Jak nezabít ředitele
Obušek, sekera, valaška, zbraň, pracovní nástroj, opora, pro některé snad i partnerka. Ale, no tak, bavíme se o tom kuse topora s železem na konci. Co všechno se s tímto dá zažít, to bych nevymyslel ani já sám a věřte, nevěřte, vše, co zde v mým příbězích píšu je skutečně pravda a někdy dávno i dříve se stalo. Vždyť zmínění to mohou potvrdit. I když někteří již až v nebi, když se tam jednou za dlouho potkáme.
A ještě k jedné
věci valaška patří, k tanci, obuškovém nebo zbojnickým. No a
těm se chci dnes tak trochu věnovat. Že se jedná o tance,
choreografie veskrze velmi fyzicky náročné, to je však i česká
skočná mimochodem, pánové prostě musí dát ze sebe vše, co
umí. Nejde tak ani o ekvilibristiku, ale spíše umění si
neublížit. A právě o tomto se s vámi podělím. Co vše se dá
při tancích pánů hrajících si na zbojníky zažít. Viděl jsem
už skutečně mnoho, povedené kousky i méně zdatné, ale ve všech
bylo srdce, umění, výkony a ano, sranda občas. Kdysi hodně
dávno, když jsem si myslel, že nám svět patří, blbost, že?
Prostě mi jednou dal Mireček, ano ten, který mi řekl, že ze mne
tanečník nikdy nebude (dlužím vám větu, kterou po letech vyřkl,
ale na tu si ještě počkejte) vrazil do ruky ten kus dřeva se
slovy při odzemku tě to sváže a už si velký kluk, tak se ukaž.
No, že bychom si rozuměli hned, to asi nikdo, spíše mi obuch
zavazel, jen jsem prostě chtěl a o tom to vše je. Jako vše v
životě lidském. Ale poposuňme tento příběh dále. Představte
si malinký dům kultury, na Vsetíně se mu říká Lidový dům
nebo jednoduše Liďák, v době, kdy Vsetín měl jen tuto možnost
(co by za to dnes dal třeba Rožnov, že?) a v tomto stánku se
odehrávaly naše přestavení. Dodnes nechápu, jak jsme se tam
mohli všichni vejít v plné obsadě, bylo to spíše divadelní
pódium, tedy hlubší než širší a funguje dodnes, se špatným
osvětlením a přesto jsme to tam milovali. Možná právě pro to.
A tehdy, myslím, že se psal rok někde před mou vojnou a Ondrášem, na ten se taky dostane, a představení. Nevím už fakt, i kdybyste mě upláceli, k čemu, jestli výroční nebo jen tak. A klasicky v první řadě seděl soudruh ředitel, ano vidíte dobře, soudruh ředitel Klubu pracujících. Sice folkloru vůbec nerozuměl, ale tvářil se jako jeho vynálezce. Znějí první tóny píšťalky, do tmy nastupujeme do dvou diagonál, zády k divákům. Tanec se rozvíjí, my si jej užíváme, začínáme se potit, teď už pořádně. Skoky, dřepy, variace, figury, podsekávačky. Zapocené dlaně a hups. Vyletěl mi obušek a rovnou do první řady a zasekl se do opěradla sedadla soudruha ředitele. A ten člověk ani nehnul brvou, buď měl pro strach uděláno, blbost, nebo jednoduše spal a pokud ano, tak tam spí dodnes. Už nevím, kdo mi jej tehdy podal zpět, ale to je to „Jak nezabít ředitele“. Mohl bych jít do cirkusu házet nože nebo spíše valašky. A těch letů, náletů bylo mnoho. Macháček by mohl povídat. Zkoušíme s Jasénkou ještě v MEZu a jelikož prostor byl malý, větralo se naplno. Okna na vodorovno, teplý letní večer a opět zbojnické. Nálet, obušek venku. Ne, mýlíte se, okno jsme nerozbili, ale byl venku. Dušan se trefil tak dobře, že vyletěl ven a měl fakt přímou dráhu letu nevím kam. Co by za to dali severní Korejci. Za minutu se rozrazily dveře do sálu a tam vrátný toho podniku, že proč po něm házíme sekery, že mu přistála na osobní vrátnici a štěstí, že odpolední ještě nešla domů. To nevymyslíte.
Vojna, Ondráš, vůbec naše první zkouška v souboru. Chodba, Vyščo, kupa profíků, kteří mne naučili vnímat tanec a ne jen tanec, prostě tanečníci, já a Tomáš. Na památnou větu „Chalani, kto vie dačo s valaškou“ ústy Jožky Kozuba se zapomenout nedá. Tomáš rychle jen já, já. Jeden dřep, druhý dřep, třetí dřep, rána, čelo, jizva, krev. Na jeho obranu je třeba říci, že toto párátko, kterým si pošechral patku, byly menší a lehčí než jsme měli v Jasénce. No a leželi jsme oba na zemi. Tomáš čelo v krvi a já vedle zelený. Jo, vlastně jsem ještě neřekl, Komár mě před touto naší první zkouškou jmenoval zdravotníkem souboru. Naivka. Připadal jsem si jako Sovák v Chalupářích, když dostal stejnou zelenou lékárničku. A po tomto krátkém trvání mé funkce mi ji Čenda zase odebral. Ale těch jizev bylo za ty dva roky v Ondráši více. Mno, dlouho se ten zbojnický netancoval, snad jen dva, tři roky. Asi někdo volal z Vojenské nemocnice, ať už toho k sakru necháme, že docházejí nitě.
