Soboňky, rybníky a komáři...
Rybníky, borové lesy, písek….. A komáři! Tyto indicie jsou typické pro Soboňky. Opusťme pro dnešek pole folkloru a věnujme se ještě trochu vzpomínkám na mé mládí, dětství. Ovšem nutno podotknout, že i někteří gymnasté pak přesídli na pole taneční, v tom lepším případě na lidovkáře, folkloristy. Ano, chci se dnes podělit o zážitky z tohoto prostředí. A co má toto prostředí a bodavý hmyz společného se sportovní gymnastikou? Velmi. Od svého útlého dětství jsme prvních čtrnáct dnů každých letních prázdnin trávili na gymnastickém táboře. Na Soboňkách. Bob, Marek, Jirkové, Marcel, kluci ze Zlína a Šumperka a Bučovic, Martin, Břeťa, Píďa, Radek, Kačaba, Jirka K., Vilda, Olda a Honza, Milan, Rosťa, Marta, Dvořky, Jitka…. a Tonda, ředitel snad úplně všeho. Kdybych měl jmenovat všechny, budeme to číst ještě pozítří. Všichni kluci, holky, trenéři jezdili na tento tábor s jediným úmyslem. My si užít tábor se vším, co k němu patří a trenéři nás fyzicky zničit. To, co jsme prožívali, se popsat dá, pokusím se o to, ale věřit? Nevím. Snad. Vše je pravdou.
Na tento tábor jsme jezdili velmi neradi. Začaly nám prázdniny a my tyto dny prožívali drilem. Šíleným. Vždy jsme si přáli, aby pršelo, protože to byl jediný čas, kdy jsme nemuseli viset na některém z nářadí. Pod borovicemi. Dopady byly sice na žíněnky, na kterých cvičil ještě Tyrš a když jsme se nedej bože urvali z hrazdy, dopad bradou do písku, nic moc. Tábor jsme nenáviděli a ve finále se tam dnes vracíme rádi. Čím to? Jednoduchá odpověď. Už při příjezdu na tábor to bylo minimálně zajímavé. Jezdilo se většinou hned první den na korbě nakláďáku s nářadím. Ten binec, co jsme za jízdy jako kluci činili. Ještě, že to řidič netušil, co se mu pod plachtou děje. A nebo možná nechtěl vědět. Raději. Dodnes se divím, že nikdo nevypadl. Tedy až na jednu velkou duchnu uprostřed Zlína. My z toho měli srandu a ten řidič za námi, pokud ještě žije, točí ještě dnes rukama, jak točil volantem a musel hned na oční, protože mu museli zákonitě zatlačit oči zpět. Příjezd byl vždy o tom vybrat místo pro stany, která se staly na dva týdny naším domovem. Postavit nářadí, vykopat obrovskou díru na odpad, kadibudky, postavit polní kuchyň, než dojede Toncek. Vojenský kotel, ve kterém se vařilo. Kopání šlo naštěstí v pohodě. Na Soboňkách je všude písek. Všude, i ve stanech a trenkách. Teď mě napadá, holky, jak jste to mohly vydržet? Hygiena se prováděla v prvním rybníce, když bylo dobře, tak ve druhém. Dnešní děti by se osypaly asi hned. Těch komárů, co tam bylo. A byli tak drzí, že se dokázali přisát i během našeho cvičení. Maminky si myslely, když jsme se vrátili, že máme minimálně spalničky a neštovice do kupy.
Každý den byl stejný, od rána do večera cvičení, cvičení, cvičení. V podvečer tři kolečka kolem rybníka na čas. Kolem prvního, největšího, během. Byly to zhruba 3 kiláky. Princip jsme pochopili až jako adolescenti. Unavit, zničit, dodělat cvičence, nás gymnasty. Abychom usnuli po večerce, jak zapadlo slunce a trenéři vypustili páru u táboráku a požili vína z okolních sklepů. Věděli jsme, co večer podnikají a přesto jsme i my chodili na tajné noční výpravy do okolních lesů. Prožívali první platonické lásky. A hlavně vyváděli ptákoviny, které jsou snad až nemyslitelné. A vážně staly.
