohou přímo do Čápova obličeje. Hlavně Liborova pravidelně, my v uličce, Libor nohy nahoře na opěradle do doby, než mu noha upadla díky gravitaci k podlaze, tedy obličeji našeho sólisty. „Ty vole, dej si ty nohy někam“. V jedné ruce flaška rumu, v druhé řízek (bez chleba) se slovy „Dobré ráno“, vlastně omluvou Pavlovi, které mu předával. Pavel se vždy stará o zábavu, autobus zpívajíce hodiny v kuse na dálnicích ve světě. Možná si mnohdy místní i mysleli, že jede banda květinových dětí, ale pokud ano, tak ve valašských krojích. Čápovo „Oudylaladyladada – láladyladada“ znělo všude, kdy tuto píseň spustil a najednou tuto chytlavou zpíval celý festival a je jedno, kde to bylo a odkud byly soubory. Jak zmíněno výše, Chaha Montáňa. Jedním slovem sólista. Se vším všudy, jak se dnes všude uvádí leader. Společných tanců by dalo na tisíce kilometrů kroků, písní na hitparády všech zemí světa. Mimo, pokud byste si někdy nevěděli rady s textem, zeptejte se té rozhledny, tedy Čápa.
Když natáčíte
hudební nahrávku do rozhlasu a v kabině sedí Janek Rokyta, my
kolem mikrofonu, ozve se jen STOP. Janek suše oznámí, Všichni
krok dopředu, Čáp o tři kroky dozadu. Je to sbor a ne sólo a
vokály.
Na druhou stranu
jsem Pavla poznal v době, kdy se vrátil z VSPT Jánošík, dnešní
Ondráš zpět do Jasénky a vzal si (dostal přiděleno Mirečkem)
rozcvičky a průpravu. Jeho dril při diagonálách a čočky,
kterou nám dával, rytmice, krokových variacích, zabrousil vždy i
na Slovensko. Tehdy jsme jej proklínal v dobrém, ale také
pochopil, že navzdory Mirkově památné větě prostě chci být
tanečník a Čáp pro mne byl tehdy vzor. Trvalo to chvíli, ale
dosáhl jsem toho, čeho chtěl. Tancuju, když nebolím. Pavel byl
přesně ten jeden dílek puzzle, skládačky, která zapadla tam,
kam měla. A když najednou nebyl, nějak přirozeně jsem zdědil
jeho posty, ale přiznejme si, že pěvecky nikdy na té úrovni,
spíše tanečně.
Projeli jsme spolu
svět, hodně se nasmáli, hodně vypili, na místech, kde se
normální smrtelník nedostane nebo alespoň dívá s respektem.
Nice, Cannes, Covent Garden, Wimbledon, Roma, Atény a Stará
Ľubovňa, samozřejmě myšleno s nadsázkou, tam se jezdilo
pravidelně jakožto družebního města Vsetína. Stáli na
jevištích, která nám byla skutečně někdy malá. Některá i
nevydržela. Ve Francii, myslím, že to mohl být Besancon, jsme
odskákali 12 minut zbojnických, následný zvŕtaný už Pavel
nedokončil. Prostě točka, točka, podup, točka, točka, podup,
rána, díra, Čáp a Jarka v té díře. Podotýkám, že pódium
bylo minimálně 170 cm vysoké. Čáp skončil v nemocnici na
pozorování a Jarka od té doby na jeviště již nikdy nevlezla.
Stejně jsme ti Čápe ten špitál záviděli. My, socialističtí
„vlastenci“ a ty si se válel v kapitalistickém francouzském
špitále. Psal se rok 1985 a proč to vím? Byl to můj první
zájezd. Po dvou letech makačky. Pánové, nic proti, tehdy se
bojovalo o triko a posty a možnost vyjet, dnes přejdete z dětí do
dospělé složky, dostanete triko souboru a jste sólisti. To jen
tak na okraj, abyste makali a s pokorou a ne nosem nahoru. Jo, a že
Čáp tehdy prohlásil, co já toho musel sežrat v tom špitále,
myšleno jídlo. Mňam.
Ještě jedno
jeviště jsme spolu zvalchovali, v Corku v Irsku, kde nás naše
ministerstvo kultury poslalo omylem na soutěžní festival pěveckých
sborů. Folklorní soubor! Ale zase výhodu to mělo, na revanš jsme
dostali špičkový hotel místo internátů jako spali všichni
účastníci, využívali nás jako propagaci festivalu, tančili
jsme snad všude, pro všechny sponzory, vypili místní pivovar
Giunness. Zde padla památná věta Zdeňka Kašpara, když se jej
ředitel místní farmakologické firmy zeptal „Do you speak
english?“ a Zdeňkova odpověď „Yes, yes, trošku“. Tak právě
na tomto festivalu jsme s Čápem zanechali skvělou stopu. Pódium,
které bylo sice pevné, ale křehké, z dřevotřísek. Jsme se při
posledním skoku propadli každý oběma nohama, oba dva jsme tam
zahučeli po kolena, tak jsme se vysoukali ven a oba dva díry
velikosti chodidel. Jako by je laserem vyřezal. I freeshop jsme
nazpátek vypili na trajektu. Tancujíce a hulákajíce různé
parodie za řevu Čápa „Stoj šohaju v tomto Lamanču“. Kdyby
tehdy vedle plaval Venclovský, jeho věta by zněla jinak a dodnes
si místní velryby tuto větu opakují, to jsem si jist. A pokud
žije tehdejší kapitán lodi, jistě si ji stále opakuje a ihned
musel skončit s touto prací. A pokud snad již ne, pak vím, co má
na náhrobku. Rozhoupat trajekt se fakt dá, i když přiznávám, že
La Manche nám samozřejmě pomohl.
Byla vždy obrovská sranda. Po vystoupení v Kalábrii, kde přesně už fakt nevím, na toto byl Mirek kabrňák, ten přesně věděl, kde jsme kdy vystupovali, kdy to bylo a co bylo k večeři. Jednou takto prohlásil ve Francii v roce 1995, Ivanko, tady v této dědině (tuto míjejíce) jsme vystupovali tehdy a tehdy a k večeři bylo kuře a ten skvělý sýr. Nutno zmínit, že tuto dědinu jsme míjeli po dvaceti letech. Tak na tom hotelu v té Itálii říká Čáp Bildovi „Jdeš prát košili, tak prosím vem i moji?“ . Otevřelo se okno, a košile letěla z pátého patra místního hotelu, kde jsme trávili náš pobyt a odpočinek, přímo na ulici. „Vole, co děláš?“. „Sem ti ju vypral, z okna“ odpovídá Bilda.
S Čápem jsme
spojeni navždy snad pupeční šňůrou. I achilovku jsem mu utrhl
já. Na komorním amfiteátru v Rožnově. Opět při zvŕtaném. V
tom fofru jsem mu na ni šlápl. Pavle ještě jednou se omlouvám,
avšak Pavel mi to nikdy za zlé neměl. Prostě srdcař. Kdykoliv se
potkáme, padáme do náruče. A takových kamarádů máme skutečně
velmi málo. Pavle, Čápe, děkuji za vše a zase někdy, někde. Je
mi ctí.