Tomáš.....
Jak pojmout toto vzpomínání? Dlouho jsem polemizoval s touto
myšlenkou? Snad mě Tomáš nezabije. Jelikož se toto vše stalo, byť některé
příběhy nudou znít až přehnaně, ba co víc, možná jako sci-fi. Věřte však, že
opak je pravdou a těch zážitků je na samostatnou knihu. Takže jsem to vzal z gruntu
a popíšu zážitky, které mě napadly spontánně a nemusel vzpomínat. Vždyť je mi
padesát a člověk už zapomíná. Vám se to nestává? A protože Tomáš je člověk typu
flegmatického, věci bere tak nějak přirozeně, prostě se staly, a hlavně se
baví. Prostě jak se říká, střelec.
Tomáš je třetí v pořadí mužů, tanečníků v rodě.
Všichni vynikající a uznávaní. Naše první setkávání jsem začal vnímat ještě jako
malý kluk, když jsem Prcíka doprovázel na odjezdy na vystoupení Malé Jasénky.
Už tehdy dokázal být Tomáš na několika místech zároveň, tedy alespoň to takto
vypadalo. Jak by řekl Sheldon Cooper, jsem Flash. Nikdy nezapomenu, jak vzal
hroudu sněhu a prostě a normálně ji posadil na hlavu Evičky. Tedy posadil,
narazil je přesnější. A hroudu? I zde budu přesnější. Obrovskou hroudu sněhu. Velikosti
asi tak Adrejky. No a když potom přešel do dospělého souboru, stali se z nás
na dlouhá léta nejlepší přátelé. Ve trojici Tomáš, Tomáš a moje maličkost
(tehdy opravdu maličkost, dnes spíše válcuju) jsme zažili neskutečné. A když
potom Tomek přešel do Lipty, nic se na přátelství nezměnilo. V tu dobu
jsme vymysleli a uskutečnili projekt zvaný KaLiJas a absolvovali mnoho
folklorních akcí, festivalů, dovolených. Jo, pardon. Asi netušíte, co je to
KaLiJas. Prostě se dalo dohromady pár šílenců, folkloristů z Kašavy, Lipty
a Jasénky. Trávili jsme s Tomem každou volnou chvíli. Hodiny, dny, měsíce,
roky. Tak tedy pojďme trochu zavzpomínat a bavit se vzpomínkami.
Kamkoliv jsme přišly, hrozil průser, ale o to více jsme
žili. Když se jednoho krásného pátku v létě, v době nás náctiletých,
zjevil v kavárně hotelu Vsacan, kde jsme jako frajeři chodili na Francii
(pověstná káva, šíleně sladká) a trávili, spíše zabíjeli čas, zjevil Tomáš v teplákách,
nazouvákách a síťovkou. „Co tam máš?“ povídám. „Mamka mě poslala pro kuře a mléko
v pytlíku, no a dostal jsem chuť na kafe“. Na tom by nebylo nic zvláštního,
jen je potřeba zmínit, že se Tomáš s nákupem vrátil až v pondělí po
práci. Prostě jsme celý víkend někde trajdali. Místo mléka přinesl kyšku (prý
je zdravější, tvrdil mamince) a kuře už zase žilo. Pochodovalo smradem a
vlastně teklo. Jen bylo jiné barvy. Zelené.
Prožívali jsme spolu všechno. Šmigrust, Velikonoční pondělí jsme
končili vlastně v úterý příchodem do MEZu, do práce, podotýkám, že jsme
šli vždy v kroji. Vrátný vždy koukal jak tele na nová vrata. Než člověk
obešel všechny cérky z Jasénky a Vsacanu (vidíte, jaká pak to byla
nenávist?). K Ilonce jsme pravidelně docházeli kolem šesté večer a sedali si
opatrně, protože tam už vždy spal Pavlík ze Vsacanu. A nebyla poslední v řadě
na seznamu.
Tomáš miluje svíčkovou. Takže stalo se málo vídané, na
Národní přehlídce folklorních souborů v Třinci, myslím, že v roce 1985.
Ano, ten rok je přesně, dostali jsme k obědu svíčkovou. Tomáš tehdy snědl
28 knedlíků. Slovy dvacet osm. Ale před vystoupením. A tancovat zbojnické Ondráš,
kde měl i sólo. „No, to jsem zvědav, co praskne dřív, jestli gatě nebo bachor“
řekl lehce a šel se převlíkat do kroje.
Byl to taky ten, který mě učil jezdit na motorce. Na
Pinckovi u nich na sadě ve Velkých Karlovicích. Dodělali jsme zahradu, jak se
patří, přeměnili ji v motocrosovou dráhu, okruh. Nenaučil. Dodnes na
motorce neumím. Takže, tak kde Tomáš a Tomáš jezdili na čas okruhy, já to hrnul
pořád na jedničku. Do té doby, než jsem vzal stodolu šejdrem. Houby, projel
napřímo. Pincek skončil pod senem, já na seně a ve vratech díra. „Ser na to,
tata je v Tunisu“. Luboš byl tehdy na montáži na dva roky.
