Lefkáda a její festival
Tak se rok s rokem opět sešel a letos to je 35 let. Ano, tolik přesně je to od prvního společného setkání s Libkou, ženou mou milovanou. A ještě jedno výročí letos máme. V měsíci srpnu roku 1987 jsem měl tu čest a poctu, jakožto už stálý člen taneční složky Jasénky, opět zavítat do prohnilé kapitalistické ciziny a zasadit svým „uměním“ ránu imperialistům a užít si opět tepla během Mezinárodního folklorního festivalu na řeckém ostrově Levkas – Lefkáda. Teplo, moře, festival, naše neúčinkování, ženy, víno, zpěv a melouny. Zapomněl bych na užovku, znalci jistě vědí, že se jedná o místní rozpuštěné hašlerky, nápoj bohů Ouzo, hned po Metaxe. A taky velká nuda. Dodnes jsem nepochopil, proč jsme na jednom místě strávili 18 dnů. V podstatě bez účinkování, na pláži, pod olivami, s Francouzi a Poláky. Ubytování stylem králíkáren, stravování pod sluncem anebo hvězdami, podle denního času. Na pláž asi tak 80 metrů a navíc bez kohokoliv z civilizace, krom nás třech souborů. Nechápu, proč zrovna nás tři uklidili pořadatelé zrovna do Nydri, tak se ta lokalita nazývá dodnes. Jen z králíkáren je dnes letovisko s tím nej. A proč králíkárny? Protože se v tom místě nacházely jen čtyři budovy, vchod, pár oken, postele to vše. Skříně? Nač. Dvě postele, ulička, dvě postele, ulička, dvě postele ulička, ve dvou řadách. A takto celá taneční složka v jedné místnosti. Vlastně i jeden muzikant, protože opovrhl stejnou, ale menší králikárnou, kterou atakovali naši muzikanti. Dále pak pochopíte, proč se rval k nám, tanečníkům. Už víte, proč byla naše pláž v permanenci i v noci a nebylo to zrovna koupání nebo věci světské. No a další dvě budovy obývali již zmínění Poláci a Frantíci. Vlastně ještě jedna barabizna tam byla, Záchody. Když tak teď vzpomínám, byly tam vůbec sprchy? A nač vlastně. Moře, čisté, průzračné, teplé a na 18 dnů naše. Ani Onassis na jeho ostrově Scorpio, který sousedil s naší pláží a byl vzdálen asi tak 2-3 míle po vodě. Pepa Bilda tam chtěl mermomocí doplavat, že si dá s pánem ostrova kafe.
Zmíněný festival jsme navštívil myslím třikrát, soubor snad pětkrát. No popravdě v tom roce, který teď budu chválit jsme vystupovali celkem za dobu pobytu 1 hodinu a 58 minut. Na délku 18 dnů. Snad si pan Zevelekis, zakladatel a ředitel festivalu myslel, že když nás uklidí 15 km od centra festivalu, doNydri, tak na nás zapomenou. Povedlo se mu to, zapomněli. Je však pravdou, že na Jasénku hodně trpěl. Dokonce mám v paměti, že byl i u nás na zkoušce, kdysi v pravěku na Vsetíně. Prostě nám díky přátelství dopřál vlastně souborovou dovolenou s požitky bohů na Olympu. Chvílemi byla skutečně nuda. S napětím jsme každé ráno četli Mirkův denní rozvrh čítající jen dvě činnosti. Dopoledne ležení na pláži na zádech, odpoledne ležení na pláži na břuchu. Asi by jste se taktéž přidali, když jsme jej po týdnu „nudy“ donutili udělat zkoušku. Ano, dobrovolně a bez nátlaku, pro zabití času. A abychom tomu dali korunu, ten festival jsme vyhráli. Porazit dalších 37 souborů z celého světa, odsunout na druhé místo Státní soubor Moldávie, za odměnu nás