Prcík
Když vyslovím, napíšu, vyřknu slovo Prcík, každý zasvěcený folklorista v okruhu Praha, Košice, Ostrava, Brno ví, o kom dnes budu psát. A věřte, že si to zaslouží snad nejvíce ze všech již zmíněných, ba i budoucích osobností, kteří se svých řádků ještě dočkají. Má práce se psaním, která mě pohltila natolik, přináší uklidnění a uspokojení, ventilaci emocí, že se už těším na každý řádek, o který se podělím se svými čtenáři. A mám velkou radost, že Vás přibývá, že se snad i líbí. A jeden ze 101 cílů tohoto roku 2019 je napsat každý týden jen blog pro pobavení, vzpomínky, nostalgie, tak rovněž jeden recept do kuchyně, který třeba může být inspirací a bude chutnat. Byť jsem muž, vaření mě skutečně velmi baví. A pokud chutná přátelům a hlavně Libce, ženě mé milované, je to ta nekrásnější pocta. Pocit klidu na duši.
Prcík, tato přezdívka vznikla někdy v druhé polovině osmdesátých let v Jasénce a bylo převzata z jednoho francouzského filmu, kde byla postava s tímto přízviskem. Nevím už ovšem, zdali s tímto srovnáním přišel Mireček nebo se takto oslovil sám můj bratr Rostík. Ovšem vím jistě, že toto padlo poprvé v předsálí kulturáku na Sychrově. A Rostíkovi tato přezdívka zůstala na celý život. Rostislavů, Rosťů, Rostíků je mnoho, ale Prcík, bráška můj mladší, je mezi folkloristy jen jeden.
Nebudu zde vzpomínat na kariéru Prcíka, ta byla hodně bohatá, o tom někdy jindy. To si zaslouží samostatný článek, protože mám pocit, že byl mnohdy nedoceněný, ale spíše jen několik vzpomínek mě dnes napadá, které si zaslouží zmínění a třeba Vás i pobaví.
Mám před očima dvě fotografie spojené se začátkem jeho tančení. První je ještě ze školky, kdy s Andrrrejkou (rrrrr z důvodu jejího ráčkování) mají společné foto z nějaké besídky. Stále mám před očima ty chemlonové kalhoty pletené naší babičkou, které měl Prcík na sobě. Kdyby jste nevěděli, co je to chemlon, tak věřte z vlákna, pseudo vlny, chemického sajrajtu, který pokud jste měli tu smůlu a rodiče Vám dopřáli oděv z tohoto výmyslu slovenských socialistických soudruhů, jako byste na sebe navlékly něco upletené z krokodýla a protkané červenými mravenci. Jauvajs, taky jsem měl tu smůlu. Ale zase se to dobře páralo. A druhá, v tu dobu nezvykle barevná s oranžovou aktovkou, kdy jako šestiletý už byl solista Malé Jasénky v pásmu Prvňáčci. Do Malé Jasénky vstupovali s Andrrrrejkou spolu a na základě besídky ze školky.
Prcík byl vždy vynikající tanečník, přirozený, když bylo potřeba, makal naplno, ale také, jak sám tvrdí, bylo mi dobře se flákat ve třetí řadě. Natancovali jsme spolu s Prcíkem mnoho, sóla v Ondráši v začátku, duo odzemek Kerý kerého. Mimochodem, toto bych si ještě rád někdy s Prcíkem zatancoval, už by to nebyly špičkové výkony, ale o to více bychom si to užili a jistě zažili mnoho srandy během těch čtyřech minut. Třeba, někdy, snad….uvidíme. I do VUS Ondráš, tehdy ještě VSPT Jánošík se dostal se mnou. Sice o rok později, ale o to to byla větší legrace. Když někdo na chodbě roty v Židenicích zařval Navrátil a ozvalo se který? Kdo může říci, že byl se svým vlastním bratrem na vojně, na jednom pokoji? Konkurz bráška zvrtal, byl vystresovaný, nervozní, tréma. A protože jsem Komárovi dělal pucfleka, jednou jsme někam jeli jeho příšerně hráškovým odstínem zeleného Wartburgu a Komár se ptá, suše, ale trefně: „Co ten tvůj bratr“? „Co myslíte Čendo“, ptám se vykáním, protože potykali jsme si až na konci vojny a mého působení v Ondráši. „No brácha, pokazil konkurz“. „Já vím“ odpovídám. Přišla zásadní otázka. „Chceš jej tady“? „Čendo, když mu dáš šanci, nezklame Tě. Je vynikající tanečník, přirozený, svůj.“ Tuto konverzaci si pamatuji doslova. „Tak já jej vezmu, budeš ho tu mít“ a přejeli jsme bránu Jaselských kasáren v Brně. A můžete si být jisti, že zanechal velkou stopu v Jánošíku. Ale v začátku tohoto psaní jsem slíbil trochu humoru, tak pojďme k nezapomenutelným zážitkům Prcíka, které jsou již legendární a mnozí jej potvrdí, že se skutečně staly.
