Muzikanti, to sú chlapci….
Jak je to o tom nebi? Třeba se to dozvíte. A když ne, můžete si alespoň pobrukovat krásnou valašskou pěsničku, jak říkávala Jarka Šuláková, které byla jedna z interpretek této písně.
Rád bych zavzpomínal na několik muzikantů, se kterými jsem prožil, prošel (v mnoha dlouhých průvodech), ale hlavně procestoval mnoho zemí a stál na stovkách jevištích po celém světě. A v tomto nepůjde jen o otřepané „Bylo mi ctí, pánové“, ale skutečně BYLO.
Zdeněk Kašpar, Staňa Tomanec, Honza Both, Jarda Zmeškal,Břeťa Rokyta, pan Mykeška, pan Tylšer. To jsou páni muzikanti s velkým M. Muzikanti, hráči, interpreti a zpěváci. A co tyto borce spojovalo. Seděli kolem jednoho cimbálu a říkali si Jasénka. Natočili se svými spoluhráči, kteří nás ještě obdařují svými notami, mnoho desek, nahrávek a pořadů. Ale dovolte mi se dnes věnovat těm, kteří již mezi námi nejsou. A zmíním jich páru. O Zdeňkovi by to bylo na knihu a dokonce i vyšla, a ne jedna. I já jsem si před časem dovolil napsat článek pouhý a byl přijat různě, avšak nevadí mi to. Zážitky a vzpomínky na Zdeňka mi zůstanou, ať si myslí lidé cokoliv. Mě je nevezmou. Na něj však i dnes přijde taky zmínka. Vždyť byl vlastně součástí skoro všech a všeho, co jsme s muzikanty kde vyvedli a vymastili. Od Anglie až po Ural.
Jedním z posledních co vstoupili do muziky, v dnešní terminologii byli zakoupeni či přišli na přestup (ze Vsacanu, ta drzost, co?), byl Honza Bothů. Kontráš, houslista, duší spíše Vsacan a přesto jej laso Zdeňka přivedlo na mnoho let do Jasénky. Vášnivý kuřák a hoteliér, který nechyběl u žádné srandy a zakladatel folklorního parlamentu. Toto privilegium patřilo vyvoleným z muziky. Říkali tomu honosně parlament, avšak jednalo se o pravidelné páteční setkání v kavárně vsetínského plaveckého bazénu. Prostě si borci zašli na kávu nebo vínko. Párkrát jsem měl tu čest se zúčastnit a jen jsem seděl a poslouchal. Jejich filozofické debaty byly geniální. A nemuselo jít jen o muziku. Byli schopni vědecky rozebrat třeba tu kávu nebo třeba i zalesnění nedalekého kopce nad Hrbovou, zvaného Čup. Proč tam roste jen smrkový les, když Staňa potřebuje bukové dřevo na chatu, zahrádku právě na Hrbové, kam na své Babetě s helmou na hlavě jezdil snad každý den. Na Honzu bylo vždy spolehnutí, hlavně na zájezdech. Vždy měl něco dobrého do krku, něco na červa. A většinou to bylo skvělé pití. Byl schopen v době, když už nebylo díky délce pobytu co pozřít ze zásob, vytáhnout třeba koňak nebo whisku a s úsměvem nalít. Vždy působil trochu jako morous, ale spolu jsme dokázali najít vztah, kterého si vážím. Myslím, že dokázal rozpoznat charaktery lidí, jejich chování a mentalitu a podle toho si je připustil do svého okolí, soukromí.