poslali na čtyři dny po konci festivalu do Atén. Ještě, že nám platila víza. Ale Atény až příště. Že se během našeho pobytu událo mnoho, jistě jako folkloristi tušíte. Při našem příjezdu do Nydri už byli přítomni Poláci. Hladoví, umaštění, zoufalí. Nějak dorazili od dva dny dříve a navíc se jim porouchal autobus. No autobus, ta krabice, co v nich socialistické soubory jezdily bavit imperialisty. Naši řidiči se jali pomoci polským s jejich skutečně krabicí, naše Karosa byla deLux ve srovnání, tuto opravit. My jsme Poláky nasytili a oni nás za odměnu ožrali. Vytáhli z té krabice kanystry vodky, to ukrutné množství si nepamatujeme. Ale byla to rychlá smršť. Zásadní problém nastal, jak to budeme z těch desetilitráků pít. I zde se projevila valašská mysl, jejíž palivo se nazývá slivovica. Holky šly koupit nějaké melouny, přinesly, přepůlily, snědly se dužiny a slupky zaujaly místo velkých mís, sloužících pro naplnění vodkou. Ano, chlemtali jsme vodku z melounů. A již tehdy chtěl Pepa plavat. A to nebylo všem dnům konec, to byl teprve příjezd. Mimochodem, víte, jak se na Lefkádě chladí bečka piva, když nenajdete na celém městě adekvátní lednici? Karosa nacouvá na kraj mola, vytáhne se hooodně dlouhé lano, jeden konec za nárazník busu, druhý konec za ucho bečky a hups do moře, asi tak dvacet metrů hloubky. Věřte mi, jde to. Ale to bylo o pár let později na stejném festivalu. Valaši si vždy poradí, když mají žízeň.
Pláž nám skýtala prostor, který jsme milovali, chytáme
nádhernou barvu bronzu, využíváme moře a její teploty do té
doby, než se zjevil netušíce odkud, asi domorodec, v ruce harpunu a
zmizel pod vlnami. Do minuty se zjevil s chobotnicí na bodci a
výrazem dobré večeře opět zmizel. No a od té doby některé
holky a hlavně Mirek už do moře nevlezli. Jako by jim vadilo to,
co máme každý večer k jídlu, aniž bychom to věděli. Už jsem
kdysi psal, že to vypadalo jako předkožky po obřízce. V nudlích
různých tvarů. Doufám, že to skutečně byly chobotnice anebo
jiné potvory moře Jónského. Slova Pukeše „Mirku, co když sním
něco, co nemám ráda“ se v tu chvíli stala nesmrtelnými. A taky
se pláž stala osudnou i jednomu muzikantovi. Jeho noční chvíle,
kdy nebyl k nalezení, trávil s jednou překrásnou polkou, která
evidentně sbalila ona jeho, protože jak jej znám, byl schopen ji
na pláži určitě jen maximálně preludovat, místo, aby….. Dodnes nechápeme
proč zrovna Bakelit. Ano, ten z reklamy „Chlapi, že Vám dám po
papuli“ jednoho masokombinátu. Přiznám, že jsme mu záviděli
všichni muži. Hlavně ti ženatí. No Petrovi, skutečné jméno
Bakelita se také povedlo v moři si na něco šlápnout. Krev, rána,
auuu. Naštěstí soubor měl vždy v řadách lékaře. Nikdy
nezapomenu na vyřčené, „chceš to umrtvit, bude to chtít pár
stehů“? „No samozřejmě“. „Máš smůlu, nemám injekci,
chlapi držte ho a zalehněte“. Pět nás Petra drželo, ale dal
to. Snad čtyři stehy to vyspravily. I tato nás potkávalo na
zájezdech. Takový byl Jirka Herlinger, budiž mu země lehká.
Mimochodem se divím, že po tomto se Petr nesebral a nešel se
ubytovat k muzikantům, kterými v začátku pohrdl. Ano, byl to on.
