Zdeněk Kašpar, vážně, nevážně

Zdeněk Kašpar…..

Stačilo by napsat tato dvě slova a každý na Valašsku si vybere své. Nebylo by důvodu více zmiňovat. Nebyl bych ovšem správný Jasénčan, abych ve svých vzpomínkách tuto osobnost opomněl.

Hudebník, skladatel i sběratel lidových valašských písniček Zdeněk Kašpar se narodil do muzikantské rodiny na konci května 1925. Rodná obec Jasénka, dnes součást Vsetína, byla místem, kde vyrůstal a od svých sedmi let se pod pevným otcovým vedením učil hrát na housle. Později byl žákem Augustina Blahutky, vsetínského varhaníka a žáka Leoše Janáčka. Po absolvovaní Masarykova reálného gymnázia ve Vsetíně a Pedagogického institutu v Gottwaldově /Zlín/, pracoval po více jak čtyřicet let jako učitel a později i ředitel na vsetínských základní školách. Na konci čtyřicátých let minulého století se několik mladých hudebníků z obce Jasénka rozhodlo založit hudební soubor. Mezi nimi byl i Zdeněk Kašpar, který v souboru Jasénka, jak byl soubor valašských písní a tanců pojmenován, působil jako zakládající člen, hráč na housle a od roku 1950 i primáš cimbálové muziky Jasénka. Patřil i mezi vynikající zpěváky lidových písní, takže byl předurčen po absolvování Lidové konzervatoře v Ostravě, obor dirigentství pěveckého sboru a orchestru, aby tak významný lidový soubor řídil.

Zasloužil se o založení cimbálových muzik Malá Jasénka /1970, dnešní Jasan/ a dvou dětských cimbálových muzik Malá Jasénka /19992, 1999/. Hlavní soubor Jasénky absolvoval od svého založení takřka stovku zahraničních zájezdů a domácí koncerty vysoce přesáhly počet čtyř tisíc koncertů doslova od Aše až po poslední moravskou dědinu. V čase, kdy učiteloval ve Velkých Karlovicích, začal sbírat lidové popěvky a ve vsetínské oblasti nasbíral více jak pět tisíc písniček, které vydal v několika sbornících.

Od roku 1946 pravidelně Zdeněk Kašpar spolupracoval s Československým rozhlasem Ostrava a počínaje rokem 1956 také s Českou televizí. Hudebně i jako scénárista se podílel na pěkné řádce televizních pořadů jako např.: Na posledním groši; Okradená šenkérka; O mlýnech a mlynářích; Úsměvy valašského Slavína; Zpívánky; Vítání jara a mnoha dalších. Podílel se na nahrávání mnoha hudebních alb: Jasénka /1974/, Hraje Jasénka /1992/, Trvalky /1998/, Přes Javorník chodník /2001/ a další….

Zdroj : www.fdb.cz

Zdeňku, Vy…., tak jsem měl tu čest jej oslovovat a byl šťastný z každé konverzace, komunikace s tímto umělcem, primášem, uměleckým vedoucím. Dvakrát mi nabídl tykání a přesto mi srdce nikdy nedovolilo toto přijmout. Úcta.

Ano, byl přesně ten, který Jasénku nejen umělecky posouval, směřoval, nikdy nedopustil její propad. Při svých realizacích jsem mnohokrát se Zdeňkem konzultoval své záměry. Nikdy mi neodpustil polevit, byla občas i složitá domluva, ovšem vždy jsme našli pochopení a kompromis. Až nyní po letech chápu jeho myšlení a zapálení, jako i patriotismus. Ano až ve svých letech. A věřte, měl vždy v práci pro soubor pravdu. A tak jako Mirek i Zdeněk si zaslouží více blogů. Dnes bych rád vzpomenul pár snad humorných, někdy i překvapivých historek. Prosím, není mým úmyslem Zdeňka zesměšnit a rodina Kašparů se snad nebude za toto na mne zlobit. Viďte holky. Ale i Zdeněk měl smysl pro humor. Takový specifický, zvláštní. Snad pro někoho až nepochopitelný. Avšak vše činil s čistým srdcem a úmyslem.

Jeho úsměv číslo 34 (zasvěcení ví) byl proslavený. Když se zahleděl někam do třetí řady diváků. Při svých preludacích si to mohl dovolit. Le Matin, francouzský deník v roce 1985, jej doslova srovnával při našem pobytu, k Smetanovi a Dvořákovi. Skutečně nepřeháním. Snad bych ten výtisk i dohledal. 

Při jednom z dalších zájezdů, kdy jej vyjímečně nedoprovázela jeho žena Lojzička, naše krojařka a garderobiérka, měl sebou na stravu na cestu řízky a pak ještě jogurty. Zdeněček si smlsnul na řízcích a jogurty nechal na později. V naší neklimatizované Karose se jíž druhý den staly nepoživatelné. Ba co víc, tyto se dostat do rukou teroristů, kompletně by nás v Karose ubily těmito jogurty. Byly to časované granáty. Však taky jeden vybouchl. Zdeněk jen pronesl: „Staňo, nevíš proč?“ A dál mazali svůj desetníkový mariáš ve složení Zdeněk, Staňa, Břeťa a Petr….

