Jednou Jánošíkem, vždy zbojníkem

„Už mi lásko není dvacet let, už mi není ani dvacet pět“. Tato píseň by se asi hodila do minulého víkendu v Rožnově pod Radhoštěm a Ondrášovy valašky. Příznačnější ale asi bude přece jen tato, která vždy zazněla v autobuse při našich cestách po vlastech Českých a Slovenských.“ A či v zime, a či v lete, Jánošíci na výletě, tedy přesněji aj dolina, dolina, na doline sud vína, Jánošíci sebe žijú jak jedna rodina“. A to se právě o víkendu potvrdilo. Kalendář jmen by nám nestačil, abychom vyjmenovali všechny, kdo se rozhodl se potkat po mnoha letech a ti odvážnější i vylézt na plac a užít si opět zasloužené ovace, řvoucí amfiteátr Na stráni. Nad tím opět a zase Komár ve své „maličkosti“. Jako bychom nikdy ze souboru neodešli. A vlastně se ptám, odešli? Jsem si jist, že ne. A je úplně jedno, jestli pod přízviskem Jánošík nebo Ondráš. Každý máme toto těleso v srdci, nesmazatelně, s radostí a emocemi. Představa, že snad ještě někdy si užijeme choreografie, úpravy, které nás po dobu působení provázely každý den. A přece. Všichni jsme vždy táhli za jeden provaz, tak jako o víkendu. Dlouhé zkoušení, nácviky mnoho týdnů před. Nikdo to nepodcenil, přece si to jedeme užít a splnit svůj sen ještě jednou být na jevišti Jánošíkem či Ondrášem. Ba dokonce s některými jsme se na baletizolu potkali poprvé. No a? Jsme přece rodina a je úplně jedno, kdo kolik má let, kdy v souboru působil, jak dlouho? Úplně jedno. Slzy štěstí, emoční vypětí, dlouhé úklony, děkovačky. Mnoho svalových útrap, vyčerpání, příprav a možná i smutku, že se třeba nedaří vše, jak bychom chtěli. Všichni, úplně všichni jsme dali do tance a hraní srdce, adrenalin nám nedovolil polevení a za sebe můžu říci, že jsem zažil euforii po mnoha desítkách let, snad srovnatelnou s Janáčkovým divadlem v roce 1989 a sedmiminutovým potleskem. Ano, tak dlouho tomu jest, co jsem s kamarády tancoval výročí VSPT. S holkami si užívali spojení, které normální člověk nemůže pochopit. Vždyť taky není Jánošík, že? Ano, dámy nám vyzrály ještě více do krásy a že jim opravdu již není dvacet a míň? A poznal to v sobotu snad někdo z diváků? Nemohl.

Přehršel diváků, krojů, hudby, písní a tanců. Ne všichni se na jeviště dostali, ne každý dostal tu šanci, některé již zdraví nepustilo, ale věřte mi, že jsme tancovali i za Vás. A většina měla i obrovskou trému. Nikoli z vlastních obav, ale nic nepokazit všem okolo. A že jsme pak museli v týdnu vyhledat svého ortopeda s trapnou prosbou, „au, doktore, pomoc“. Opíchnutá kolena a kotník. A opět použiji, no a co? Vždyť i on je bývalý zbojník Ondráš z Brna. O tom všem je naše rodina, naše soužití, naše vše.

A proč taky ne? Vždyť nám všem bije ve stejném rytmu, pravidelně a s láskou. S láskou k souboru, ke vzpomínkám, pro budoucnost všech, kteří ještě tělesem projdou. Čeká je přesně totéž, co jsme zažívali před lety, co nás naplňovalo.  Stejné úspěchy, dřina, cíle, platonické lásky. Když se mě kdokoliv zeptá, co mi Jánošík/Ondráš dal, jednoznačně odpovím, jako bych absolvoval taneční konzervatoř, techniky a variace, jakož vše, co k tanci patří a to za dobu vojenské služby. Takový rychlý, o to více intenzivní průlet.

Chci tímto poděkovat i mé Libce, ženě mé milované, že toto vše sdílí se mnou. Prožívala celý víkend, tréninky se mnou a námi všemi, snažila se zachytiti i nemožné, abychom měli památku. Dano mi napsal, že nechápe. „Nikdy jsme se neviděli a jako bychom se znali celý život“. Prožívala s námi únavu, bolesti, radost i emoce. Jednu velkou rodinu Jánošíků. A vím, že je na nás všechny hrdá a pyšná, co jsme skutečně po mnoha letech dokázali ze sebe vymáčknout. Je totiž obrovská srdcařka. A za to jí a Vám všem patří velké Díky.

Být folkloristou je životní styl, naplnění a jak říkám, i postižení. A být Jánošíkem či Ondrášem platí dvojnásob. Životní styl Jánošík. Kam se hrabe Hamlet. A za to všechno patří maximální díky Čendovi. Ten muž, co v nás zakořenil to malé semínko folkloru, souboru. Tu profesionalitu, přístup, ke všemu se stavět čelem a do všeho jít po hlavě. Zbytek už byl jen na nás. A my jsme chtěli a chceme. Komáre, věř, že Tě máme všichni moc rádi, ať jsi byl a jsi tvrdý, nekompromisní, precizní, neodpustil si nám a dokázal trestat i motivovat. Za to vše Tě skutečně milujeme. Jsme jedna velká rodina, kdy máš obrovské množství dětí a všichni mají stejná jména. Jánošík-Ondráš.

Tak, za dva roky zase na Valašce nebo na setkání. A věřím tomu, že i když třeba nebudeme chodit, budeme po infarktech a mnoha zdravotních komplikací, půjdeme do toho zase naplno. Už nyní se moc těším…

Stále dítětem? Proč ne?

Být opět dítětem? Vrátit se zpět do dnů bez starostí, kamarádství a volnosti. Mnohokrát jsem s touto myšlenkou usínal. Pokud by to bylo možné, přiznejte se a řekněte, kdo by tuto možnost přivítal? Změnili bychom díky této hypotéze něco v našich životech? Učili bychom se více nebo bychom nechali vše při starém? Nedopustili bychom se chyb, které jsme napáchali? Měli jiné povolání, profese, vzdělání? Minulost změnit nelze, ale taky nám ji nikdo nevezme a žijeme nyní a díváme se do budoucnosti. A přesto se můžeme do dítěte vtělit a právě propojit budoucnost s minulostí. Jak? Jednoduše. Prací s dětmi. A je mnoho lidí, kteří zasvětili tomuto poslání své životy, zůstali vlastně dětmi po celý život. Vedoucí dětských souborů a spolků.