Když se Prcík vrátil z Jánošíku do civilu a zpět do Jasénky, probíhala běžná zkouška souboru. Na tom by nebylo nic až tak legračního do chvíle, kdy se Rostík uprostřed tance zastavil, nikdo neví proč. A vypadla věta, kterou už nikdy nikdo nesmaže. „Andrrrrejka si holí nohy“ a prostě pokračoval v tanci. Ano ta malá, velká tanečnice, se kterou jsme se potkávali desetiletí.
Provedení Cyrilka při Fašankách od Rostíka je nedostižné. Dušan jednou povídá: „Fuj, toto Ti zůstat, raději si to hod“.
Zažili jsme mnoho příhod na zahraničních zájezdech. Jen to chvíli trvalo, protože ač se Mireček jako vedoucí snažil sebe víc, za dob minulých jsme mohli jet na zájezd do prohnilé kapitalistické ciziny vždy jen jeden. Nemyslitelné, dva bratři. A Prcík je bohužel mladší, takže jezdil já. Poprvé jsme spolu jeli na turné až v roce 1992 do námi milované Maenzy v Itálii. Když nás první večer oba bratry vzal Lucca do jeho baru, aby se pochlubil, no spíše nad ránem, do té doby jsme notně popíjeli rum v naší školce, kde jsme spali. Lucca nám mimo jiných drinků namíchal i koktejl Modrá laguna. Chutnalo to příjemně, opravdu byla krásně modrá, jen Prcík dodal: „Nechci vidět ráno naše hovn….“.
A jelikož byla Jasénka v Maenze i v roce 1997, když jsem byl už i jako vedoucí a trochu mě Prcík proklínal. Měli jsme oba soubory, náš i místní hostitelský, společný večer v Miguely v restauraci, horská, překrásná, klidná a romantická. Ta restaurace. Sama v okruhu dvou kilometrů. Prostě překrásná restaurace. Společné posezení, společenský večer. A protože Ital začíná každé jídlo nudlema na jakýkoliv způsob, ale pokaždé s rajčaty, i naše večeře začínala penne con pomodoro. A když číšník chodil s tácem a pobízel k nášupu, kdy jsme již prima vera měli v sobě, Prcík: „Nech to tu všechno, já si poradím“ a ten tác, jak to říci slušně? Prostě sežral asi dalších šest porcí. „Asi jsem se přežral“. A začali nosit grilovaná masa a saláty. „Kdybych praskl, to tu nenecháme“. Povídá Rostík a stal se asimetrickým. V tu chvíli byl asi metr vysoký a asi metr široký. Stalo se to, co jsme si nepřáli. Zdeněk Kašpar přišel s příšerným nápadem, půjdeme něco zatancovat, domluvil se s Robertem a Miguelou. A pověřil mě. „Bratře, jsi debil“? Povídá Prcík, „tanečník s plným břichem nemůže tancovat, vždyť jsem jak ten buvol venku“. Zdeněk si nedal říci, tak jsme šli na plac. Ještě si pamatuji, že se ozvalo:“ Běžte všichni co nejdál ode mne kdyby náhodou a pokud by se mi snad povedlo udělat dřep, tak mě tak nechte, protože už se zákonitě nemůžu pohnout“. Jelikož z tohoto existuje video záznam, tak si buďte jisti, že nekecám. I z té ukrutné hromady těstovin, co pozřel.
