Trochu vánoční
Toto spojení dvou slov je pro mne navždy, jako i pro diváky divadla Karla Pippicha každým rokem počátkem prosince, kdy Národopisný soubor Kohoutek z Chrudimě bilancuje rok a pod tímto spojením uvádí vždy vyprodané představení, svátkem. Několikrát jsem stál v tomto divadle při koncertu na jevišti a užíval si atmosféry. Jako stabilní člen právě Kohoutku a nebo Tanečního divadla BuFo Praha. A tímto počinem pro mne začínaly Vánoce. Trochu vánoční je pro mne, asi jako pro každého človíčka v této zemi obdobím klidu. Klidu? Ještě pár let zpátky jsem Vánoce přímo nesnášel. Ptáte se proč? Vysvětlení je prosté. Měl jsem pocit, že lidé zblbli. Honí se týdny předem po nákupních centrech. Nakupují dárky za tisíce, dokazují si nevím co, kdo má víc peněz? Jsou schopni si brát zboží z vozíků, strkat se, pomalu se kvůli zboží servat. A kvůli čemu? Jedné večeři, krátkému setkání u stromečků, večerní pohádce (pokud vůbec) a tím Vánoce končí. Tohoto nechci být účasten. Přiznám se nyní, že jsem několikrát strávil Štědrý den naprosto osamocen, utíkal z reality, do samoty. Dobrovolně. Avšak byly i roky, kdy mi nic jiného nezbylo. Hodně jsem si zapříčinil sám a bylo to pro mne ponaučení pro nynějšek, snad i restart mého života.
A Libka, žena moje milovaná, je příčinou obratu. Pozitivní nálady, kdy jsem si uvědomil, že nejde o stres, nýbrž o zastavení se. Užití si každé minuty s lidmi, které máme rádi, nejde o dárky, ale o atmosféru, o lásku, koledy a vše, co k svátkům patří. Když bychom se dnes zeptali kohokoliv na ulici, co vlastně svátky vánoční oslavují, čeho jsou příčinou, proč je zažíváme, myslím si, ne jsem přesvědčen, že možná jeden ze sta nám dá správnou odpověď. A včera jsem si to znovu oživil.
Před mnoha a mnoha lety jsem byl jako člen Jasénky každý rok účasten představení Valašských pastýřských her, které Zdeněk Kašpar bravurně zvládl divákům podat a my si to užívali naplno. Mramorový sál zámku na Vsetíně, to byl vždy stánek našich her. Ten modrý koberec na pódiu, kam jsme jako Vacula, Mičuda a další uléhali k spánku. Písně a úpravy Zdeňka nás elektrizovaly, známá to husí kůže. Čáp, Staňa Adidas, Zdeněk, Libor, Dušan a Dušan, Prcík, já a sbor tanečníků a tanečnic.
- Hej přijeli do Betléma pastýře, hééj, hééj pastýře, hráli notně děťátečku na lýře….
- Milí bratři, nechme teho, hleďmě každý místa svého
- Tak se, sobě počal smutně spáti a začalo sa ně cosi zdáti
- Gloria, gloria, in excelsis deo
- Máám palicu hrčovanú, a vy všecííí poďte za mnú
- Slááva, Slááva, na výsostech bohu
- Vzůru šuhaji vespolek, staň každý dobrý pacholek
- Anděl sa zjavuje pastýříčkom
- Na tých vscackých horách, nalézal sa valach, čtyři vědra tabáku skůřil, eště sa ho nenakůřil
- Mígnul bych ťa po lebeni, že by ťa hned spaní přešlo (že Libore, nikdy jsi to nedal správně),
má tam být Mígnul bych ťa po lebeni, že by ťa hned přešlo spáání
- Přijmi ty dary od nás Ježíšku
- Buďme
všichni bohu chválí, že sme sa juž dočekali
- Ovcé, moje ovcé, nech vás pase kdo chce
- Já su bača, půjdu z předy a veznu si kúsek krejdy
- Děkujeme panu hospodáři za tú koledu
- Můj milý Ščepáne, tabáčku nemáme, daj patáček na tabáček, spolem vyšňupáme
Tak tímto končil právě Zdeněk tyto hry a pak už jen zpívání koled. Jasénko, pročpak jste upustili od tohoto počinu? Bylo to vždy překrásné. U koledy „Ejhle chasa naša, běží ze salaša“ mi vždy vyhrkly slzy. Je to podle mého srdce ta nejkrásnější koleda, jakou jsem kdy slyšel. Ta slova a melodičnost, přechody. Prostě nádhera. Pokaždé vidím Mirečka, jak si notuje a diriguje v prosklených dveřích, aby jej nikdo z diváků neviděl a přitom byl skoro na jevišti. Prostě profesionál.