Já jsem jako malé dítko nikdy žádným spolkem neprošel. Díky sportovní gymnastice jsem dětství trávil mezi nářadím a prachem. A to bylo skutečně o něčem jiném, drilu a dřině. Mé klouby se proto dnes se mnou nebaví a dávají mi to sežrat a zároveň nosí práci a výdělek mému ortopedovi a traumatologovi. Ale nelituju toho. Naopak mohu říci, že těmto dětem v souborech závidím. A mám co. Už jako dospělák jsem však měl možnost se podílet na utváření osobností v dětských souborech. Někde jen na pár dnů, někde mnohem déle. Ale všude všechny spojovala stejná záliba. Láska k folkloru. Některé přivedli do jejich těles rodiče, povětšinou bývalí tanečníci a muzikanti. Některé zase rodiče, kteří se snaží si splnit své nenaplněné sny ze svých mladých let, no a pak jsou bohužel i děti, kteří bývají do spolku odloženy, aby rodiče stíhali své aktivity. Všem jsem vděčen, že takto činí. Jsme poté součásti životů těchto poupat a podílíme se na utváření jejich osobností a lásce k folkloru.

Mé první aktivní setkání s dětmi bylo v Olšince v Orlové, kdy jsem měl tu možnost pracovat s náctiletými kluky na jejich projevu a dostával do nich techniku odzemků a figur. Ano, byla to první práce s dětmi a dost jsem tápal, jak k nim přistoupit. Povedu je jako dospělé? Můžu je nadobro zlomit a ztratit, hledal jsem cestu a myslím, že i našel. Vždy je mým cílem v dětech probudit zájem, kdy sami pak mají otázky jak a co mají udělat? Snad se i dostat do jejich mentality a tím se vcítit do jejich rolí? Být na chvílí jim rovný, kamarád. Vykouzlit jim úsměv. Každý den po soustřední jsme večer trávili ještě dlouhé hodiny povídáním si jak čeho dosáhnout, jak co zvládnout, posunout se v tanci. Ano, bylo to v době za krále Klacka, kdy jsem byl krásný a mladý (to jsem vlastně pořád), a horníci v dolech svítili loučema. A přesto jsem si i já odnesl mnoho pro sebe.

V Čechách jsem měl možnost občas zaskočit v nácviku v Kuřátkách v Chrudimi a učit je prvním krůčkům a vazbám, které jim byly ku pomoci v další taneční kariéře. A někteří to dotáhli hodně daleko. Následně jsem měl tu čest po odchodu Ríši Hese mezi anděly se podílet dlouhou dobu na rozcvičkách, průpravě a nácvicích Valášku Hany Dolejší. Neskutečná práce a radost, kdy děti opravdu chtěly, tancovaly a rostly před očima. Ano, těleso k tomu předurčovalo. Byl oříšek najít to spojení mezi drilem a přirozeností. Rád na děti vzpomínám. Velmi mě mrzí, že soubor ukončil činnost před nedávnem. Asi tomu tak mělo být, ale věřím, že děti našly svá další působiště a radost v očích a úsměvy na rtech, kterými mě častovaly mě nabíjely energií. Po každé zkoušce jsem se přichytil, že jsem fyzicky padlý, ale emočně baterky naplněné a mnohdy jsem nemohl zabrat a těšil na další nácvik.

Natáčet Zpěváčka je pro nás čest, už právě kvůli dětem. Tolik husí kůže, emocí a zážitků bych přál každému. Vidíte roky, jak děti dospívají, mění se jim hlasy, stávají se z nich profesionálové. Jejich úspěchy i prohry, vše vidíme okem z povzdálí a vše toto prožíváme s Libkou s nimi a jejich rodiči.

Letošní rok byl pro nás plný energie i únavy. Tolik akcí, co jsme zvládli spolu s Libkou, to snad ani nelze. Začal jsem zasedat v porotách a užívat si dětí i očima kritika. Není to zrovna vděčná role. Ne, že bych někomu nadržoval nebo ublížil. Okolí o mě ví, že jsem velký kritik, ale chci být i nápomocen. Motivovat děti a jejich vedoucí k další práci, lásce, radosti. Ke všemu, co soubor přináší. Vždy mám radost z každé přehlídky a ještě dlouho doma rozebíráme, co a proč bylo tak a co se povedlo, či zrovna ten den ne. A vždy s čistou duší.

Občas dnes zajedu do Sedmikvítku nebo Klobučánku. A děti obou souborů jsou kouzelné. Tam skutečně vidím lásku k folkloru, ať zpěvačky na prestižních festivalech, tak tanečníci na jevištích rozměrů fotbalového hřiště. A oba tyto soubory si můžou být jisti, že až budu stavět další pořad kdekoliv, bez nich se neobejdu, tak jako naposledy Brno a brzy Liptál a Frenštát a budou i další. Když ti někdo dá šanci, Hani, děkuji, chci ji zvládnou. A věřte mi, že tuto si užívám naplno. Zvlášť děti z Klobouk se staly naplno součástí mého života. Každý je trochu i upovídaný na zkoušce, každý občas i zlobí. Práce s nimi vše překoná. Jsou to přece děti, štěbetavé a hravé. Učíš je, jak věci uchopit, jak udělat ten a ten krok, dáváš jim svou představu pohybu na jevišti, přitom je to jen to, co ses sám učil dlouhá léta. A trochu přemýšlení a ano, už jsem to zmínil, vtělení se do jejich let, pocitů. I ony prožívají své dojmy, nápady, pochybnosti i lásky. A když pak vidíš výsledek, může dojít i na slzy. Vždyť i Libka, žena moje milovaná letos uronila kroupu na Starém Hrozenkově, kdy děti z Klobučánku šly svou premiéru s novou choreografíí. A Hanka s Nelou pod jevištěm jak by smet. Děti ještě dlouho chodily a ptali se na náš názor, co ještě můžou zlepšit, na čem zapracovat? A moje odpověď? Pracujte na sobě tak, abyste si vše, co činíte, užívali a měli pocit radosti a naplnění. Divák to z vás pozná. Proto do Klobouk jezdíme rádi a vždy se těšíme. Už se nemůžeme dočkat Jarmeku, až se zase uvidíme. Můžu naprosto říci, že se z nás stali přátelé a jsem za to šťastný.