Irsko, Cork, rok 1991, festival pěveckých sborů, kam se Jasénka dostala omylem. Dodnes nikdo neví, co jsme tam dělali, kam nás to Ministerstvo kultury vyslalo. Ale bylo tam překrásně. Tak nás pořadatelé za luxus hotelu, kde jsme zase byli sami, ostatní účastníci spali na internátech, využili pro své komerční a reklamní účely, když jsme tedy přijeli a urazili cestu přes půl Evropy. Vystoupili jsme pro jednoho ze sponzorů festivalu, nejmenovanou farmaceutickou firmu. Ne, že bych chtěl dodržet literu zákona a neprovádět propagaci, jen si fakt nepamatuji název. Na to by vám odpověděl přesně Mirek, ten měl sloní paměť. Pamatoval si přesně kde jsme vystupovali který rok, co to bylo za zájezd a dokonce, kde jsme měli co k jídlu. Šílenec. A právě při obědě u sponzora u stolu vedení firmy a naše „generalita“ v čele se Zdeňkem. Pan ředitel položil jednoduchou otázku. „Do you speak english?“. A Zdeněček promtně: „Yes, yes, trošku“. Stala se z toho nezapomenutelná hláška v souboru.

Podobně Zdeněk hovořil plynně několika světovými jazyky. V mé milované Maenze v Itálii, provincia Latina, regione Lazio (pro světoběžníky a cestovatele) a taky osobní vazby Zdeňka na Itálii, poněvadž Hanička, vnučka v Itálii žije. Tak tedy v Maenze, v roce 1992 Zdeněk povídá Robertovi, tehdejšímu vedoucímu našeho partnerského souboru Gruppo folk di Maentino, naprosto spisovně italsky: „U nás v České republice prší, rozumíš?“ Robertovi padla sanice a absolutně netušil, co bylo míněno. Myslím, že tam stojí ještě dnes a nechápe. Ne, kecám, vloni, když jsem přátele navštívil po dvaceti letech, tímto je všechny zdravím, už na náměstí u kašny Roberto nebyl. Stejně jako, když se ti dva viděli poprvé při našem příjezdu. Podotýkám, bylo pondělí. Zdeněk:“Kdy bude první vystoupení?“, sotva došlápl na italskou půdu. Roberto:“v sobotu“. Zdeněk:“Ale je tady krásně“.

Rovněž Itálie, pláž u Bari, ale jiný rok, čekání osm hodin na transfer, trajekt na náš oblíbený ostrov, destinaci, festival na ostrově Levkáda. Zděněček vykráčel z jednoho z mnoha osvěžení v moři, ten den byl fakt hic, sedl si na deku. „Staňo, normálně si takto plavu a najednou proti mně kondom“. Staňa pak po chvíli povídá, když se šel náš primáš projít. Píšu to po dvaadvacáté hodině, takže můžu a snad nikoho neurazím. „Kdyby řekl šprcka, olačka, prcguma. Já tu marně půl hodiny přemýšlím, co je to kondom“. Takto zadumaného Staňu viděl jen párkrát v životě.

Zdeněk byl vždy gentleman. Zapřísáhlý nekuřák. A přesto jsem jej viděl jednou v životě kouřit. Ve Francii na konci měsíčního turné roku 1995. Nikdo neví, kde se u autobusu na konci zájezdu vzalo takové množství cigaret, seděli jsme na patníku u místního nákupního centra Mamout, na boku naší Máni, Karosy to žluté, čekajíc na poslední opozdilce, kteří utráceli poslední franky na blbosti domů, a pak ještě na ty naše dva zásobovače moku rudého, stolního vína ze spodního regálu, ideálně v pětilitrových butylkách za pár šušňů. Přece nemůžeme takovou cestu zvládnout střízliví. To bychom nedali. Tak na tom patníku kouřili všichni. Ano i Zdeněk. Pamětníci tvrdí, že to bylo podruhé v životě souboru. Ovšem, já byl přímým účastníkem jen jednou. Tolik foťáků a objektivů do jednoho místa nenajdete ani na tiskovce vlády.

Zdeněk byl bohém, umělec každým coulem. Velmi mne ovlivnil, velmi. Při jednom vzpomínkovém koncertu povídá tehdy ještě Janek R.: „Muzikant, který nezná a nezahraje Kašparovy úpravy, jako by neexistoval“. Měl stoprocentní pravdu. Také při každé návštěvě Skanzenu v Rožnove zajdu na Valašský Slavín u kostelíka a se Zdeňkem prohodím pár slov. Pokaždé!!!

A Libka, žena má milovaná? I v tomto příběhu má své místo. V roce 1987, jak říkáme našem roce X, byla účastna jako divák soutěže v odzemku, prvního ročníku Memoriálu Dušana Růžičky. Velmi mi fandila a tam začal náš příběh. Víte, kdo nám tehdy, tedy i mě hrál pod nohy. Ano, cimbálová muzika Jasénka s primášem Zdeňkem Kašparem.

Tak kdopak Libku najde???

1 komentář - Zdeněk Kašpar, vážně, nevážně

Odpovědět