Valašské bály po staletích
Mám pocit, že historie valašských bálů sahá do doby, kdy
jsme na Valašsku místo ovcí pásli dinosaury a na Ostravsku se zakládalo na
uhlí, jelikož tam ještě teprve rostly přesličky. Někdy, hlavně v době
současné, po bále mám pocit, že tu dobu musím pamatovat, když se probouzím a
jsem šťastný, že ještě žiju a při pohledu do zrcadla přemýšlím, zdali obličej
ještě restaurovat nebo již věnovat památkovému ústavu. Dát zde nyní svou
fotografii, tak si budete zákonitě myslet, že sbírám přírodní katastrofy,
minimálně zříceniny. Hold, věk dětí nezastavíte, a ač vypadáme někdy na sto
let, je nám stále emočně tak troufnu si říci, pětadvacet.
I dnes jsme po bále a tímto chceme Liptě a všem, kteří se na
akci podíleli, připravovali, a hlavně utvářeli atmosféru, moc poděkovat. Náš
záměr byl původně si bál s Libkou, ženou mou milovanou (tímto se jí
omlouvám, že jsem ji v posledním blogu nezmínil, ač to mám v popisu
práce-jsem to ale trubka) jen užít, jako běžní smrtelníci. A protože u nás řádí
šotek, někdo k nám domů každou noc chodí, dělá nám binec v kuchyni,
špiní nádobí a schovává věci, ztrácí nám je, trpajzlíku, vezmi si i můj pupek
prosím, tak díky tomuto pidimužíčkovi nemůžeme najít jeden záznam. Proto jsme
s Libkou slíbili, že tedy učiníme i z bálu malý záznam. Jen tak, pro
radost, pro Liptu. Takže opět s kamerou, a záběrů je zase na celovečerní
film.
V prvopočátku to vypadalo na fiasko, bál začínal
oficiálně v osmou hodinu večerní. V sále pár lidí, atmosféra ponurá.
Jakoby nějaké smutno, únava. Ano, před bálem probíhal v těchto prostorách
Dětský bál a asi již bylo na dvě akce krátce po sobě pro místní v obci
příliš na čas. Vytrvalci a příznivci pomalu
přicházeli, mnoho jich nebylo. Sál se a přilehlé prostory zaplnily tak ze dvou
třetin. Věděli jsme, že akce nebude megalomanská, spíše taková normální,
vesnická. Ano, vesnická, Liptál je vesnicí roku, ale i kdybyste mě nechali
ještě tak tři hodiny spát za odměnu, stejně Vám nepovím, kterého roku, protože
si to prostě a jednoduše nepamatuji. Říkám Libce: „Větší beseda u cimbálu“,
ovšem velikost tomboly by byla hodná plesu na Žofíně v Praze. Snad i proto
jsme vyhráli čtyři ceny. Mimochodem, prosím všechny čtivé tento blog, aby mi
s laskavým svolením napsali, co budeme dělat s dvaceti pěti kilovým
balením posypové soli v paneláku?
Beseda, co to melu, Valašský bál v Liptále se rozjíždí.
Tak, jak se sluší a patří. Polonéza za doprovodu cimbálové muziky Ocún vše
uvolnila a vše je tam, kde má být. Lidé se baví, tančí, zpívají, muzika hraje
série tak akorát dlouhé nám, služebně starším. Nevěřící Tomášové, včera jsem
s Libkou tančil, i když nohy moc nešly, plíce protestovaly, v letošním
roce nejvíce a nejdéle, nejintenzivněji. Na školu do Rožnova musím ještě
máknou, abych stíhal. A to vše i díky Libce, která mne v týdnu zase
podržela a udržela ve stavu fungujícím. Ano, dostal jsem přes držku, ale nevím
o tom.