Nikdy jsem nebyl členem dětského souboru, snad skutečně i závidím, jedno vím však jistě, že i dnešní doba mi plně nahrazuje dětství. Dnešní děti mají velké cíle a pokud mohu pomoci, rád to udělám. Proč taky ne. Užil jsem si v životě mnoha ovací, pocitů, že tě diváci nechtějí pustit z jeviště, sólový odzemek pro osm tisíc diváků na Lefkadě, mnoho úspěchů s Ondrášem a dalšími. Dopřejme to i našim dětem. I já se od nich učím na sobě pracovat, vždy na zkoušce najít a učinit něco, co děti udělá šťastnými, vykouzlí ten úsměv a vždy si odnesou zážitek a těší se na další nácvik. A když se Vám dostanou do rukou řádky vyznání jedné malé tanečnice a vidíte v nich zmíněnu i svou osobu, se slovy díky, štěstí a vidíte v řádcích úsměv této slečny (jméno nezmíním, nebylo by to slušné a je mou kamarádkou), pak i já dokážu zamokřit svůj polštář slzami. Proto tu práci děláme. Právě tyto děti jsou naše budoucnost.

Říká se, že člověku je tolik, na kolik se cítí. A můžu potvrdit, že jsou dny, kdy se mi chce na písku plácat bábovičky. Že si na mě lidé občas ukazují, že si pouštím v obchodě autíčko? Sedím na koni a houpu se? Nerušte mě, právě jsem se stal na chvíli dítětem. 

A koncem snad jen vzkaz. Děti, pamatujte si, že i vy budete dospělí, ale tím dětství nekončí.

Pro mne vždy Čáp

Je nejvyšší, je nejširší, je nejhlasitější a je ho všude plno. Prostě Čáp. Když roztáhne ruce, nikdo se už na jeviště nevejde. A přece jsme spolu na prknech strávili mnoho let a někdy si našli vedle něj i prostor. Když Ivana překládá do španělštiny, že je Pavel chacha montáňa (veselá kopa), všichni víme o kom píšu. Přece o Čápovi, někteří mu říkají kondor, jiní Pavel, pro mne byl a bude vždy Čáp. Obrovské množství představení všude tam, kde vymysleli jeviště, festival, projevili touhu vidět Jasénku. O to více mne zasáhla zpráva, když se rozhodl odejít z Jasénky a tak nějak přešel do Soláně. Vlastně do dneška ani nevím proč? Nikdy jsem se na to Pavla neptal a ptát nebudu. Prostě tomu tak bylo a je. Ale kamarádi budeme i v nebi a je mi ctí. A vždy jsme drželi pospolu, i když nás třeba život fackoval.

Nejedno probuzení hlavu na hlavě vedle Pavla v uličce v Karose na zájezdech, na jednom polštáři. Slintali jsme si vedle sebe, chrápali, mlaskali, ale užívali pohodlí autobusu, který s námi sjezdil Evropu křížem, krážem. A těch padlých nohou přímo do Čápova obličeje. Hlavně Liborova pravidelně, my v uličce, Libor nohy nahoře na opěradle do doby, než mu noha upadla díky gravitaci k podlaze, tedy obličeji našeho sólisty. „Ty vole, dej si ty nohy někam“. V jedné ruce flaška rumu, v druhé řízek (bez chleba) se slovy „Dobré ráno“, vlastně omluvou Pavlovi, které mu předával. Pavel se vždy stará o zábavu, autobus zpívajíce hodiny v kuse na dálnicích ve světě. Možná si mnohdy místní i mysleli, že jede banda květinových dětí, ale pokud ano, tak ve valašských krojích. Čápovo „Oudylaladyladada – láladyladada“ znělo všude, kdy tuto píseň spustil a najednou tuto chytlavou zpíval celý festival a je jedno, kde to bylo a odkud byly soubory. Jak zmíněno výše, Chaha Montáňa. Jedním slovem sólista. Se vším všudy, jak se dnes všude uvádí leader. Společných tanců by dalo na tisíce kilometrů kroků, písní na hitparády všech zemí světa. Mimo, pokud byste si někdy nevěděli rady s textem, zeptejte se té rozhledny, tedy Čápa.

Když natáčíte hudební nahrávku do rozhlasu a v kabině sedí Janek Rokyta, my kolem mikrofonu, ozve se jen STOP. Janek suše oznámí, Všichni krok dopředu, Čáp o tři kroky dozadu. Je to sbor a ne sólo a vokály.

Na druhou stranu jsem Pavla poznal v době, kdy se vrátil z VSPT Jánošík, dnešní Ondráš zpět do Jasénky a vzal si (dostal přiděleno Mirečkem) rozcvičky a průpravu. Jeho dril při diagonálách a čočky, kterou nám dával, rytmice, krokových variacích, zabrousil vždy i na Slovensko. Tehdy jsme jej proklínal v dobrém, ale také pochopil, že navzdory Mirkově památné větě prostě chci být tanečník a Čáp pro mne byl tehdy vzor. Trvalo to chvíli, ale dosáhl jsem toho, čeho chtěl. Tancuju, když nebolím. Pavel byl přesně ten jeden dílek puzzle, skládačky, která zapadla tam, kam měla. A když najednou nebyl, nějak přirozeně jsem zdědil jeho posty, ale přiznejme si, že pěvecky nikdy na té úrovni, spíše tanečně.

Projeli jsme spolu svět, hodně se nasmáli, hodně vypili, na místech, kde se normální smrtelník nedostane nebo alespoň dívá s respektem. Nice, Cannes, Covent Garden, Wimbledon, Roma, Atény a Stará Ľubovňa, samozřejmě myšleno s nadsázkou, tam se jezdilo pravidelně jakožto družebního města Vsetína. Stáli na jevištích, která nám byla skutečně někdy malá. Některá i nevydržela. Ve Francii, myslím, že to mohl být Besancon, jsme odskákali 12 minut zbojnických, následný zvŕtaný už Pavel nedokončil. Prostě točka, točka, podup, točka, točka, podup, rána, díra, Čáp a Jarka v té díře. Podotýkám, že pódium bylo minimálně 170 cm vysoké. Čáp skončil v nemocnici na pozorování a Jarka od té doby na jeviště již nikdy nevlezla. Stejně jsme ti Čápe ten špitál záviděli. My, socialističtí „vlastenci“ a ty si se válel v kapitalistickém francouzském špitále. Psal se rok 1985 a proč to vím? Byl to můj první zájezd. Po dvou letech makačky. Pánové, nic proti, tehdy se bojovalo o triko a posty a možnost vyjet, dnes přejdete z dětí do dospělé složky, dostanete triko souboru a jste sólisti. To jen tak na okraj, abyste makali a s pokorou a ne nosem nahoru. Jo, a že Čáp tehdy prohlásil, co já toho musel sežrat v tom špitále, myšleno jídlo. Mňam.

