Slovenský Ľudový Umelecký Kolektív
SĽUK – pro neznalých zkratek, Slovenský ľudový umelecký
kolektív. Toto vynikající profesionální těleso se mým životem prolíná relativně
často. Nikdy jsem v něm nepůsobil, i když bylo velmi blízko tomuto skutku.
Za rozhodnutí si můžu sám. A přesto. SĽUK mi je velmi blízký. Celou svou
kariéru jsem k němu vzhlížel s úctou, pokorou, čerpal inspiraci a
energii. Špičkové výkony, prožitky, výrazy. Toto ke SĽUKu vždy patřilo a patří.
A na sklonku kariéry jsem s těmito bardy stál na jedněch prknech a užíval si
pocitu potlesku diváků v jejich divadle. Ale na toto si ještě pár řádků
počkejte.
Peter krásně strúhá violu v orchestru, Pišta (Števo) byl přes dvacet let tanečníkem tohoto souboru. Kluci, kamarádi, vynikající chlapi, hlavně však spolubojovníci ve VSPT Jánošík/VUS Ondráš. V době, když nám bylo krásných devatenáct a my vytvářeli umění v Brně, spali na jedné cimře, večer, co večer ulehali na vojenské palandy, milovali stejné holky, ale předně táhli za jeden provaz, abychom soubor drželi na maximální možné úrovni.
Psal se rok 1990, jeden krásný den jara. Člověk by pomalu
lehl do trávy a my se rozhodli pro výlet do Blavy. Opět zkratka pro neznalce.
Jedná se o Bratislavu. Konkrétně zámek v Rusovciach. Proč? Proč asi? SĽUK
pořádá konkurz a nám se blíží konec vojny a chtěli bychom pokračovat na
stanovené úrovni, lépe se snad ještě ji posunout, jak je nyní moderní tvrdit, o
level výše.
Ferko, Maroš, Marek, Ondro, RIšo, Edo, Vlko a moje maličkost, valach jak poleno. S typickou postavou valacha, hlava, řiť a papuče. Jedeme rychlíkem na tento konkurz. Jsme na sále, koukáme jak trubky, co to po nás chtějí? Vždyť si zauzlujeme nohy. Snad mě ještě někdy někdo rozmotá. Chtěl bych chodit jako člověk, a ne jako pavouk. Vracíme se zpátky do Brna. S úsměvem na rtech. Vždyť to byl krásný den. A že nás ani jednoho nevzali, no a co? Můžeme si říci, zkusili jsme to. A přes nezdar jsem na SĽUK nezanevřel, navíc mi pomohl na sobě ještě více pracovat a lepšit se. A mělo to dopad.
V srpnu téhož roku jsem absolvoval další konkurz.
Tentokráte v Praze, na Pohořelci. Nádherné sály Československého státního
souboru písní a tanců, dnes v nich bohužel sídlí restaurace. Vždy, když
projdu myší dírou po schodech, je mi smutno, když se ohlédnu do těchto prostor.
Vzalo to však opačný směr. Štěstí střídá smutek. Ano, pozorní a bystří jistě
pochopili, že jsem uspěl a do Stáťasu nastoupil. Smutek? Proč, když jsem byl
členem ČSSPT? Za nějaký čas přišel pan Ivanov a sdělil, že přichází reorganizace
a polovina tanečníků musí skončit. A já, jako služebně nejmladší půjdu taky. Nebylo
by to fér vůči ostatním.
Dodnes přesně netuším, kdo utrousil slovo. Tuším snad.
Vrátil jsem se z Prahy na Vsetín a začal se realizovat u Mirečka v Jasénce.
A jednoho krásného odpoledne šok. Zvoní telefon, na druhé straně krásná, ryzí
slovenčina. „Pán Navrátil?“, ptá se ten muž na druhé straně Bellova přístroje. „Tuná
Slovenský ľudový umelecký kolektív, u telefonu …… ano, osobně mi volal mistr
Kubánka. „Roman, nechceš nastúpiť ku nám do SĽUKu?“ A co myslíte? Po pár dnech rozhodování,
na který jsme se domluvili, jsem s lítostí nakonec řekl NE. Do dnes
nechápu, proč jsem to nepřijal, nedokázal jsem si to odůvodnit. Chvílemi v životě
i litoval. Ovšem život šel dál, asi tím směrem, jakým měl. Jedno však vím
jistě, kdybychom dokázali cestovat časem a já se vrátil do roku 1990, nabídku
bych jistě přijal. Snad bych byl šťastnější v životě, štěstí se dostavilo
až před časem. Díky mé ženě bez papírů, Libce mé milované. Libuško, miluji tě…..
(Slíbil jsem si, že v každém blogu Ti věnuji alespoň řádek).
A přesto všechno, spojení já, Romule, jak mi Libka říká, a SĽUK dostalo alespoň jeden večer realný obrys. Zase trochu cesty časem. Před páru dny mi povídá Petr „bude koncert k výročí vzniku Československa v Bratislavě“. „Martin to dostal na starost, budou tam odzemky“. Proč zrovna odzemky? Jelikož je koncert věnován nehmotným kulturním dědictvím České i Slovenské republiky. „Tak u toho chci být“, povídám. Potkávám se s Martinem, probereme a navrhneme námět, domluví se zkouška jeden večer, nahodíme choreografii a za pár dnů vyrážíme směr Rusovce. Pod nohy nám bude hrát Mladá Jasénka. Účastníci zájezdu: Martin jako kápo, poddaní (tanečníci) Dan, Lukáš, Marek, Dominik, Adam a Romule. Vše kočíruje Petr. Potkávám se s violistou Peterem, který domlouvá rozložení orchestru. Opět setkání po letech. Padáme si do náručí. Za pár chvil další objetí. Kluci z Podpolania, Palko a Ľubo (Smejo). Věřte nebo ne, setkání po třiceti letech. A přesto je to jako včera, kdy jsme se viděli naposled. Seznamuji se s Ondrom (sólistom). Trávíme spolu dohromady všichni celý den.
Fujary, gajdy, horehronské viachlasné spevy, bábkové divadlo, jízda králů, skřipcová muzika, verbíři, odzemkáři, terchovská muzika, rozkazovačky z Detvy a nakonec vyhadzovaná z Myjavy od chalanov a dievčat z......, ano zo SĽUKu. Užíváme si představení, odzemky se povedly velmi dobře. Dokonce i já jsem to dokázal udýchat. Jo a mimochodem, zkoušeli jste někdy tancovat v župici? Jako, když hokejový brankář jde k zemi. Já šel nejdříve do výskoku, pak k zemi, jak potápěč pod hladinu. Župica mě po jednom skoku totálně přibila k zemi. No fakt, zkuste si to. Ale Palko povídá, že to bylo výborné. Program graduje. Nastupujeme všichni na plac, plné jeviště. Česká a po ní slovenská hymna. Zpíváme naplno. Přiznám se, hrklo mi, tedy slušně řečeno, vylítly mi slzy. Padáme si opět s klukama do náručí, přímo před divákama. Po kolikáté dnes? A pořád to není dost.
Děkuji Vám tanečníci, muzikanti, kamarádi a přátelé ze
Slovenského ľudového uměleckého kolektívu za příležitost, možnost výstupu a
zážitku z koncertu. Stále budu s Vámi. Alespoň myšlenkami.
https://www.youtube.com/watch?v=H-UUsl2bU0k&t=184s zde video z koncertu
Fotografie jsou pořízeny z oficiálních zdrojů SĽUKu a to adresy www.sluk.sk . Děkuji
za možnost je použít.