Lojzička a její vlasové tužidlo
My muži si myslíme, že jsme středem vesmíru, pupkem světa, hlavou rodiny, prostě muži. No, to taky jsme, avšak už si nedokážeme připustit, že máme i krk a tím krkem jsou naše ženy, partnerky, manželky, ty s námi hýbou. A připustíme si to někdy, to ani náhodou, to by naše mužská ješitnost utrpěla. Na druhou stranu, co byste si naše lásky bez nás pánů počaly. No prostě byste nepočaly. No a my bychom utřeli. A právě o jedné takové dámě s noblesou dnes budu psát své vzpomínky. Možná dnes nebudu až toliko humoru, spíše úcta a dobré její srdce humor moc nepřitahovalo. A přece třeba, snad, uvidíme.
Lojzička. Když napíšu její jméno, srdce mi poskočí a všichni folkloristi na Vsetíně a jeho blízkém okolí přesně ví, o kom je dnes řeč. Mireček (už víte který? No Mireček, vedoucí taneční složky Jasénky. No hurá, to jméno si zapamatujte, bude o něm řeč ještě mnohokráte.) o Lojzičce prohlásil, že je to první valašská světice. A měl úplnou pravdu. Byla vždy oddanou manželkou našeho primáše Zdeňka, kam se hnul on, byla mu v patách. O to kouzelnější bylo, že o tom Zdeněk nikdy nevěděl a možná si to ani neuvědomoval. Ona byla přesně ten Zdeňkův krk, který hýbá jeho hlavou. A měli to tak nějak nastaveno, Zdeněk žil ve svých úpravách, kolem sebe notičky, křížky a béčka, stupnice a partu skvělých muzikantů. Od terce, přes kontry, cimbál, dlouhá léta jediná žena v kapele, jak jste to Růženko s těma pazúrama mohla ta dlouhá desetiletí vydržet? Protože jste chtěla a byli to všichni výborní hráči. Jak řekl kdysi Janek Rokyta, kdo nezná Kašparovy úpravy, jako by nebyl muzikant na Valašsku, basu a klacky, tedy dřeva, tedy klarinet a flauta. Snad proto měla kapela svůj osobitý zvuk, kdo jen trochu znal valašský folklor, Jasénku poznal vždy. A byla to z velké části zásluha Lojzičky. Také dlouhá léta tato muzika neměnila obsazení, vždy ve stejném složení a Zdeněk se opravdu mohl věnovat naplno své právi, kumštu. Každé pondělí od půl sedmé večer do půl desáté muzika zkoušela. Ano, současní muzikanti, vidíte velmi dobře, zkoušela. Pač byla primárně kapelou souboru. Ano, i kšefty měli a nebylo jich málo a přesto stále a stále zkoušeli a posouvali se. Vždyť francouzský plátek Nice Matine, při našem pobytu v roce 1985 na Azurovém pobřeží na festivalu přirovnal Zdeňka k Antonínu Dvořákovi, to sice malinko přehnali naši milí hostitelé Frantíci, ale zasloužil si to. Náš primáš se vznášel pocitem velikášství a Lojzička oprášila svá andělská křídla a začala lítat, aby měl Zdeněk vše tak, jak má rád. Dokonce tolerovala i jeho pohledy na zdejší riviéře, kdy jsme pláže atakovali každý den, vždyť představení byla až v noci a nechat ladem naše pohledy na sličné Francouzky nahoře bez a u nás vládl režim velkých bombarďáků a pro jistotu plavek v celku. Mnoho jarních brázd jsme vyorali při plazení se z moře na naše deky po břuchu. To by bylo ostudy kdybychom šli po svých. Těch velkých mužů s malým mužstvím právě vždy z moře na stráži. Snad už jsem o tom i někde psal. Všichni chlapi. Mám pocit, že si dodnes místní ženy myslí, že Češi neumíme chodit a jen se plazíme a jsme skvělí při orání půdy. No co, vy puritáni? Je to lidský a ve Francii nejsme vždycky. A prosím, mě bylo pouhých sedmnáct let. Taky jsem oral písek.
Na zájezdy se vždy
vyráží na delší čas, většinou dva až tři festivaly a k tomu
ještě nějaké to turné. A jelikož Francouz není lidumil,
vyšťaví Vás co může. Za třicet dní pobytu jsme absolvovali 58
celovečerních vystoupení. Padali na hubu, ale folklor milujeme a
proto i rádi padneme. A jelikož jsme neměli možnost v dobách za
krále Klacka jezdit autokary s klimatizací, vzali jsme (museli) za
vděk Karosou. Měla však jednu výhodu, byla prostorná na posezení
a následné skrčení se do polohy, kde i zdatný právník by měl
potíže s takovým skroucencem, kterému říkají paragraf. No a
nutné teplíčko a smrádek. „Lozjičko, dal bych si řízek, nebo
lovečák“. Tato věta padla od Zdeňka snad tisíckrát a věřte,
že naservírování takového salámu od Lojzičky by si klidně
zadalo se šneky nebo ústřicemi i od pana Septima (Luise de Funes)
v jeho Grandrestaurantu. A vlastně bylo jedno, co si přál, vždy
to bylo s grácií. A jen dvakrát jsem tuto dámu viděl kouřit, i
se Zdeňkem. Byli zapřisáhlí nekuřáci, oba. Ale darované
cigarety od sponzorů v dávkách kartonů. Přece to tu nenecháme,
sedíc na patníku a z úst se jim line kouř. Nutno dodat, že ještě
dlouho jsem nemohl přitisknou dolní čelist k horní, prostě to
nešlo, jak mi padla brada a celé Karose taky. Poprvé v tehdy ještě
Jugoslávii při návratu z Lefkády a podruhé v jedné z Francií.