Ještě jedno jeviště jsme spolu zvalchovali, v Corku v Irsku, kde nás naše ministerstvo kultury poslalo omylem na soutěžní festival pěveckých sborů. Folklorní soubor! Ale zase výhodu to mělo, na revanš jsme dostali špičkový hotel místo internátů jako spali všichni účastníci, využívali nás jako propagaci festivalu, tančili jsme snad všude, pro všechny sponzory, vypili místní pivovar Giunness. Zde padla památná věta Zdeňka Kašpara, když se jej ředitel místní farmakologické firmy zeptal „Do you speak english?“ a Zdeňkova odpověď „Yes, yes, trošku“. Tak právě na tomto festivalu jsme s Čápem zanechali skvělou stopu. Pódium, které bylo sice pevné, ale křehké, z dřevotřísek. Jsme se při posledním skoku propadli každý oběma nohama, oba dva jsme tam zahučeli po kolena, tak jsme se vysoukali ven a oba dva díry velikosti chodidel. Jako by je laserem vyřezal. I freeshop jsme nazpátek vypili na trajektu. Tancujíce a hulákajíce různé parodie za řevu Čápa „Stoj šohaju v tomto Lamanču“. Kdyby tehdy vedle plaval Venclovský, jeho věta by zněla jinak a dodnes si místní velryby tuto větu opakují, to jsem si jist. A pokud žije tehdejší kapitán lodi, jistě si ji stále opakuje a ihned musel skončit s touto prací. A pokud snad již ne, pak vím, co má na náhrobku. Rozhoupat trajekt se fakt dá, i když přiznávám, že La Manche nám samozřejmě pomohl.

Byla vždy obrovská sranda. Po vystoupení v Kalábrii, kde přesně už fakt nevím, na toto byl Mirek kabrňák, ten přesně věděl, kde jsme kdy vystupovali, kdy to bylo a co bylo k večeři. Jednou takto prohlásil ve Francii v roce 1995, Ivanko, tady v této dědině (tuto míjejíce) jsme vystupovali tehdy a tehdy a k večeři bylo kuře a ten skvělý sýr. Nutno zmínit, že tuto dědinu jsme míjeli po dvaceti letech. Tak na tom hotelu v té Itálii říká Čáp Bildovi „Jdeš prát košili, tak prosím vem i moji?“ . Otevřelo se okno, a košile letěla z pátého patra místního hotelu, kde jsme trávili náš pobyt a odpočinek, přímo na ulici. „Vole, co děláš?“. „Sem ti ju vypral, z okna“ odpovídá Bilda.

S Čápem jsme spojeni navždy snad pupeční šňůrou. I achilovku jsem mu utrhl já. Na komorním amfiteátru v Rožnově. Opět při zvŕtaném. V tom fofru jsem mu na ni šlápl. Pavle ještě jednou se omlouvám, avšak Pavel mi to nikdy za zlé neměl. Prostě srdcař. Kdykoliv se potkáme, padáme do náruče. A takových kamarádů máme skutečně velmi málo. Pavle, Čápe, děkuji za vše a zase někdy, někde. Je mi ctí.

Lojzička a její vlasové tužidlo

My muži si myslíme, že jsme středem vesmíru, pupkem světa, hlavou rodiny, prostě muži. No, to taky jsme, avšak už si nedokážeme připustit, že máme i krk a tím krkem jsou naše ženy, partnerky, manželky, ty s námi hýbou. A připustíme si to někdy, to ani náhodou, to by naše mužská ješitnost utrpěla. Na druhou stranu, co byste si naše lásky bez nás pánů počaly. No prostě byste nepočaly. No a my bychom utřeli. A právě o jedné takové dámě s noblesou dnes budu psát své vzpomínky. Možná dnes nebudu až toliko humoru, spíše úcta a dobré její srdce humor moc nepřitahovalo. A přece třeba, snad, uvidíme.

Lojzička. Když napíšu její jméno, srdce mi poskočí a všichni folkloristi na Vsetíně a jeho blízkém okolí přesně ví, o kom je dnes řeč. Mireček (už víte který? No Mireček, vedoucí taneční složky Jasénky. No hurá, to jméno si zapamatujte, bude o něm řeč ještě mnohokráte.) o Lojzičce prohlásil, že je to první valašská světice. A měl úplnou pravdu. Byla vždy oddanou manželkou našeho primáše Zdeňka, kam se hnul on, byla mu v patách. O to kouzelnější bylo, že o tom Zdeněk nikdy nevěděl a možná si to ani neuvědomoval. Ona byla přesně ten Zdeňkův krk, který hýbá jeho hlavou. A měli to tak nějak nastaveno, Zdeněk žil ve svých úpravách, kolem sebe notičky, křížky a béčka, stupnice a partu skvělých muzikantů. Od terce, přes kontry, cimbál, dlouhá léta jediná žena v kapele, jak jste to Růženko s těma pazúrama mohla ta dlouhá desetiletí vydržet? Protože jste chtěla a byli to všichni výborní hráči. Jak řekl kdysi Janek Rokyta, kdo nezná Kašparovy úpravy, jako by nebyl muzikant na Valašsku, basu a klacky, tedy dřeva, tedy klarinet a flauta. Snad proto měla kapela svůj osobitý zvuk, kdo jen trochu znal valašský folklor, Jasénku poznal vždy. A byla to z velké části zásluha Lojzičky. Také dlouhá léta tato muzika neměnila obsazení, vždy ve stejném složení a Zdeněk se opravdu mohl věnovat naplno své právi, kumštu. Každé pondělí od půl sedmé večer do půl desáté muzika zkoušela. Ano, současní muzikanti, vidíte velmi dobře, zkoušela. Pač byla primárně kapelou souboru. Ano, i kšefty měli a nebylo jich málo a přesto stále a stále zkoušeli a posouvali se. Vždyť francouzský plátek Nice Matine, při našem pobytu v roce 1985 na Azurovém pobřeží na festivalu přirovnal Zdeňka k Antonínu Dvořákovi, to sice malinko přehnali naši milí hostitelé Frantíci, ale zasloužil si to. Náš primáš se vznášel pocitem velikášství a Lojzička oprášila svá andělská křídla a začala lítat, aby měl Zdeněk vše tak, jak má rád. Dokonce tolerovala i jeho pohledy na zdejší riviéře, kdy jsme pláže atakovali každý den, vždyť představení byla až v noci a nechat ladem naše pohledy na sličné Francouzky nahoře bez a u nás vládl režim velkých bombarďáků a pro jistotu plavek v celku. Mnoho jarních brázd jsme vyorali při plazení se z moře na naše deky po břuchu. To by bylo ostudy kdybychom šli po svých. Těch velkých mužů s malým mužstvím právě vždy z moře na stráži. Snad už jsem o tom i někde psal. Všichni chlapi. Mám pocit, že si dodnes místní ženy myslí, že Češi neumíme chodit a jen se plazíme a jsme skvělí při orání půdy. No co, vy puritáni? Je to lidský a ve Francii nejsme vždycky. A prosím, mě bylo pouhých sedmnáct let. Taky jsem oral písek.