Budili jste se někdy za řevu cikád? Když bylo skutečně velmi horko, spávali jsme venku pod olivovníky, postel jsme vynesli a spát pod hvězdami bylo skutečně hodné Olympu. Alespoň jsme nemuseli dávat dobrou noc růžovým ještěrkám, které se jen tak procházely po stěnách králíkáren a alespoň na čas se staly hostujícími členy našeho ansámblu. Jednoho rána jsme nevěděli, kam se zašít. Znáte ten pohled spící dvojice čelem k sobě, držíce se před obličeji za ruce? Pohled, který se opakuje pak celý život. Mireček s Ceckem (Franta – řidič). „Můžu ti říci, že Maruška nemá tak chlupaté ruce, ještě, že jsi mi nedal pusu, vole“. „Taky se ti zdálo o manželce?“ odpovídá Cecek. Mno, celý zájezd trval pokud si pamatuji 27 dnů včetně cesty. Už chápete?
Zabít nudu jsme se snažili jakkoliv. Když Poláci jednoho dne dopoledne odjížděli se slovy jedeme na exkurzi k našemu kamarádovi, který tu žije. Exkurze? Proč? Máme tu moře. Když se v podvečer vrátili, no mírně řečeno unaveni, pochopili jsme. Ta exkurze spočívala v návštěvě místních vinařských závodů, jejichž byl polský usedlík majitelem. „Přivezli jsme Vám 100 litrů bílého vína“. Ať máme večer co pít. No, když druhý den jeli na exkurzi do stejné fabriky, přišlo nám to divné. Bylo, přivezli 100 litrů červeného. Naštěstí další den byl večer vystoupeních. Ale stejně jsme si po návratu zase sedli a povídali si vzájemně křížem soubory. Před králíkárnami. Do rána, jako každý den.
Měli jste pocit, že někdy stojíte na pódiu, které je velké? Jistě, že ano. I když nám se zase tak velké nezdálo. Jeden večer na nás nezapomněli a poslali nás na vystoupení do městečka, spíše vesnice s poetickým názvem Čokoláda (psáno česky a foneticky). Vše nachystáno, vystoupení vždy začalo, až se sešli místní. Kdo byl někdy na jihu, potvrdí. Začínají se trousit. Každý si nese z domu židličku. Asi po 15 minutách od začátku se přiřítí po cestě hasičské auto a nemůže projet. Někde hoří a v cestě mu stojí kus pódia pro projetí. Čech by zpanikařil, Řek nikoliv. Vytáhli motorovou pilu, nastartovali a prostě a jednoduše asi 1,5 metru po šíři to pódium řízli. Prostě po délce rampy to vzali komplet. Najednou se nám to vše zdálo malé. To bylo keců o velikosti placu.
Blíží se konec našeho pobytu na festivalu. Je ještě jeden nápoj, který Pepa sebou vozil. Spišská borovička. Poslední večer, rozlučkový. A jistě mi dáte za pravdu, že kombinace s pivem je tato vražedná. Byla. „Pojď“ říká Bilda našemu průvodci, mladému, osmnáctiletému místnímu studentovi. Pivo, borová, pivo, borová, pivo, borová a pořád, než byla láhev prázdná. Prostě ho vypnul. Holky našeho hostesáka vysprchovaly, vypraly mu potřísněné oblečení (slušný výraz pro, jistě víte co). Prostě se o něj postaraly. A korunu tomu dal Zdeněk Kašpar s vedením souboru. Když jsme se ráno s mladíkem loučili, naše vedení mu s úsměvem, netuše, co se večer dělo, předalo s pompézností láhev na památku. SPIŠSKOU BOROVIČKU. Tak bledý obličej jsem již nikdy neviděl. Zařval něco řecky a s ukrutným úprkem, rukama nad hlavou mizel. Myslím si dodnes, že to bylo něco honě sprostého, něco jako …… Československo. A tím dnem určitě vymazal naši zemi definitivně a navždy z mapy světa. A jak bylo zmíněno, Festival jsme vyhráli (mimochodem tancovat sólově odzemek před plným obrovským náměstím, kdy bylo údajně 9 tisíc diváků je zážitek, na který se nezapomíná, tak tedy kluci makejte) a my odjíždíme do Atén. Na čtyři dny. A ty taky stály za to...
Toto je ta naše privátní pláž.