Do té doby se datuje i další historka. Přijel kamarád
gymnasta ze Šumperka na závody. Večer jsme se potkali opět ve Vsacanu na
Francii. A slovo dalo slovo a šlo se k Tomášovi na večírek. Opět zaznělo „Tata
je v Tunisu“ a ochutnávali jsme jeho bar. Několik lahví padlo a nebylo to
zlé pití. No prostě a jasně, nakulili jsme se řádně. Ráno zvonek u dveří. „Běžte
někdo otevřít“, ozvalo se z kuchyně, netušíc nikdo, co se tam stalo. Ve
dveřích sousedka s kýblem, vodou a hadrou. Ten, kdo mi umazal (poblil)
okna, ať si to jde umýt. Chudák Petr gymnasta nám už trénovaným skrze folklor nestačil
v tempu. Jo a ty závody taky nestihl. Asi i štěstí. A kuchyně, to byla
špička. Tam seděl Tomáš uprostřed, sundal brýle a vypadal jak želva Ninja. Celá
kuchyně byla hnědá, celá. Od mleté kávy. V noci dostal chuť na kávu,
nasypal ji do elektrického mlýnku, jen jaksi zapomněl na zásobník, ten tam nedal.
Pustil a usnul. Čerstvě namletá káva byla opravdu všude. Jen řekl opět v klidu.
„Nevíte, kde mám vodu“?
Když skákali na Kohútce z okna hotelu do hromady sněhu
netušíc, že je pod ní kupa uhlí na celou zimu. To okno bylo v patře pár
metrů nad zemí. Všichni ogaři Malé Jasénky. Opět skutečnost.
A bude ještě hustěji. V mládí jsem se učil hrobařem. Co
to melu. V mládí jsme vyrazili na Disco ples do Růžďky. Taky výborný
počin. Vlakem na Bystřičku, pak pěšky do Růžďky a nad ránem opačně. Čekali jsme
na vlak asi dvě hodiny, ještě že se v čekárně topilo, tehdy ještě v kamnech.
Ale bez Tomáše. Narazil si na plese slečnu místního hajného. A kde je hájovna?
Bingo, na samotě většinou. Nyní to povím slovy Tomáše. „Ty vole, doprovodil
jsem ji až k hájovně. Broky jsem nedostal. No, a přece se nebudu vracet na
Bystřičku. Z Růžďky přes Dušnou je to do Luhu kousek. Ty vole, lezu sněhem
po kotníky, pak po kolena, chvílemi se brodím po pás (byl únor a na Valašsku se
ještě běžně vyskytoval ten bílý nesmysl sníh). Po několika hodinách konečně
vyjdu na horizont a říkám si, konečně Vsetín. Sejdu do údolí a ty vole, jsem v Rožnově“.
Cestou z bálu z Hovězí, samo, že zase pěšky se nám
chtělo na toaletu. Tedy na pole. Tedy, prostě se nám chtělo. Šli jsme polem, je
přece širší jak cesta. Tomáš to pojal se vším všudy. Šli jsme kroji. A jak říkával
Staňa, valaši museli mít buď obrovská péra, nebo nevím, proč měli rozparek
bokem. Kdo měl na sobě valašské nohavice a musel, ví, o čem mluvím. Rozmotat
pásek, sundat gatě a ulevit si. Tomáš si ulevil, gatě natáhl a ejhle. Nadělal
si při tom do gatí. No nebyla to voňavá cesta. Druhý den se mě jeho maminka
ptá, jestli náhodou nebyl Tomáš opilý. Že nechal celý kroj na schodech. Za tuto
historku by se mohl Tomáš na mě a její zveřejnění zlobit, ale myslím, že při
jeho povaze ani ne. Mimochodem mi to vrátil na vojně. Když si trůnil na pouze
jednom záchodě pro celý Jánošícký pokoj a četl si. Když jsem bušil na dveře a
řval, pusť mě, nebo se po….. Tak vytrval, do vojenských gatí jsem si nadělal
já. Prostě jsem se posral. Pak otevřel a řekl: „To neumíš poprosit“? Tak v tomto
jsme si kvit.
Tomek dává každému, koho zná k dobru zážitek se studnou
ve ValMezu. „Prostě jsem se na ní takhle postavil, ona se SAMA rozevřela, pumpa
zajela dovnitř a zase se SAMA zavřela“. No fáááákt.
Pochopili jste správně, i na vojně jsme byli spolu, tedy
jeden rok, pak jej Komár odvelel raději, než by totálně Tomáš převrátil bojeschopnost
naší armády. Ale těch zážitků bylo. Tak alespoň některé.