Na zájezdy se vždy vyráží na delší čas, většinou dva až tři festivaly a k tomu ještě nějaké to turné. A jelikož Francouz není lidumil, vyšťaví Vás co může. Za třicet dní pobytu jsme absolvovali 58 celovečerních vystoupení. Padali na hubu, ale folklor milujeme a proto i rádi padneme. A jelikož jsme neměli možnost v dobách za krále Klacka jezdit autokary s klimatizací, vzali jsme (museli) za vděk Karosou. Měla však jednu výhodu, byla prostorná na posezení a následné skrčení se do polohy, kde i zdatný právník by měl potíže s takovým skroucencem, kterému říkají paragraf. No a nutné teplíčko a smrádek. „Lozjičko, dal bych si řízek, nebo lovečák“. Tato věta padla od Zdeňka snad tisíckrát a věřte, že naservírování takového salámu od Lojzičky by si klidně zadalo se šneky nebo ústřicemi i od pana Septima (Luise de Funes) v jeho Grandrestaurantu. A vlastně bylo jedno, co si přál, vždy to bylo s grácií. A jen dvakrát jsem tuto dámu viděl kouřit, i se Zdeňkem. Byli zapřisáhlí nekuřáci, oba. Ale darované cigarety od sponzorů v dávkách kartonů. Přece to tu nenecháme, sedíc na patníku a z úst se jim line kouř. Nutno dodat, že ještě dlouho jsem nemohl přitisknou dolní čelist k horní, prostě to nešlo, jak mi padla brada a celé Karose taky. Poprvé v tehdy ještě Jugoslávii při návratu z Lefkády a podruhé v jedné z Francií. Pouze jednou s námi Lojzička nemohla na zájezd, snad nemoc či co. Zdeněk měl všechno přichystané, napsané, co který den pozřít na cestě tam i zpět (to si vozíme vždy sebou). Jenže Zdeněk. První padl lovečák, pak řízky, konzervy a naposled na zpáteční cestě jogurty. No ty nepozřel páč mu bouchly. „Staňo, co to bylo za ránu?“. „Primáši, že by jogurty?“, suše odvětí terc. „Že by horko?“ Myslím, že i teď v pánu Zdeněk přemýšlí, proč se tomu tak stalo.

Jakožto garderobiérka, pro neznalce cizích výrazů, krojařka, vždy dbala na to, abychom šli na jeviště vždy čistí, upravení, nažehlení, dle dobových zápisů a voňaví. To jen do té chvíle, než Zdeněk začal preludovat na primu. Zakoukal se do druhé řady, nasadil úsměv číslo 34 a vůbec si nevšiml, že jsme už na place a jeho rychlost hraní nás donutila se potit už při starodávném, což je počin hodný mistrům. Mnohdy jsme během představení nestačili dopadat, ne tak vyskakovat. A že jsme propotili několik košil během produkce. Nezapomenu nikdy na Lefkádu, kdy po nočních vystoupeních posbírala všem chlapům košile, po dvou až třech od každého, to jest okolo 60 košil, vzala si paní Ptáčkovou a ještě jednu paní pod paži a mazali v noci ručně všechny vyprat, zatímco my jsme se oddávali vinnému moku a navazování družby s Poláky a Francouzy (o tom jsem již někde taky psal). Po každém vystoupení takto činily a my měli ráno voňavé košile. Šílené, co?

Někomu možná vrtá hlavou název mé kapitoly. Jednu činnost si Lojzička nikdy nenechala ujít, před vystoupení zapletla úplně všechny holky do copu, na putec. Lak lítal, že ve vzduchu nebyly ani dvě molekuly kyslíku a každou holku nakonec uhladila dlaněmi. Avšak před tím si do těch dlaní pořádně plivla a pak se jala hladit. Holky se mohly posr…. , avšak vždy jim účes vydržel, a to se fakt potily i holky. A to je ten vlasový gel, vlastně přesně řečeno „Lojzgel“, jak tomu naše tanečnice říkaly.

Když jsem vracel kroje, a že jich bylo, při konci své dráhy v Jasénce, říká mi Lojzička, jeden si nechej, za ty roky, srdce a dřinu si ho zasloužíš. Nenechal, a teď mě to mrzí. Ten můj pocit, že by někdo další neměl v čem vystupovat mě přemohl. Chyba. Ne za kroj, ale za Lojzičku. Jak říká moje Libka, žena to milovaná, mi kdysi řekla, že jsem Hodně blbej, nebo blbě hodnej. Asi oboje. Možná si i myslí, že mnohdy kecám ve svých příbězích, ale kdybychom se pozvali na rande v roce X, pak by možná, snad i toto vše poznala sama, vše viděla, slyšela, zažila. A nemusel by Rostík, bráška můj vždy vše dosvědčit: „Ano, tak to bylo“. Jednou takto chtěla nachytat Čápa, nenachytala. Vše je skutečně tak jak má být a stalo se, sice mnohdy za dob, kdy Valaši místo ovcí pásli dinosaury, ale fakt nekecám, stalo se.

Za toto všechno, co pro Zdeňka, Jasénku, nás všechny za život udělala, by si zasloužila být vedle svého muže na Valašském Slavíně v muzeu v Rožnově pod Radhoštěm, vlevo hned vedle vchodu do dřevěného kostela. Ano, první valašská světice.

A pánové, ruku na srdce, kdo by nechtěl mít vedle sebe svou Lojzičku? Já ji mám, jmenuje se Libka, i když se snažíme vždy vše ve dvou, stejně se o mě stará, jak Lojzička o Zdeňka. Děkuji….

Jak nezabít ředitele

Obušek, sekera, valaška, zbraň, pracovní nástroj, opora, pro některé snad i partnerka. Ale, no tak, bavíme se o tom kuse topora s železem na konci. Co všechno se s tímto dá zažít, to bych nevymyslel ani já sám a věřte, nevěřte, vše, co zde v mým příbězích píšu je skutečně pravda a někdy dávno i dříve se stalo. Vždyť zmínění to mohou potvrdit. I když někteří již až v nebi, když se tam jednou za dlouho potkáme.