Hodně jsme si
užívali komorní amfiteátr v Rožnově. Zase a opět náš mužský
projev. A dvě vzpomínky na Toncka Bitalu. Ano, je to ten amfiteátr,
na kterém jsem snad i jako doma. Vystupoval jsem na něm nejvícekrát
v životě a je to ten samý, na kterém jsme se poprvé viděli se
svou Libkou, ženou mou milovanou (v každém blogu). Před mnoha,
mnoha, mnoha a mnoha lety zboják, Toncek se rozjel, roznožka a
ještě jedna a další a rozjely se mu ve výskoku nohy, jak se
patří, a taky gatě se rozjely a pod gaťama červené trenky, lidé
řvali smíchy. No proč asi? Vlastně jo, i trenky se rozjely a
ano, byl venku, malý Toníček. A ten velký aby zmizel? Ani
náhodou, dotancoval to až do konce, snad, aby si to přítomné
dámy užily. Na to byl Tonda machr.
Letecký den v
Rožnově pokračoval na stejném place, ale jindy. A zase Tonda. Kdo
znáte komorní amfiteátr, víte, že moc velký zase není a když
dáte dřevu razanci, i když nechtěnou, letí. Letěl. Tentokrát
nad hlavami vyděšených diváků. A přeletěl celé hlediště. Ne
Tonda, obušek. A vzadu stal za diváky vedle zvukaře náš jeden
tanečník. Fakt nevím proč byl tam, prostě na place nebyl. Třeba
se mu nechtělo, nebo se vymluvil. Ale byl v kroji. A na potvoru
rovnou na něj. Nebojte se, nyní bez úrazu. Chytil valašku v letu,
nahodil cifru, zatočil s ní, lidi si mohli krky otočit a suše
poslal valašku zpátky nad lidi na pódium Tondovi. Letecky. Šílený
aplaus, my se mohli uskákat a oni byli za hvězdy. Ale už se jim to
fakt nikdy nepovedlo. A že to zkoušeli. Prostě být včas na
správném místě. I to je umění.
Viděl jsem na
vlastní oči dva tance zbojnických v dámském provedení. Stavbár
ze Žiliny a Bartošův soubor ze Zlína. Pokud se rádi a hodně
smějete, pátrejte, hledejte, stojí to za a za podívání. Jo a
nepijte u toho, oprskli byste si monitor. A již dlouho nosím
podobný námět v hlavě, avšak nevím, která parta žen by do
toho a této veskrze humorné choreografie šla. Sólistku už však
mám, že Libko?
K mužským projevům
patří i ogarské hry. Letecký den Jasénky počtvrté, slibuji
dnes naposledy, ne každý rád lítá. V akci moje maličkost, tehdy
ano, dnes bych napsal velikost. Ne osobností, ale kilogramy.
Pamatuji si toto naprosto přesně. Liďák, stínání buka, houpu
se za ruce a nohy, chlapi se mnou mrsknou jak s polenem do hory,
přede mnou má být Pavel. Má být, není, je pode mnou. Letím mu
nad hlavou. Mizím. Ne v propadlišti dějin, ale v zadní šále.
Jen svačinu jsem nedostal jak u správných aerolinek na cestu. Ha,
křídlo klavír. Ozvala se rána, a já přistál na klavíru. Na
horní desku jsem si sednul. Kdo jej do boha neuklidil. No teď už
je to jedno. Sedím, plenty od sebe a já na klavíru. Ještě, že
mě tatínek posílal jako dítko na hodiny tohoto nástroje, že
jsme se nemuseli seznamovat nějak zvlášť. Diváci se zase jednou
bavili. Jen jsem se vrátil a skočil salto. Holt vysloužilý
gymnasta. To tam Zdeněček Platzer chtěl a bylo to v choreografii,
jak ji postavil. Tedy bez klavíru.
Když hry, humor a
jeviště, tak tedy Strážnice. Staré časy, amfiteátr Zahrada,
celé to točí televize. Mikrofonů všude kam se podíváš, snad
více jak diváků, a některé jsou zavěšeny. Pamatrujeme si to,
že? Pitra se s Pavlem podsekávají palicemi. Plni síly a odhodlání
jako skoro solisti Stáťasu a v tom Pitra trefí jeden zavěšný
mikrák. Nebylo to ani rána. Tedy ne pro nás. Když ovšem vidíme
vzápětí zvukaře televize, jak vedle přenosového vozu lítá,
zahazuje sluchátka a buší si dlaněmi do uší. Asi to tedy rána
byla. Pro něj. I z jeviště se jde smát.
Vraťme se ještě
jednou krátce do Rožnova. Každý odzemek, zboják končí úderem
do podlahy, zásekem obušku. I my jsme tak činili a činíme. Jen
fakt nikdy nezapomenu, jak Pavel, a ani jednou se nejedná o Čápa
Ptáčka, když jej Pavla tolikrát zmiňuji, na Čápa se dostane
taky někdy a bude to na román. Byl to skvělý chlap a super
tanečník. Zasekl svůj obušek do podia, prý se to tehdy smělo. A
odešel i s kouskem komorního amfiteátru na valašce. Prostě
vylomil desku. Nesmělo. Pana doktora Štiku omývali, ještě, že
se chystala výměna desek podia, vstal a odešel na Poslední groš
na své malé pivo. Budiž panu ředileli a Pavlovi země lehká. A
to je to podruhé, „jak nezabít ředitele“. My jsme jej nechali
žít. Jo a jsem si jist, že zvukař televize ze Strážnice chodí
na ušní dodnes, protože musí být zákonitě hluchý.