Pouze jednou s námi Lojzička nemohla na zájezd, snad nemoc či co.
Zdeněk měl všechno přichystané, napsané, co který den pozřít
na cestě tam i zpět (to si vozíme vždy sebou). Jenže Zdeněk.
První padl lovečák, pak řízky, konzervy a naposled na zpáteční
cestě jogurty. No ty nepozřel páč mu bouchly. „Staňo, co to
bylo za ránu?“. „Primáši, že by jogurty?“, suše odvětí
terc. „Že by horko?“ Myslím, že i teď v pánu Zdeněk
přemýšlí, proč se tomu tak stalo.
Jakožto
garderobiérka, pro neznalce cizích výrazů, krojařka, vždy dbala
na to, abychom šli na jeviště vždy čistí, upravení, nažehlení,
dle dobových zápisů a voňaví. To jen do té chvíle, než Zdeněk
začal preludovat na primu. Zakoukal se do druhé řady, nasadil
úsměv číslo 34 a vůbec si nevšiml, že jsme už na place a jeho
rychlost hraní nás donutila se potit už při starodávném, což
je počin hodný mistrům. Mnohdy jsme během představení nestačili
dopadat, ne tak vyskakovat. A že jsme propotili několik košil
během produkce. Nezapomenu nikdy na Lefkádu, kdy po nočních
vystoupeních posbírala všem chlapům košile, po dvou až třech
od každého, to jest okolo 60 košil, vzala si paní Ptáčkovou a
ještě jednu paní pod paži a mazali v noci ručně všechny
vyprat, zatímco my jsme se oddávali vinnému moku a navazování
družby s Poláky a Francouzy (o tom jsem již někde taky psal). Po
každém vystoupení takto činily a my měli ráno voňavé košile.
Šílené, co?
Někomu možná vrtá
hlavou název mé kapitoly. Jednu činnost si Lojzička nikdy
nenechala ujít, před vystoupení zapletla úplně všechny holky do
copu, na putec. Lak lítal, že ve vzduchu nebyly ani dvě molekuly
kyslíku a každou holku nakonec uhladila dlaněmi. Avšak před tím
si do těch dlaní pořádně plivla a pak se jala hladit. Holky se
mohly posr…. , avšak vždy jim účes vydržel, a to se fakt
potily i holky. A to je ten vlasový gel, vlastně přesně řečeno
„Lojzgel“, jak tomu naše tanečnice říkaly.
Když jsem vracel
kroje, a že jich bylo, při konci své dráhy v Jasénce, říká mi
Lojzička, jeden si nechej, za ty roky, srdce a dřinu si ho
zasloužíš. Nenechal, a teď mě to mrzí. Ten můj pocit, že by
někdo další neměl v čem vystupovat mě přemohl. Chyba. Ne za
kroj, ale za Lojzičku. Jak říká moje Libka, žena to milovaná,
mi kdysi řekla, že jsem Hodně blbej, nebo blbě hodnej. Asi oboje.
Možná si i myslí, že mnohdy kecám ve svých příbězích, ale
kdybychom se pozvali na rande v roce X, pak by možná, snad i toto
vše poznala sama, vše viděla, slyšela, zažila. A nemusel by
Rostík, bráška můj vždy vše dosvědčit: „Ano, tak to bylo“.
Jednou takto chtěla nachytat Čápa, nenachytala. Vše je skutečně
tak jak má být a stalo se, sice mnohdy za dob, kdy Valaši místo
ovcí pásli dinosaury, ale fakt nekecám, stalo se.
Za toto všechno, co
pro Zdeňka, Jasénku, nás všechny za život udělala, by si
zasloužila být vedle svého muže na Valašském Slavíně v muzeu
v Rožnově pod Radhoštěm, vlevo hned vedle vchodu do dřevěného
kostela. Ano, první valašská světice.
A pánové, ruku na
srdce, kdo by nechtěl mít vedle sebe svou Lojzičku? Já ji mám,
jmenuje se Libka, i když se snažíme vždy vše ve dvou, stejně se
o mě stará, jak Lojzička o Zdeňka. Děkuji….