A ještě k jedné věci valaška patří, k tanci, obuškovém nebo zbojnickým. No a těm se chci dnes tak trochu věnovat. Že se jedná o tance, choreografie veskrze velmi fyzicky náročné, to je však i česká skočná mimochodem, pánové prostě musí dát ze sebe vše, co umí. Nejde tak ani o ekvilibristiku, ale spíše umění si neublížit. A právě o tomto se s vámi podělím. Co vše se dá při tancích pánů hrajících si na zbojníky zažít. Viděl jsem už skutečně mnoho, povedené kousky i méně zdatné, ale ve všech bylo srdce, umění, výkony a ano, sranda občas. Kdysi hodně dávno, když jsem si myslel, že nám svět patří, blbost, že? Prostě mi jednou dal Mireček, ano ten, který mi řekl, že ze mne tanečník nikdy nebude (dlužím vám větu, kterou po letech vyřkl, ale na tu si ještě počkejte) vrazil do ruky ten kus dřeva se slovy při odzemku tě to sváže a už si velký kluk, tak se ukaž. No, že bychom si rozuměli hned, to asi nikdo, spíše mi obuch zavazel, jen jsem prostě chtěl a o tom to vše je. Jako vše v životě lidském. Ale poposuňme tento příběh dále. Představte si malinký dům kultury, na Vsetíně se mu říká Lidový dům nebo jednoduše Liďák, v době, kdy Vsetín měl jen tuto možnost (co by za to dnes dal třeba Rožnov, že?) a v tomto stánku se odehrávaly naše přestavení. Dodnes nechápu, jak jsme se tam mohli všichni vejít v plné obsadě, bylo to spíše divadelní pódium, tedy hlubší než širší a funguje dodnes, se špatným osvětlením a přesto jsme to tam milovali. Možná právě pro to.

A tehdy, myslím, že se psal rok někde před mou vojnou a Ondrášem, na ten se taky dostane, a představení. Nevím už fakt, i kdybyste mě upláceli, k čemu, jestli výroční nebo jen tak. A klasicky v první řadě seděl soudruh ředitel, ano vidíte dobře, soudruh ředitel Klubu pracujících. Sice folkloru vůbec nerozuměl, ale tvářil se jako jeho vynálezce. Znějí první tóny píšťalky, do tmy nastupujeme do dvou diagonál, zády k divákům. Tanec se rozvíjí, my si jej užíváme, začínáme se potit, teď už pořádně. Skoky, dřepy, variace, figury, podsekávačky. Zapocené dlaně a hups. Vyletěl mi obušek a rovnou do první řady a zasekl se do opěradla sedadla soudruha ředitele. A ten člověk ani nehnul brvou, buď měl pro strach uděláno, blbost, nebo jednoduše spal a pokud ano, tak tam spí dodnes. Už nevím, kdo mi jej tehdy podal zpět, ale to je to „Jak nezabít ředitele“. Mohl bych jít do cirkusu házet nože nebo spíše valašky. A těch letů, náletů bylo mnoho. Macháček by mohl povídat. Zkoušíme s Jasénkou ještě v MEZu a jelikož prostor byl malý, větralo se naplno. Okna na vodorovno, teplý letní večer a opět zbojnické. Nálet, obušek venku. Ne, mýlíte se, okno jsme nerozbili, ale byl venku. Dušan se trefil tak dobře, že vyletěl ven a měl fakt přímou dráhu letu nevím kam. Co by za to dali severní Korejci. Za minutu se rozrazily dveře do sálu a tam vrátný toho podniku, že proč po něm házíme sekery, že mu přistála na osobní vrátnici a štěstí, že odpolední ještě nešla domů. To nevymyslíte.

Vojna, Ondráš, vůbec naše první zkouška v souboru. Chodba, Vyščo, kupa profíků, kteří mne naučili vnímat tanec a ne jen tanec, prostě tanečníci, já a Tomáš. Na památnou větu „Chalani, kto vie dačo s valaškou“ ústy Jožky Kozuba se zapomenout nedá. Tomáš rychle jen já, já. Jeden dřep, druhý dřep, třetí dřep, rána, čelo, jizva, krev. Na jeho obranu je třeba říci, že toto párátko, kterým si pošechral patku, byly menší a lehčí než jsme měli v Jasénce. No a leželi jsme oba na zemi. Tomáš čelo v krvi a já vedle zelený. Jo, vlastně jsem ještě neřekl, Komár mě před touto naší první zkouškou jmenoval zdravotníkem souboru. Naivka. Připadal jsem si jako Sovák v Chalupářích, když dostal stejnou zelenou lékárničku. A po tomto krátkém trvání mé funkce mi ji Čenda zase odebral. Ale těch jizev bylo za ty dva roky v Ondráši více. Mno, dlouho se ten zbojnický netancoval, snad jen dva, tři roky. Asi někdo volal z Vojenské nemocnice, ať už toho k sakru necháme, že docházejí nitě.

Hodně jsme si užívali komorní amfiteátr v Rožnově. Zase a opět náš mužský projev. A dvě vzpomínky na Toncka Bitalu. Ano, je to ten amfiteátr, na kterém jsem snad i jako doma. Vystupoval jsem na něm nejvícekrát v životě a je to ten samý, na kterém jsme se poprvé viděli se svou Libkou, ženou mou milovanou (v každém blogu). Před mnoha, mnoha, mnoha a mnoha lety zboják, Toncek se rozjel, roznožka a ještě jedna a další a rozjely se mu ve výskoku nohy, jak se patří, a taky gatě se rozjely a pod gaťama červené trenky, lidé řvali smíchy. No proč asi? Vlastně jo, i trenky se rozjely a ano, byl venku, malý Toníček. A ten velký aby zmizel? Ani náhodou, dotancoval to až do konce, snad, aby si to přítomné dámy užily. Na to byl Tonda machr.

Letecký den v Rožnově pokračoval na stejném place, ale jindy. A zase Tonda. Kdo znáte komorní amfiteátr, víte, že moc velký zase není a když dáte dřevu razanci, i když nechtěnou, letí. Letěl. Tentokrát nad hlavami vyděšených diváků. A přeletěl celé hlediště. Ne Tonda, obušek. A vzadu stal za diváky vedle zvukaře náš jeden tanečník. Fakt nevím proč byl tam, prostě na place nebyl. Třeba se mu nechtělo, nebo se vymluvil. Ale byl v kroji. A na potvoru rovnou na něj. Nebojte se, nyní bez úrazu. Chytil valašku v letu, nahodil cifru, zatočil s ní, lidi si mohli krky otočit a suše poslal valašku zpátky nad lidi na pódium Tondovi. Letecky. Šílený aplaus, my se mohli uskákat a oni byli za hvězdy. Ale už se jim to fakt nikdy nepovedlo. A že to zkoušeli. Prostě být včas na správném místě. I to je umění.