Její text si dovolím sdílet…..
Ejhle,
chasa naša, běží ze salaša, obuškama pleskajú, jakúsi radosť
majú, skákajů, výskajú, gajdujú,
tancujú,
neb s oblakú od andělú radosť velikú čujú.
Běhajú,
zháňajú, chytajú, lapajú, k Betlému pospíchajú a děťátku
po kozlátku dávajú.
Co
ty, Kubo, vezmeš? Ty spíš hneď jak lehneš; nabijh dobře svůj
pluhák a vem na sebja sajdák;
přichystaj,
nachystaj, co chytneš, s chuťu daj, co patří tomu děťátku,
hleď,
abys
to nezmeškál, žinčice, lahvicu, z pohanky krupicu; naplň nu plnú
flasku, aby díťa živa bylo aj s matkú
https://www.youtube.com/watch?v=hsGJE6Vlb1s odkaz..
O to krásnější pocit jsem zažil, když už tedy tuto hru nemáte možnost v podání Jasénky vidět, že jednou Eliška psala na facebook. Hrajeme dnes ve Viole Valašské pastýřské hry. Kdo chce, přijďte. Sám v Praze, vánoce na krku. Tak jsem tedy vyrazil. Na Národní třídě to není těžké minout. Bože můj, to je krása. Studenti DAMU v čele s Eliškou předvedli právě ony hry, které byly k nerozeznání od našich her, měl jsem sto chutí skočit za nimi na jeviště a přidat se. Všechno zmíněno výše bylo prezentováno. Zalila mne nostalgie, láska k Valašsku. Dlouze jsem po představení studentům děkoval. Paní Eva Kröschlová tyto ztvárnila naprosto famózně. Děkuji Vám paní profesorko, Děkuji Zdeňku za tato díla. Tohle jsou pro mne ty pravé Vánoce.
A
co víc, již jsem zmínil včerejšek. Libka, žena moje milovaná,
která musí být zmíněna, mi řekla. „Pojedeme na Živý Betlém“
Do Skanzenu v Rožnově. Nikdy před tím jsem jej neviděl. A to jej
rožnovské soubory dávaly po dvacátépáté. „Ano, to chci“
povídám. Komorní amfiteátr v zimě zaplněný, to se nepovede jen
tak. Malé zpozdění začátku. Tomáš, režisér představení
přichází do kabiny techniků, kdy nás míjí, protože stojíme
hned vedle, povídá: „Josefovi kleklo auto, ale už je tady,
začneme“. Pán vedle mne, kterého neznám, ale krásně jsme se
bavili a ne jen představením jen tak utrousil: „Tak mu pořiďte
osla“. Totálně mě rozsekal, odboural. A vlastně už se držel
děje. Představení se povedlo na výbornou. Na jevišti koně,
osel, ovce, vše živé. Omlouvám se tanečníkům a zpěvákům,
ale kdy si s Vámi zahraje zvěřena?
Takže jsem se opět vrátil do her, jen jako divák. Čáp, který je hrával se mnou, stál na jevišti v roli hospodského. Proč už neděláme hry na Vsetíně? Proč, proč, proč?
Tak tohle je pro mne součást Vánoc, svátků klidu, pohody a radosti. Svátků, které spolu s Libkou, ženou mou milovanou prožíváme spolu poprvé. O to více intenzivněji.
Dokonce si dám ve svých padesáti letech poprvé na vánoce kapra. Ne, že bych jej nikdy nejedl, ve třetí třídě školy povinné jsem jej pozřel v jídelně k obědu, no a pak v rámci plavání se školou jej vrátil do jeho přirozeného prostředí. Tedy do vody. Tedy do bazénu. Tedy malinko přežvýkaného. Pro nechápající, šavle do vody. Proto jsem jej z jídelníčku vytěsnil. Navíc se u nás nikdy kapr k vánocům nedělal. Jen mořské ryby. Miluji ryby přitom. Tak tedy dobrou chuť. Jdeme večeřet. I naši hafani mají speciální krmě. Tak ŠŤASTNÉ A VESELÉ.
Přejeme Vám všem krásné prožití svátků vánočních, lásku, úsměv a rozzářené oči.
Gloria……………….
Vaši Romule a Libka