I zájezd do Walesu byl velmi vydařený, dokonce jsme se tam setkali s naším kamarádem Radem Kerlíkem, který tam byl s Vranovčanem. To by bylo na jiný dokument. A na propagačních materiálech byl Rasťo Petreje, který tam byl o rok dříve. Vraceje se domů se nám v Belgii v Ostende porouchala Karosa a my stáli celou noc na místě vypili všechny láhve whisky Vat 69, původně vezeny příbuzným. Takže na kaši. No, než jsme se upravili, aby nás doma nepoznali, tak Prcík to povýšil minimálně o pět levelů. Když jsme stáli na zdi nad místním přístavním kanálem pro bárky, Luďa si tak pohrával se svým nazouvákem, až mu tam do těch nečistých vod spadl. Tak aby se nemusel trápit, hodil tam i druhý. Rostík dostal spásný nápad to vytáhnout. „Luďo, uděláme to jako Rychlé šípy, podržíš mě za ruku a vytáhneme obě“ No a pak už pohled pro bohy. Záměr byl geniální, jen provedení tolik ne. My totiž s Vat 69 začali už na trajektu. Ty záběry přeji všem, kdy jsme bavili celou loď na zádi. „Držím, tě“, povídá Luďa. „Jo,jo, pevně“. „Trochu kloužeš“ zase Luďa. „Cítím to, drž vole, spadnu, padááááám“ a Prcík zahučel do těch, s prominutím sraček. V každé ruce trepku, ozvalo se jen „Hep, hep“, když si hrál na čubičku a vylezl na molo. No smrděl jak čistička odpadních vod. Však Luďa se zachoval jako gentleman. „Půjčím ti šusťákovku“. Ano, tu šusku, bez které v těch časech správný Čech nemohl vycestovat. Jak barevná hudba. „Budu alespoň trochu čistý. Co na tom, že je mi malinko velká.“ No malinko, vypadali jako Pat a Patashon. Prcík velikost tehdy M a Luďa XXL. Ale v čistém. Konec? Houby, má to dohru. Jelikož jsme měli povinnou přestávku pro řidiče a opět ve Frankfurtu, kde jsme utráceli poslední marky ještě tehdy. Při návštěvě místního megamarketu jde Prcík s klukama po krámě a proti nim zaměstnanec s rudlem plným Coca Col. Nějak zavrávoral a svůj náklad vyklopil přímo před Rostíka. To by se ještě dalo chápat, dokud ty nápoje nezačaly stříkat a Prcík dostal zásah jako od hasičů. Sice už nesmrděl jako pár hodin před tím, ale zalepený byl celý a domů přijel ve stavu lámavém, protože to na něm uschlo. Dva zážitky s tekutinami za pár hodin stačilo.
Zkusme se ještě na chvíli vrátit na čas vojny, prosím. Těch zážitků je vážně na knihu. Ale jen trochu. Když nám Čenda, vždy zařídil návštěvu brněnského valašské bálu, byla to pro nováčky v souboru první akce v krojích Jánošíku. Když jsme se vraceli po bále nad ránem domů do kasáren, táhli jsme i basu. Na Ruďáku (dnešním Moravském náměstí) jsme naskákali do taxi značky Volha všichni. Tedy až na Prcíka a basu,ten už se tam nevešel. Když jsme se ohlédli, dodnes vidím ten pohled. Prcík a basa uprostřed obrovského náměstí. „Blbci, vždyť nezná Brno, jak se dostane“. Kluci jen odpověděli, „nějak to zvládne“. Když jsme dorazili do kasáren a vešli na pokoj, zažili jsme naprostý šok. Prcík stál na pokoji opřený o basu a povídá slovy diplomata: „Kde se couráte pánové“? Buď umí bráška cestovat časem nebo nevím. Jednou mi to Rosti musíš říci a prolomit tajemství staré už 30 let.
I mamince dokáže připravit skvělé překvapení. Jednou se tak na večer vrací domů, ještě svobodný a u dveří bytu 7, slovy sedm párů hnědých, barexových, vojenských bot. Prcík dovezl kamarády ze souboru Jánošík. Mamka stála u plotny, už uvařený kýbl kyselice, čtyři pánvice jely naplno a asi tak metr výšky bramboráků. „Ještě, že máme doma vždy brambory, zelí, smetanu a mouku“. Mamka sice upocená až na zadku, dokonce i na mě zbylo. Dostala však snad tu nejkrásnější pochvalu a uznání. Kluci se postavili a pověděli tu nejkrásnější vetu toho dne, týdne, měsíce, roku? Myslím, že i desetiletí. Možná i více. „Tetuška, velmi pekne Vám ďakujeme za jedlo, veľmi nám chutilo“. A šli všichni umýt nádobí.
Tak takové zážitky jsme schopni s Rostíkem, Prcíkem zažívat. Rostík mi mnohokrát pomohl, byl mi podporou, když mi nebylo dobře, byl na dně, mnohokrát podržel a i když to dnes bylo myšleno humorně, zaslouží si mou úctu. Není jen bratr, je i můj nejlepší kamarád. Bratře, děkuji Ti, že jsi. Mám Tě moc rád…. Tvůj bráška Roman
Psáno s laskavým svolení brášky Rostíka, Prcíka.