Jednou Jánošíkem, vždy zbojníkem
„Už mi lásko není dvacet let, už mi není ani dvacet pět“. Tato píseň by se asi hodila do minulého víkendu v Rožnově pod Radhoštěm a Ondrášovy valašky. Příznačnější ale asi bude přece jen tato, která vždy zazněla v autobuse při našich cestách po vlastech Českých a Slovenských.“ A či v zime, a či v lete, Jánošíci na výletě, tedy přesněji aj dolina, dolina, na doline sud vína, Jánošíci sebe žijú jak jedna rodina“. A to se právě o víkendu potvrdilo. Kalendář jmen by nám nestačil, abychom vyjmenovali všechny, kdo se rozhodl se potkat po mnoha letech a ti odvážnější i vylézt na plac a užít si opět zasloužené ovace, řvoucí amfiteátr Na stráni. Nad tím opět a zase Komár ve své „maličkosti“. Jako bychom nikdy ze souboru neodešli. A vlastně se ptám, odešli? Jsem si jist, že ne. A je úplně jedno, jestli pod přízviskem Jánošík nebo Ondráš. Každý máme toto těleso v srdci, nesmazatelně, s radostí a emocemi. Představa, že snad ještě někdy si užijeme choreografie, úpravy, které nás po dobu působení provázely každý den. A přece. Všichni jsme vždy táhli za jeden provaz, tak jako o víkendu. Dlouhé zkoušení, nácviky mnoho týdnů před. Nikdo to nepodcenil, přece si to jedeme užít a splnit svůj sen ještě jednou být na jevišti Jánošíkem či Ondrášem. Ba dokonce s některými jsme se na baletizolu potkali poprvé. No a? Jsme přece rodina a je úplně jedno, kdo kolik má let, kdy v souboru působil, jak dlouho? Úplně jedno. Slzy štěstí, emoční vypětí, dlouhé úklony, děkovačky. Mnoho svalových útrap, vyčerpání, příprav a možná i smutku, že se třeba nedaří vše, jak bychom chtěli. Všichni, úplně všichni jsme dali do tance a hraní srdce, adrenalin nám nedovolil polevení a za sebe můžu říci, že jsem zažil euforii po mnoha desítkách let, snad srovnatelnou s Janáčkovým divadlem v roce 1989 a sedmiminutovým potleskem. Ano, tak dlouho tomu jest, co jsem s kamarády tancoval výročí VSPT. S holkami si užívali spojení, které normální člověk nemůže pochopit. Vždyť taky není Jánošík, že? Ano, dámy nám vyzrály ještě více do krásy a že jim opravdu již není dvacet a míň? A poznal to v sobotu snad někdo z diváků? Nemohl.
Přehršel diváků, krojů, hudby, písní a tanců. Ne všichni se na jeviště dostali, ne každý dostal tu šanci, některé již zdraví nepustilo, ale věřte mi, že jsme tancovali i za Vás. A většina měla i obrovskou trému. Nikoli z vlastních obav, ale nic nepokazit všem okolo. A že jsme pak museli v týdnu vyhledat svého ortopeda s trapnou prosbou, „au, doktore, pomoc“. Opíchnutá kolena a kotník. A opět použiji, no a co? Vždyť i on je bývalý zbojník Ondráš z Brna. O tom všem je naše rodina, naše soužití, naše vše.
A proč taky ne? Vždyť nám všem bije ve stejném rytmu, pravidelně a s láskou. S láskou k souboru, ke vzpomínkám, pro budoucnost všech, kteří ještě tělesem projdou. Čeká je přesně totéž, co jsme zažívali před lety, co nás naplňovalo. Stejné úspěchy, dřina, cíle, platonické lásky. Když se mě kdokoliv zeptá, co mi Jánošík/Ondráš dal, jednoznačně odpovím, jako bych absolvoval taneční konzervatoř, techniky a variace, jakož vše, co k tanci patří a to za dobu vojenské služby. Takový rychlý, o to více intenzivní průlet.
Chci tímto poděkovat i mé Libce, ženě mé milované, že toto vše sdílí se mnou. Prožívala celý víkend, tréninky se mnou a námi všemi, snažila se zachytiti i nemožné, abychom měli památku. Dano mi napsal, že nechápe. „Nikdy jsme se neviděli a jako bychom se znali celý život“. Prožívala s námi únavu, bolesti, radost i emoce. Jednu velkou rodinu Jánošíků. A vím, že je na nás všechny hrdá a pyšná, co jsme skutečně po mnoha letech dokázali ze sebe vymáčknout. Je totiž obrovská srdcařka. A za to jí a Vám všem patří velké Díky.
Být folkloristou je životní styl, naplnění a jak říkám, i postižení. A být Jánošíkem či Ondrášem platí dvojnásob. Životní styl Jánošík. Kam se hrabe Hamlet. A za to všechno patří maximální díky Čendovi. Ten muž, co v nás zakořenil to malé semínko folkloru, souboru. Tu profesionalitu, přístup, ke všemu se stavět čelem a do všeho jít po hlavě. Zbytek už byl jen na nás. A my jsme chtěli a chceme. Komáre, věř, že Tě máme všichni moc rádi, ať jsi byl a jsi tvrdý, nekompromisní, precizní, neodpustil si nám a dokázal trestat i motivovat. Za to vše Tě skutečně milujeme. Jsme jedna velká rodina, kdy máš obrovské množství dětí a všichni mají stejná jména. Jánošík-Ondráš.
Tak, za dva roky zase na Valašce nebo na setkání. A věřím tomu, že i když třeba nebudeme chodit, budeme po infarktech a mnoha zdravotních komplikací, půjdeme do toho zase naplno. Už nyní se moc těším…