Fašaňky, Fašaňky, černý má fůsy......
Fašaňky, masopust, končiny? Jak se Vám zlíbí. Každý název skýtá své a přesto jsou to slavnosti podobné, ne-li stejné. Jiný kraj, jiný mrav. Vlastně přesněji, jiný kraj, jiný název. A díky tomu, že mé kroky taneční, folklorní mě zavedly do různých končin naší vlasti, myšleno profesně, absolvoval jsem je pod všemi názvy. Snad pochopíte v dalších řádcích. Jedno to však mělo společné jistě, toliko obžerství a pálenky, tedy pokud jsem ještě byl s alkoholem kamarád, což již několik let nejsem, to se jen tak nevidí. Tak třeba letos při masopustní obchůzce v Zubří jsem musel přibrat za den asi tři kila. Velmi mi to připomnělo scénu z Hrabalových Postřižin. „Co já toho dnes spořádal, ovar, tři jelita a dvě jitrničky. Ne tři jelita a tři jitrničky“. Přiznám, že jsem letos myslel, že se dám dobrovolně k požíračům kořínků a jiné stravy, kterou neumím ani snad napsat. Jak že to je? Jo, zelenina.
První Fašaňky jsem absolvoval jako bažant v Jasénce a bylo to opravdu hodně dávno, někdy počátek osmdesátých let, minulého století, minulého tisíciletí. Už pozývání na akci se neslo v duchu, kdo přežije tu smršť? V každé lokalitě Vsetína jsme vypadávali z busu, který nás tehdy vezl, řidič dodnes kleje, co to vezl, a v těchto sídlištích dělali mumraj v maskách. A zvali právě na Fašaňky a pochovávání basy druhý den. Pamatuji si přesně, že to byl pátek. Odpoledne, večer, noc. A vypadávali z busu? Ano, výstup se tomu říci nedalo a bylo to padání čím dál tím nebezpečnější. Na Sychrově nám upadl medvěd do sněhu tak, že se reinkarnoval do ledního medvěda. Navíc daná tehdy ještě slečna, co byla v kůži nemohla sundat hlavu a stávala se tak bělejší, a bělejší, a bělejší. Asi již tehdy někde slyšela reklamu, Aby bílá bílá byla. No prostě již nemohla. Unavena. Končili jsem však mimo Vsetín. V Liptále u Klesků jsme čekali na frgály, které nám pekly místní stařenky právě na sobotu. No, a Klesků je vždy dobře a teplíčko, tak jsme se upravili tak, že již masek nemuselo být. Dodnes nepochopím, jak jsme mohli takto vyvádět dva dny v kuse. Nastala totiž sobota. Den D. Ne, den F jako Fašaňky. V MEZácké jídelně a přilehlých chodbách se udávala oslava. Vše bylo fajn, hudba hrála, tančilo se a i Liba (ne moje žena, ale maminka) byla přítomna a vzpomíná na tuto akci. Vrcholem večera byly dva momenty. Tombola, věc pro chtivé utrácet, většinou za nesmysly, protože, jak zákon velí, nosí se vždy něco, co doma překáží, nebo najdeme na půdě, případně, co dostaneme od tchýně (Libo promiň, tebe se to netýká). A souboráků bylo dost. Může mi prosím někdo vysvětlit z Rusavy, jak jste dopravili ten osmimetrový žebř vlakem do Bystřice? Slyšel jsem něco o zadních dveřích vlaku, průvodčí a pile. Přeřízli jste ten žebř, ne tu průvodčí. Avšak vrcholem večera byl zážitek, na který, i kdybych chtěl, zapomenout nemůžu. Toník asi o půlnoci prohlásil, že musí jít spát. Ne z důvodu pití, ale protože tehdy dělal v lese, byl prostě unavený. Nad jídelnou jsme měli zkušební sál. A v něm gymnastický koberec. Toník si lehnul, zamotal se do něj a logicky usnul. Zima mu nebyla. Jenže. Za nějakou chvílí se tam zjevil Pepa a vidí koberec uprostřed sálu. Tak jej prostě posunul a postavil do rohu. I s Tondou. Hlavou dolů. A odešel. Za dlouhou chvíli jsme Toníka našli a se slovy „Pane, Vy jste indián“? To nevymyslíš. Ovšem závěr byl poetický. Právě přes to žrádlo. Tam to asi vlastně všechno začalo. Pavel, budiž Ti země lehká kamaráde, přišel, že zůstalo asi sto řízků jak Afrika. Tak jsme do deseti rána seděli v klubovně a cpali se řízkama. V levé ruce řízek, v pravé ruce řízek, v zubech okurka a víno před sebou. A víte co, nesnědli jsme to všechno, ještě jsme nesli domů. Pak se na dlouhá léta od Fašanek upustilo a před několika lety zase vrátilo. Už trochu v jiném scénáři, ale zaplať pánbůh ano, ano, ano.