Bál je v plném proudu, ba co víc, je to přesně ta
atmosféra, která mě již v mládí na bálech provázela, byla přirozenou
součástí každého plesu (bálu). Ocún, aniž by to kdokoliv organizoval začala
figurální tance a lidé je znali. Jaké to teplo na srdíčku, když to naskočí
někde v šedé kůře mozkové a prostě na první dobrou to dáte. Ani si
nepamatuji, kdy jsem naposledy slyšel, viděl, užil si Hojačky, kdy Adama? Ano,
lhal bych, před čtrnácti dny jej předvedli s tanečníky na Vševalašském
bále ve Valašských Kloboukách Pavel s Jirkou. Ale před tím? Je pravda, že
je to malinko zavádějící. Na bále jsem byl snad po 20 kilech. Užili jsme si bál
v Liptále naplno. A kamera nám vůbec nevadila. Libka i já jsme se
seznámili s dalšími lidmi, kteří se stále snaží držet folklór alespoň na
úrovni dneška. Ano, mám stále více pocit, že skomírá. Ale o tom jindy. Probrali
účast nových kluků, adeptů na Škole mladých odzemkářů v Rožnově
v létě, zavzpomínali se známými, radost, že se vidíme s Liborem po
třiceti letech a při točených jsme si dávali z úcty přednost, abychom se
nesrazili jak dvě lokomotivy, když jsme šlapali vedle sebe. Bál proběhl ještě
lépe, než jsme doufali, než se těšili. Moc všem děkujeme všem, kteří se
podíleli a užili si to minimálně tak, jako my dva. Lipta se všeho zhostila
s pompou skvělého souboru, vše bylo srdcem, a s úsměvem. Byť skutečně
v prvopočátku to vypadalo minimálně smutně s návštěvností.
Proč píšu o bále v Liptále? Proč zrovna o tomto?
Odpověď je prostá. Byl to zatím poslední bál, který jsme navštívili. Uvedl jsem
již dnes, že je to po kilech, kdy jsem byl naposledy na bále. Bylo to na
Vševalašském na Vsetíně, a to před cca šesti lety, možná sedmi. Ten jsem
absolvoval ještě spolu s Lubošem, kdy jsme jeli spolu z Prahy, on šel
ve valašském kroji, já v chodském. Luboše jsme tento pátek pochovali právě
v Liptále. Kamaráde, odpočívej v pokoji.
https://www.facebook.com/libuseo/media_set?set=a.2098860523492829&type=3 ----- fotky
No a před tím to bylo někdy opravdu hodně dávno. Psal jsem
již v předchozím blogu, že jsme s Tomášem a Tomášem, jakož i dalšími
jezdili na snad všechny bály, které se konaly. Nezapomenutelné a věhlasné
v Bystřici pod Hostýnem, Bačák ve Valašském Meziříčí, v Zubří na
Beskydu, Lipťácký byl samozřejmostí, proto včera i trochu nostalgie, v Rožnově,
kde jsme se vždy těšili na autentičnost, nesmíme zapomenout na Hovězí. Ještě ve
starých prostorách. Vsacanský. To by mi kamarádi dali, kdybych na ně zapomněl.
Každý bál vlastně stejný, složením, lidmi, atmosférou. Stejný a přece jiný. Všechny
měly svou atmosféru, své kouzlo. Místem konání, prostorem, účastníky
z místa konání. Jasénecký nezmiňuji záměrně, Jasénka dělávala Fašanky
s pochováváním basy, i když dělala i bály. Fašanky si zaslouží svůj
vlastní blog.
Všechny tyto akce byly kouzelné v tom, že my, jako
statní junáci jsme se učili od starých bardů křížem Valašska lásce
k folkloru. Pozřívali své první pohárky vína, prožívali svá první
zamilování napříč soubory. Libuško, děkuji Tvým rodičům, že Tě vedli
k folkloru. Byť to trvalo třicet jedna let.
Děkujeme za možnost a zážitky souborům Javořina
z Rožnova, Beskydu ze Zubří, Bača z Valašského Meziříčí, Radhošť
z Rožnova, všem souborům na Vševalašském a za včerejšek ještě jednou
Liptě. Není to podle oblíbenosti, avšak dle pořadí, ve kterém jsme letos bály
navštívili. A ještě nás jeden čeká. No a pak se snad i vyspíme. Ono kamera,
střih, kamera, střih, kamera, střih, mezi tím naše práce, hafani a trochu
spánku. A přesto vše činíme s láskou a pokorou. Setkáváme se dnes na
bálech s generací až dvěma mladšími a těmto se snažíme i my předávat naši
lásku a pozornost, užívání si. Tak jako nám ji předávali „Nositelé tradic“,
kteří nás pomalu opouštějí. V loňském roce jste to pánové přehnali, bylo
Vás nějak moc, ne?
A proto prosím, jezděte na bály, na festivaly, družte se a
množte se. V dobrém myšleno. Přivádějte k folklóru stále nové tváře a
talenty. Pak nemůže docházet k snížení kvality a skomírání, jako se tomu
bohužel děje. My už to moc nevytrhneme.
Takže HRAJTE, ZPÍVEJTE, TANCUJTE !!!! Srdce Vám to vše vrátí
a je to pocit, který se těmito řádky nedá popsat.