Viděl jsem na vlastní oči dva tance zbojnických v dámském provedení. Stavbár ze Žiliny a Bartošův soubor ze Zlína. Pokud se rádi a hodně smějete, pátrejte, hledejte, stojí to za a za podívání. Jo a nepijte u toho, oprskli byste si monitor. A již dlouho nosím podobný námět v hlavě, avšak nevím, která parta žen by do toho a této veskrze humorné choreografie šla. Sólistku už však mám, že Libko?

K mužským projevům patří i ogarské hry. Letecký den Jasénky počtvrté, slibuji dnes naposledy, ne každý rád lítá. V akci moje maličkost, tehdy ano, dnes bych napsal velikost. Ne osobností, ale kilogramy. Pamatuji si toto naprosto přesně. Liďák, stínání buka, houpu se za ruce a nohy, chlapi se mnou mrsknou jak s polenem do hory, přede mnou má být Pavel. Má být, není, je pode mnou. Letím mu nad hlavou. Mizím. Ne v propadlišti dějin, ale v zadní šále. Jen svačinu jsem nedostal jak u správných aerolinek na cestu. Ha, křídlo klavír. Ozvala se rána, a já přistál na klavíru. Na horní desku jsem si sednul. Kdo jej do boha neuklidil. No teď už je to jedno. Sedím, plenty od sebe a já na klavíru. Ještě, že mě tatínek posílal jako dítko na hodiny tohoto nástroje, že jsme se nemuseli seznamovat nějak zvlášť. Diváci se zase jednou bavili. Jen jsem se vrátil a skočil salto. Holt vysloužilý gymnasta. To tam Zdeněček Platzer chtěl a bylo to v choreografii, jak ji postavil. Tedy bez klavíru.

Když hry, humor a jeviště, tak tedy Strážnice. Staré časy, amfiteátr Zahrada, celé to točí televize. Mikrofonů všude kam se podíváš, snad více jak diváků, a některé jsou zavěšeny. Pamatrujeme si to, že? Pitra se s Pavlem podsekávají palicemi. Plni síly a odhodlání jako skoro solisti Stáťasu a v tom Pitra trefí jeden zavěšný mikrák. Nebylo to ani rána. Tedy ne pro nás. Když ovšem vidíme vzápětí zvukaře televize, jak vedle přenosového vozu lítá, zahazuje sluchátka a buší si dlaněmi do uší. Asi to tedy rána byla. Pro něj. I z jeviště se jde smát.

Vraťme se ještě jednou krátce do Rožnova. Každý odzemek, zboják končí úderem do podlahy, zásekem obušku. I my jsme tak činili a činíme. Jen fakt nikdy nezapomenu, jak Pavel, a ani jednou se nejedná o Čápa Ptáčka, když jej Pavla tolikrát zmiňuji, na Čápa se dostane taky někdy a bude to na román. Byl to skvělý chlap a super tanečník. Zasekl svůj obušek do podia, prý se to tehdy smělo. A odešel i s kouskem komorního amfiteátru na valašce. Prostě vylomil desku. Nesmělo. Pana doktora Štiku omývali, ještě, že se chystala výměna desek podia, vstal a odešel na Poslední groš na své malé pivo. Budiž panu ředileli a Pavlovi země lehká. A to je to podruhé, „jak nezabít ředitele“. My jsme jej nechali žít. Jo a jsem si jist, že zvukař televize ze Strážnice chodí na ušní dodnes, protože musí být zákonitě hluchý.

Lefkáda a její festival

Tak se rok s rokem opět sešel a letos to je 35 let. Ano, tolik přesně je to od prvního společného setkání s Libkou, ženou mou milovanou. A ještě jedno výročí letos máme. V měsíci srpnu roku 1987 jsem měl tu čest a poctu, jakožto už stálý člen taneční složky Jasénky, opět zavítat do prohnilé kapitalistické ciziny a zasadit svým „uměním“ ránu imperialistům a užít si opět tepla během Mezinárodního folklorního festivalu na řeckém ostrově Levkas – Lefkáda. Teplo, moře, festival, naše neúčinkování, ženy, víno, zpěv a melouny. Zapomněl bych na užovku, znalci jistě vědí, že se jedná o místní rozpuštěné hašlerky, nápoj bohů Ouzo, hned po Metaxe. A taky velká nuda. Dodnes jsem nepochopil, proč jsme na jednom místě strávili 18 dnů. V podstatě bez účinkování, na pláži, pod olivami, s Francouzi a Poláky. Ubytování stylem králíkáren, stravování pod sluncem anebo hvězdami, podle denního času. Na pláž asi tak 80 metrů a navíc bez kohokoliv z civilizace, krom nás třech souborů. Nechápu, proč zrovna nás tři uklidili pořadatelé zrovna do Nydri, tak se ta lokalita nazývá dodnes. Jen z králíkáren je dnes letovisko s tím nej. A proč králíkárny? Protože se v tom místě nacházely jen čtyři budovy, vchod, pár oken, postele to vše. Skříně? Nač. Dvě postele, ulička, dvě postele, ulička, dvě postele ulička, ve dvou řadách. A takto celá taneční složka v jedné místnosti. Vlastně i jeden muzikant, protože opovrhl stejnou, ale menší králikárnou, kterou atakovali naši muzikanti. Dále pak pochopíte, proč se rval k nám, tanečníkům. Už víte, proč byla naše pláž v permanenci i v noci a nebylo to zrovna koupání nebo věci světské. No a další dvě budovy obývali již zmínění Poláci a Frantíci. Vlastně ještě jedna barabizna tam byla, Záchody. Když tak teď vzpomínám, byly tam vůbec sprchy? A nač vlastně. Moře, čisté, průzračné, teplé a na 18 dnů naše. Ani Onassis na jeho ostrově Scorpio, který sousedil s naší pláží a byl vzdálen asi tak 2-3 míle po vodě. Pepa Bilda tam chtěl mermomocí doplavat, že si dá s pánem ostrova kafe.