Neodmyslitelnou
součástí tábora byl i Miloš B. z ValMezu. Tento trenér byl
pověstný svou tvrdostí. Neodpustil, nejednou vztáhl ruku. Holky
brečely pod jeho vedením a přesto na tábor jezdily. Když stáhl
holku z bradel švidráků, že se jí něco nepovedlo, holka si
zlomila ruku. Pamatuji se ten výjev, jako by to bylo dnes. Zlomený
loket. Miloš vydával polévku do ešusů, kotel na pařezu, my
stali frontu na příděl z naběračky, která byla největší na
jižní Moravě. Takový kýbl, co nám vždy nadělil z kotle, to by
měl problém sníst i zápasník sumo. A Miloš vždy hlídal u
jámy, kam se vynášel binec, odpadky, abychom to nevylívali. Jinak
jsme nedostali druhé. Jak my ty polévky nesnášeli. Ještě, že
byl všude písek, pod stoly a lavicemi. Pata, důlek, polévka do
něj a zahrnout. Rituál každého poledne. Když se tábor
likvidoval, mohlo se v jídelně pod borovicemi pořádat mistrovství
světa v kuličkách. Klidně. Důlků bylo několik stovek. Avšak
musíme podotknout, že se vařilo skvěle, jen prostě ty porce se
nedaly sníst. Kynuté knedlíky, zvané dělbuchy, jsou vyhlášené
dodnes.
Těšili jsme se na dny, kdy pršelo. My byli zalezlí ve stanech a užívali si zvuků bubnujících kapek na plátno stanu. Jenže. Na na jižní Moravě u Rohatce, kde se Soboňky nachází, skoro neprší.
V
noci jsme vyráželi na výlety, bez trenérů. A hlavně se pomstít
Milošovi za jeho krutost. A polévky. Povolit kolíky u stanu, to
bylo to lehčí. Mnohokrát se probudil ráno se stanem na obličeji.
A jak vylézal, tak se zamotal. To se i trenéři smáli. Věděli.
Miloš měl Trabanta kombi. Vypuštěné pneu bylo skoro na denním,
tedy nočním pořádku. Párkrát jsme mu jej, tedy Trabanta
postavili mezi dvě borovice, tak že neměl šanci vyjet. Borovice
šly k zemi, pařezy u země a my měli na víkendový táborák
dřevo. Dokonce jsme to povýšili o level. Odnesli jsme Traboše do
lesa mezi dvě kadibudky. Mezi dvě díry. To už bourat nešlo, a
vyjet? To už vůbec ne. Zajel by do… Ano, do sraček. Tehdy i
trenéři museli pomoci a vynést. Pokud by Miloš žil, myslím, že
by teď nechápal. I když myslím, že věděl i tehdy, kdo je tomu
příčinou.
Na Soboňkách jsem nebyl přesně třicet let. Až před třemi lety se mi povedlo v době tábora, během mé služební cesty si udělat odpočinek, přestávku a na tábor zajet. Trefil jsem to napoprvé. Bez potíží, jen tábor se posunul ke druhému rybníku, tedy cca o 200 metrů dál do lesa. Jinak se nic nezměnilo. Prostředí, kuchyně, nářadí, kadibudky. Zaparkoval jsem na konci tábora. A šel se srdcem bušícím směr mezi stany. Pár lidí mě pozdravilo, někdo se i zeptal, jestli něco hledám. Pamatuji si, že jsem odpověděl, že bych se rád podíval na místa svého dětství. A věřte, že mě doprovodil. Po pár metrech se táborem ozvalo. Ty vole, no nekecej. Trpoš. Mezi gymnasty jsem měl tuto přezdívku. Martin ze Zlína, moje generace mě přivítal obrovským objetím a hned nechal uvařit kávu. Nalít pití a hlavně přinést oběd. Víto, co bylo? Ano, dělbuchy. A přimotali se další kluci i trenéři. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů a zážitků mého života. Uvědomil jsem si tam po letech, že ten tábor jsme vlastně milovali. Kluci mě přemlouvali, ať tam zůstanu na víkend, byl totiž pátek. A já slíbil, bohužel mi však nakonec práce zabránila. A já slib nedodržel. Mrzím mě to a omlouvám se tímto.
Tento
týden jsme si udělali den sami pro sebe. Pouze a jen pro sebe.
Vyrazili jsme s Libkou na výlet na jižní Moravu. Vzali to přes
Strážnici, kde jsme si prošli amfiteátry, zámek a park. A
jelikož je to opravdu kousíček. Zajeli na Soboňky. Ukázal jsem
Libce, ženě mé milované, kde jsem trávil mládí. Kuchyni, dnes
je v táboře i bazén, hygiena povýšila. A samozřejmě kadibudky.
Až tam Libka asi pochopila, co pro mne občas vzpomínky na
gymnastiku znamenají. A víte, co jsme si slíbili? Letos v létě
si tento tábor užijeme spolu. S Libkou. Na víkend. Kvůli
vzpomínkám, nostalgii, kamarádům. A ovocným knedlíkům.
Protože lepší, jako se vaří dodnes na Soboňkách, jsem už
nikdy nejedl. Je únor, ale už dnes se těšíme…..