I hlinecký masopust, neboli obchůzka je překrásná. Mimochodem pro neznalé, tato je zapsána na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Taky má co do sebe. V roli Turka (neopomenutelná figura) jsem každý rok byl účasten tohoto rejdění a maškar. V Chrudimě, na Veselém kopci nebo v Kouřimi. Tam všude jsem s Kohoutkem jezdíval a užíval. Miluji masopustní koblihy a právě Chrudimě jsem se jich užil. A víte, čím je plní? Mákem. Mňamka obrovská. Celé představení jsem potom ukončili říznutím kobyly, což je nedmyslitelné právě ve Východních Čechách. Dokonce jsem s tímto kusem účinkovali i ve Strážnici. A vše končili zpěvem: „Nohy nám jdou šejdrem, že my domů nejdem“ Krásné vzpomínky.
A proč dnes píšu právě o masopustu? Dostali jsme s Libkou, mojí ženou milovanou pozvání a možnost natočit Masopustní obchůzku v Zubří. Soubor Beskyd nám učinil radost. Netuše, co nás čeká. Překrásný den. S bandou Beskyďáků, souboráků, hasičů, dětí a rodičů. Masek tolik, že za toto množství by jim měli dát metál. Dokonce i Libka se mnou jsme dostali přiděleno. Mimina. Od rána vyhrávala cimbálka před kulturákem v Zubří, masek přibývalo a já v ruce kameru se jal činit první záběry. Libka jen poznamenala, aby to nebylo jak se Vsacanem a jejich koncertě, to jsi udělal 180 sekvencí. Nebylo, bylo jich ještě více tentokráte. Už přivítání bylo kouzelné, spatřil jsem koblihy a se slovy „Jé, koblihy“ mě rychle usekli. „Néééééé, to jsou soutěžní“. Mohl jsem tím zapříčinit ostudu a sníst je, co? Zachránila nás obrovská obložená mísa plná různých buchet z mašíka, plná uzenin. A protože jsem ráno nestihl posnídat, snídal jsem tedy zde. A ne málo. Netuše, že nás čeká 18 zastávek, všude koblihy a laskominy od masa. Uzené, klobásy, pít jsme nepili. Tak jsem doháněl jídlem. U každé zastávky jsem dal koblihu a cpal se a cpal. Možná ty tři kila jsou podcenění. Dva dny jsem nejedl pak nic. Akce krásně ubíhala, lidé se bavili, zpívali, tancovali. Prostě to, co mají masky dělat. Beskyďáci to mají fakt zmáknuté a jsme šťastní, že jsme si to užili s Vámi. Už nyní se těšíme na příští rok. A chceme znovu mimina, prý jsme byli kouzelní. Všichni byli. S každým jsem si hned tykal, všichni nás brali jako své. Jejich bály jsou vyhlášené. Vždyť zde jezdí z celých Čech i Slovenska. Hradečáci zde jezdí již mnoho let. A vždy s nadšením referují. Přesně tak, jako bylo veselí na Zubří, takový je život souboru. Souboru Beskyd. Tak za rok opět přátelé…..
A děkujeme….