Když jsme suplovali za Stáťas 14 dnů na Žofíně v Praze,
stálo to za to. Dva dny stojí za zmínění. Tehdy Tomáš netancoval, už ani nevím
proč, tak stál u boďáku a z balkonu nasvětloval. Do té doby, než usnul. My
si toho všimli kupodivu až ráno, nebylo to poprvé, co by Flash zmizel jen tak.
Ráno nás na Žofíně vítal se slovy: „Kdo může tvrdit, že chrápal na Žofíně. Probral
jsem se v noci, a nešlo se nikudy dostat ven. Fakt ani přes okýnko
záchodu. Tak jsem vylezl na ochoz a chrápal dál“.
A korunu tomu dal, když nás mazáci poslali koupit pár piv na
večer. Zaútočili jsme na Obchodní dům Máj. Tomáš vzal vozík. Narval jej
lahváčema. U pokladny prodavačku předběhl. „Mám jich tam přesně šedesát. Víc
jich tam nevejde. Chcete je přepočítat? Ale bude to trvat“. „Nemusíte je
vyndávat vojáčci“ a namarkovala šedesát. Do kufru jich vešlo devadesát. A že byl
těžký len loďák. Ještě, že už tehdy měl Jánošík kufry na kolečkách“. Že by se
někde stala chyba? Ne, s bontonem „Musíme ty komunisty porazit alespoň přes
chlast, proto jsme je o třicet piv obrali“, jsme odcházeli po Národní třídě,
kolem Národního divadla na Žofín. Kde stál Komár a kouřil v ten den svou
asi šedesátou cigaretu. „Copak vám to tam cinká“? Tomáš jen suše: „Koupil jsem
tatovi xylofon, bude mít narozky“. Myslím, že v tu dobu si Komár uvědomil,
že takové dementy ještě v Jánošíku neměl, co soubor existuje. I když ……
víme své i z dřívějších generací a jejich akcí. Co Čápe, že miluješ hasící
přístroje?
Nevím dodnes proč Komár Tomáše odvelel. To ví jen ti dva. Po
roce Tomáš z Jánošíku odešel. Oznámil mu to na Vyšču před zkouškou. Jedno
slovo Tomáš používá často. To slovo je Š…. Když jsme se vrátili na pokoj po
zkoušce v noci, nevěřili jsme. Na všem to slovo bylo napsáno. Ten, kdo
vymyslel černý, lihový fix, toho by měli popravit. Na každé posteli, matraci,
šprušli, okně, parapetu, prostěradle, spacáku, skřínce, prkýnku na krájení,
noži, chlebu, konzervách, stěnách, toaletním papíru. Každý na svém kartáčku na
zuby. Úplně na všem, skutečně, i tam, kde byste to nečekali. Dal si tu práci a
za těch pár hodin všude napsal Šulin…… „Tak se tu mějte pánové a zase někdy,
někde. Zdar, Šulini“. A odjel na bojovku někam do pryč.
Jediné, co se nám nepovedlo spolu absolvovat je, že jsme spolu
nikdy neabsolvovali zahraniční zájezd. A snad i dobře. Byl by schopen převrátit
státní režim té země. Ale na druhou stranu by to za ty zážitky stálo.
Na dlouhá léta jsme se odloučili, já byl mnoho let v Čechách,
mém milovaném Hradci Králové a pak i v Praze. Dnes se setkáváme jen už
občas. Ovšem pak to stojí za to. Ještě, že už jsme „dospělí“. Před několika
lety jsem trávil Vánoce u brášky. A jeden večer, když byl bratr v koupelně,
zvonek. Šel jsem ke dveřím, nikdo. Za půl hodiny další zvonek, to už bratr
otevřel a tam Tomáš se svojí ženou. „Pojďte na večírek, k sousedům“. Mě se
nechtělo, po hodině jsem se k nim ovšem přidal. Rostík, šel hned. Když nás
soused vyhnal, asi mu ruplo, tak k Prcíkovi je to 5 metrů. Tomáš šel sám,
manželka odešla domů. A večírek pokračoval. Ráno. Probuzení. „Navrátil. Šuline,
co děláš u mě doma“? Podotýkám, že jsme se drželi za ruce. „Ty jo, já nejsem
doma, kde se tu bereme? A kde ty?“ Jako by to bylo v mládí. Dnes už by se
to stát nemohlo. Totiž už dlouho nepiju. A nekouřím. A hlavně, ještě že Tomáš
bydlí daleko, asi 100 metrů. Avšak on to neví. I když.
Tome, mám Tě moc rád, vzpomínky jsou věčné a pravdivé.
Věřím, že pokud si toto někdy přečteš, tak to jen a jen potvrdíš.