Jak jsem se stal Jánošíkem, aneb konkurzy do VSPT Jánošík - VUS Ondráš
Jelikož se do Jánošíku nastupovalo na podzim, logicky konkurzy byly na jaře. Psal se rok 1987, únor to měsíc. Výlet do Brna, místo kulturní dům Králevopolské strojírny, můj první konkurz v životě. U zápisu mě odchytla Monča, jediná , kterou jsem znal díky přátelství Malé Jasénky a Křenováčku. Monča už ale byla v Jánošíku. Romčo neboj, při párovkách přijdu k Tobě. ,, Tak to mám v kapse ´´, a zvedlo se mi sebevědomí. ,, Mončo, kolik nás je přihlášených ? ´´ Odpověď byla jednoduchá. ,, 180 a berou 8 ´´. Sakra to byl sešup. Sebevědomí na bodě teploty Sibiře v zimě a já se začal klepat. Nu co, buď tanec nebo blátivý zákop. ,, Dalších pět kluků na sál ´´. Jdu na řadu. Rytmiku jsem dal, nastává klasika. ,,Bože, co to chtěj ? ´´ Jak v pozicích, tak v diagonály rovnalo se katastrofa. Vidět mě mistr Harapes, dá mi ihned roli schodu na jevišti, který se nesmí celé představení hnout, aby nepokazil představení. Párovky, Mončo, nějak jsem to okoukal, i zvedačky jsme zvládli nějak. Asi i tím, že holky v Jánošíku uměly skákat a nebály se. Což bývá na Valašsku celkem problém. Tak a teď improvizace. ,, Zahrej mi odzemek´´ a začal jsem pomalými suny. Chystám se na druhou přehrávku, ozvalo se : ,, díky, stačí´´. Vždyť jsem ještě nezačal, co blbnou? Tak a jsem v pytli, čeká tě ten zákop. Už jen zpěv. Nepovažuju se za dobrého zpěváka, nikdy jsem si to nemyslel. Do dneška nepochopím, jak mi dal Carda Jurášek zpívat sóla a tím ze mne udělal solistu. Ještě ten tanec zvládnout. Namyšlenost jsem dobrý, byla fuč. Pochopili jste správně, nevzali mě. Tak zbývá ještě jedna možnost. Požádat o odklad a zkusit to za rok ještě jednou. Uvědomil jsem si, co znamená pokora, začal makat na sále i sám, prostě naplno.
V červenci 1987 ( roku x ), pár měsíců na to jsem soutěžil v odzemku ve Skanzenu v Rožnově a skončil druhý, o jednu desetinu za Pavlem ( jako vždy ), první výsledek se dostavil. Byl to ten den, kdy došlo k osudovému setkání s Libkou. Den, víkend krásného povídání, nic víc. ,,Libuško, možná i proto jsem Tě tehdy nepozval na rande, z ostychu, z vědění, že musím na vojnu.´´ Dnes oba víme, že jsem Tě pozvat měl, život obou by byl úplně jiný. Na podzim jsme točili s Jasénkou ,, Voničku z domova ´´ v televizi a tam jsem taky tančil odzemek. Jakou to má spojitost s Jánošíkem ? Nebojte, dozvíte se.
Rok se s rokem sešel, únor roku 1988. Opět Brno Králevopolská. A opět já na scéně. Minimálně o rok starší s pocitem, že jsem na sobě pracoval, že vím co mě čeká, snad i připraven. A zase Monča u vstupu. ,,Tak co Drkalko, kolik letos ?´´ ,, Dvě stě kluků.´´ Rozcvičil jsem se pořádně, i valašku jsem si přizval. ,, Dalších pět´´. To už znám. Rytmika supr, klasiku jsem zvládl, párovky zase s Mončou dobré, všechny zvedačky dotaženy. Na improvizaci jsem se připravil důkladně. ,, Odzemek a rychle.´´ Jedna přehrávka dřepovek, rozštěpů a hlavně skoky. Proto jsem si vezl i obušek. Užil jsem si to. A pak už zpěv. Výsledek? Zavolejte si všichni za týden po víkendu. Když si tak uvědomuji, Čenda se musel ten den ukouřit. Při každém telefonátu si vždy zapálil cigárko. Takový jeho rituál. 200 lidí na konkurzu, dost dobrý výkon. S nervozitou a sluchátkem v ruce vytáčím vojenskou linku Komára. Představuji se. ,, Dobrý den. Tady je Roman Navrátil.´´ ,, Romane, jsi přijat, rozhodnutí posíláme písemně.´´ Kamarádi, takový řev radosti musel slyšet celý Vsetín. A víte kam jsem hned utíkal ? Za Mirečkem Matušů, abych mu to oznámil. On mi tehdy dal tu šanci. Byl šťastný se mnou a pamatuji si, že plakal. Byl jsem druhý Jasénčan tanečník a celkově třetí Moravák. Aha, já Vám to ještě neřekl ? Jánošík v tu dobu měl na repertoáru jen slovenský folklór. A až tehdy jsem si uvědomil, že vůbec nejsem dobrý, že mě čeká kupa dřiny, ano tancovali jsme na vojně doslova všude, i ve sprše nebo při holení. Říká se o folkloristech, že jsou postižení. Postižení folklorem na celý život. A my skutečně byli. A víte proč mě na prvním konkurzu nevzali ? No zdůvodněte si to sami. Ferko, Saky, Pištík, Miro, Čviky, Jurko, Rišo a ještě Robo. A původní soubory těchto borců ? Šarišan, PUĽS, SĽUK, Lúčnica, Zemplín, Urpín, Marína, Skaličan a Magura. Už chápete ? Život to tak prostě zařídil. Tak aby jsem se mohl učit od těchto pánů tanečníků. Kluci nás dřeli, neodpustili nám nic. Trvalo celý den,než do mě dostali ESTA, ESTA. Tento rytmus. Byli ale i skvělými kantory, motivátory. Pomalu nás vytáhli až na vrchol. A věřte mi každým coulem bylo mi ctí odtancovat s Vámi ty stovky představení. Mimochodem Libko moje, nebyla jsi v roce 1989 nebo 1990 ve Skanzenu na Jánošík ? Pořád přemýšlím, jak je možné, že jsme se neviděli 31 let.
A až na konci vojny jsem si mohl říci, že jsem dobrý, relativně dobrý. Po zájmu stáťasu nebo SĽUKU. Bylo to díky Vám borci. A mám jeden vzkaz pro současné tanečníky Ondráše, jste dobří, ale máte na víc, tak makejte. Tehdy by konkurzem prošli možná tak dva. Tím Vás nechci urazit nebo shazovat, jen motivovat. Tancujte a makejte. A co má ,, Vonička z domova ´´ s mým odzemkem společného ? Moc. Když si mě v Jánošíku vzal Čenda navíc k sobě do kanclu jako asistenta, jednou mi řekl : ,,Před tvým konkurzem jsem viděl tvůj odzemek v televizi a moc se mi líbil, velmi ti to pomohlo. Víš já jsem původem z brněnského Javorníku a Valašsko mám moc rád, ale bojím se tam jezdit, protože se vždy hrozně opiju.´´ A pamatuji se, že tehdy s náma na představení na Valašsko nikdy nejel. Osud ? Náhoda ? Nebo to tak život zařídil ?
Tak takto jsem se stal Jánošíkem. Kluci, holky, Čendo, muzikanti, děkuji.
Navždy Váš Roman