Jarda Zmeškal, který nás před několika dny opustil a svoji poslední etapu života spojil s lázeňským městem Poděbrady, však zůstal stále srdcem doma na Valašsku. Basista, který po Makovi zaujal místo za kontrabasem, rovněž přestoupil ze Vsacanu. Jak to ten Zdeněk dělal, to už se nedozvíme. Zažil jsem s Jardou mnoho akcí, zájezdů, vždy doprovázen svou milovanou ženou. Úsměv na rtech ať byl kdekoliv, a velmi laskavý, citlivý humor. Navíc velký gurmán a jedlík. Co Jarda dokázal za den spořádat, za to by se nemusel stydět na stravě pionýrský tábor. Když si tak uvědomuji, měl stále hlad a jeho žena vždy něco vytáhla z tašky. A to Jarda jedl jen jednou denně, za to ale furt. A teď to nemyslím urážlivě. Prostě mu chutnalo. Taky byl kus, spíše přesněji kusanec chlapa. Váže se mi na něj vzpomínka překrásná. Před mnoha lety stavěl celé soutěžní pásmo Jasénky Honza Čumpelík z Prahy. Vždy přijel se svou ženou Barunkou, taktéž skvělo etnografkou. Dovolím si i na tuto dámu malou vzpomínku, asi před šesti lety jsem jsem absolvoval skvělé představení v Divadle u Hasičů na Vinohradech (vyjímečně jako divák) a po skončení jsme se potkali u schodů s Barunkou. Koukal jsem po ní s myšlenkou, už si mě nemůže pamatovat, je to 25 let od posledního našeho společného setkání. Nevěnovala mému pohledu pozornost až do chvíle, kdy se ozvalo „Romane, pomůžeš mi prosím, můžu se zavěsit do Tebe?“ Samozřejmě, spolu jsme spojeni v loktech zdolali poslední schod a má odpověď byla jen „Barunko, Vy si mne pamatujete?“ „Jak by ne, Honza na Vás často myslel a prosím pozdravuj i Rostíka, ten odzemek se Vám chlapi i s Honzou povedl“. Tyto věty mi zůstanou v srdci na vždy. A pár let na to odešla Barunka za Honzou do nebe. Pro mne vyznání a vyznamenání. Ale zpět k Jardovi. Honza Čumpelík jako choreograf postavil na mne a bratra odzemek ve dvou, kdy i muzikanti byli součástí této produkce. Představa Honzova byla, že si přinesu na zádech Jardu, který ještě u toho bude hrát na basu. Jak jen se choreograf mýlil. Jen jsem zkusil při nácviku naložit Jardu na záda a podlomily se mi kolena a v pondělí šel na obstřik a kapačku, abych rozehnal housera. Představa, že mi hude na basu do ucha zezadu vzala tímto definitivně za své a přehodnotili jsme mé schopnosti vzpěrače. Já v tu dobu celých 65 kilo, Jarda asi tak, postava dospělého chlapa velikosti Hagrida. Prostě jsem na jeviště pak nosil jen basu a to byl ještě na druhém konci u šneka Jarda, aby se mi zase kolena nepodlomila. A opět jedna nezapomenutelná věta „Kdyby jsi nebyl líný se najíst, uneseš mě“.
Břeťa Rokyta. Jen toto jméno stačí napsat a všichni ví. Příčná flétna, a snad i vše co má alespoň jednu díru v sobě a strčí se to do úst, na to dokázal Břeťa zahrát. Vynikající muzikant, dirigent vsetínské zbrojovácké dechovky. A taky ředitel mé základní školy. V tu dobu jsem o folkloru věděl pouze to, že existuje a že souboráci mají takové komické oblečky (kroje) díky Rostíkovi. Nikdy se mě neptejte, za co mi dal poslední rok mé docházky ředitelskou důtku. Za prvé jsme o tom věděli jen my dva ( i když asi i Staňa, protože se pak zapojil), a za druhé to není publikovatelné před 22. hodinou. A jelikož je právě neděle 19:19 hod, nebudu tady čekat až odbije desátá večer. To se mi fakt nechce. Prostě neprásknu na sebe vše. Ale po mnoha letech, a opravdu mnoha jsem na tu záležitost na zájezdu do Francie zabrousil a hodně se mi smáli. Staňa jen poznamenal, tu „fotku má Břeťa v šuplíku dodnes“. Prostě gentleman… Se Staňou tvořili dvojici, v autobuse věčně mariáš (i se Zdeňkem), spávali spolu na pokojích, když si někdo něco koupil, tak to měl i ten druhý. Dokonce je podezřívám, že si i myli záda vzájemně, pokud ovšem s námi nejela Jana, Břeťova žena. Prostě valašský Pat a Mat. A s Břeťou jsme si vždy nádherně povídali. Dokonce mi nabídl i za čas tykání, avšak úcta tomuto muži mi to nedovolila, nikdy jsem této formule nevyužil. Nakonec se ustálilo oslovení „Břeťo“a vykání. Stejně jako u Stani a Zdeňka.
Adidas, alkoholický referent, tercáš. Snad i pro některé Zdeňkovo dvojče. Že jsem udělal reklamu jedné sportovní značce? Ale vůbec ne. Rok 1983, zájezd do Cantonigros, Španělska. Staňa tehdy nakoupil oblečení pro celou rodinu, sebe nevyjímaje. Ano nemýlíte se, uvažujete logicky. Dlouho mu nikdo jinak v souboru neřekl. Ve Francii v roce 1995 po jednom z mnoha představení po návratu si sedl únavou k obrovské balvanu před ubytovnou a následně snad i usnul. Ranní překvapení bylo, když na tomto balvanu byla cedule Tománkův kamínek. Deset let před, taktéž země Galů a nádherný festival v Nice. Hned první večer se Staňa vytratil, aby se za několik minut vrátil s úsměvem a slovy „Chlapi, to porno kino je stále na stejném místě“ Dokážete si představit tu radost v té době a v těch letech? Nutno podotknout, že Jasénka byla na stejném festivalu vždy po deseti letech. V roce 1965, 1975, 1985. Večer bylo o zábavu postaráno. Dodnes nevím jak to Staňa s pokladní domluvil, ona francouzky, on valašsky. Mě ještě nebylo osmnáct.
Festival na řecké Levkadě. Mnohokrát jsem tam tancoval. Jídelna festivalu, pod obrovským stanem. Staňa už seděl vedle zpěvačky a baštil. Když jsme si tři tanečníci přisedli a začal dialog. „Taky ti to připadá jak zbytky po židovské obřízce?“. „Myslíš jako ořezané předkožky?“ (K obědu byly nasekané chapadla ze sépie smíchané s nějakými nudlemi, či co). Staňa se zvedl a velmi rychle odešel. Po chvíli si přisedla tanečnice a povídá „Nevíte, co se Stalo Staňovi, stojí na mole a potupně blije do moře“. Za chvíli se i Tománek vrátil se slovy „Blbci, příště si vyvěste státní vlajku, ať vím, kam si nemám sedat“. No a aby jste pochopili náturu tohoto barda, tak při cestě na tento festival jsme trávili asi deset hodin v italském Bari a krátili si čas čekáním na trajekt do Řecka na místní pláži. Když odešel Zdeněk do moře se zase osvěžit Staňa spustil “Ten Kašpar je divný (použil jiný výraz), povídá mi, Staňo, plavu si a proti mně normálně kondom. Já tu pul hodiny přemýšlel, co má na mysli. Kdyby řekl šprcka, olačka, prcguma, byl bych v obraze. Já tu přemýšlím, co je to kondom. Tak takový byl Staňa. Srandista, ranař ale taky skvělý chlap a muzikant. Když mluvil Janek Rokyta, že jsou skladby, ke kterým si vždy ihned připojíte jméno interpreta. Jeho Tatoňu, tatoňu je pojmem. Tak tedy.
Muzikanti, to sú chlapci, dostanů sa do nebe, mezi svaté chocholaté, co dělajů hehehe…..
A jednou mi Libka, žena má milovaná ukázala fotku s těmito bardy. Svět je malý a taktéž mohla poznat tyto osobnosti jinak než z nahrávek.
Věřím, že právě tito bardi mají v nebi pěknou pařbu kolem cimbálu. Tak, jako to dovedli i zde s námi….. A Staňa má jistě adidas bundu na sobě a v kapse štaprle.