Zmíněný festival jsme navštívil myslím třikrát, soubor snad pětkrát. No popravdě v tom roce, který teď budu chválit jsme vystupovali celkem za dobu pobytu 1 hodinu a 58 minut. Na délku 18 dnů. Snad si pan Zevelekis, zakladatel a ředitel festivalu myslel, že když nás uklidí 15 km od centra festivalu, doNydri, tak na nás zapomenou. Povedlo se mu to, zapomněli. Je však pravdou, že na Jasénku hodně trpěl. Dokonce mám v paměti, že byl i u nás na zkoušce, kdysi v pravěku na Vsetíně. Prostě nám díky přátelství dopřál vlastně souborovou dovolenou s požitky bohů na Olympu. Chvílemi byla skutečně nuda. S napětím jsme každé ráno četli Mirkův denní rozvrh čítající jen dvě činnosti. Dopoledne ležení na pláži na zádech, odpoledne ležení na pláži na břuchu. Asi by jste se taktéž přidali, když jsme jej po týdnu „nudy“ donutili udělat zkoušku. Ano, dobrovolně a bez nátlaku, pro zabití času. A abychom tomu dali korunu, ten festival jsme vyhráli. Porazit dalších 37 souborů z celého světa, odsunout na druhé místo Státní soubor Moldávie, za odměnu nás poslali na čtyři dny po konci festivalu do Atén. Ještě, že nám platila víza. Ale Atény až příště. Že se během našeho pobytu událo mnoho, jistě jako folkloristi tušíte. Při našem příjezdu do Nydri už byli přítomni Poláci. Hladoví, umaštění, zoufalí. Nějak dorazili od dva dny dříve a navíc se jim porouchal autobus. No autobus, ta krabice, co v nich socialistické soubory jezdily bavit imperialisty. Naši řidiči se jali pomoci polským s jejich skutečně krabicí, naše Karosa byla deLux ve srovnání, tuto opravit. My jsme Poláky nasytili a oni nás za odměnu ožrali. Vytáhli z té krabice kanystry vodky, to ukrutné množství si nepamatujeme. Ale byla to rychlá smršť. Zásadní problém nastal, jak to budeme z těch desetilitráků pít. I zde se projevila valašská mysl, jejíž palivo se nazývá slivovica. Holky šly koupit nějaké melouny, přinesly, přepůlily, snědly se dužiny a slupky zaujaly místo velkých mís, sloužících pro naplnění vodkou. Ano, chlemtali jsme vodku z melounů. A již tehdy chtěl Pepa plavat. A to nebylo všem dnům konec, to byl teprve příjezd. Mimochodem, víte, jak se na Lefkádě chladí bečka piva, když nenajdete na celém městě adekvátní lednici? Karosa nacouvá na kraj mola, vytáhne se hooodně dlouhé lano, jeden konec za nárazník busu, druhý konec za ucho bečky a hups do moře, asi tak dvacet metrů hloubky. Věřte mi, jde to. Ale to bylo o pár let později na stejném festivalu. Valaši si vždy poradí, když mají žízeň.

Pláž nám skýtala prostor, který jsme milovali, chytáme nádhernou barvu bronzu, využíváme moře a její teploty do té doby, než se zjevil netušíce odkud, asi domorodec, v ruce harpunu a zmizel pod vlnami. Do minuty se zjevil s chobotnicí na bodci a výrazem dobré večeře opět zmizel. No a od té doby některé holky a hlavně Mirek už do moře nevlezli. Jako by jim vadilo to, co máme každý večer k jídlu, aniž bychom to věděli. Už jsem kdysi psal, že to vypadalo jako předkožky po obřízce. V nudlích různých tvarů. Doufám, že to skutečně byly chobotnice anebo jiné potvory moře Jónského. Slova Pukeše „Mirku, co když sním něco, co nemám ráda“ se v tu chvíli stala nesmrtelnými. A taky se pláž stala osudnou i jednomu muzikantovi. Jeho noční chvíle, kdy nebyl k nalezení, trávil s jednou překrásnou polkou, která evidentně sbalila ona jeho, protože jak jej znám, byl schopen ji na pláži určitě jen maximálně preludovat, místo, aby….. Dodnes nechápeme proč zrovna Bakelit. Ano, ten z reklamy „Chlapi, že Vám dám po papuli“ jednoho masokombinátu. Přiznám, že jsme mu záviděli všichni muži. Hlavně ti ženatí. No Petrovi, skutečné jméno Bakelita se také povedlo v moři si na něco šlápnout. Krev, rána, auuu. Naštěstí soubor měl vždy v řadách lékaře. Nikdy nezapomenu na vyřčené, „chceš to umrtvit, bude to chtít pár stehů“? „No samozřejmě“. „Máš smůlu, nemám injekci, chlapi držte ho a zalehněte“. Pět nás Petra drželo, ale dal to. Snad čtyři stehy to vyspravily. I tato nás potkávalo na zájezdech. Takový byl Jirka Herlinger, budiž mu země lehká. Mimochodem se divím, že po tomto se Petr nesebral a nešel se ubytovat k muzikantům, kterými v začátku pohrdl. Ano, byl to on.

Budili jste se někdy za řevu cikád? Když bylo skutečně velmi horko, spávali jsme venku pod olivovníky, postel jsme vynesli a spát pod hvězdami bylo skutečně hodné Olympu. Alespoň jsme nemuseli dávat dobrou noc růžovým ještěrkám, které se jen tak procházely po stěnách králíkáren a alespoň na čas se staly hostujícími členy našeho ansámblu. Jednoho rána jsme nevěděli, kam se zašít. Znáte ten pohled spící dvojice čelem k sobě, držíce se před obličeji za ruce? Pohled, který se opakuje pak celý život. Mireček s Ceckem (Franta – řidič). „Můžu ti říci, že Maruška nemá tak chlupaté ruce, ještě, že jsi mi nedal pusu, vole“. „Taky se ti zdálo o manželce?“ odpovídá Cecek. Mno, celý zájezd trval pokud si pamatuji 27 dnů včetně cesty. Už chápete?

Zabít nudu jsme se snažili jakkoliv. Když Poláci jednoho dne dopoledne odjížděli se slovy jedeme na exkurzi k našemu kamarádovi, který tu žije. Exkurze? Proč? Máme tu moře. Když se v podvečer vrátili, no mírně řečeno unaveni, pochopili jsme. Ta exkurze spočívala v návštěvě místních vinařských závodů, jejichž byl polský usedlík majitelem. „Přivezli jsme Vám 100 litrů bílého vína“. Ať máme večer co pít. No, když druhý den jeli na exkurzi do stejné fabriky, přišlo nám to divné. Bylo, přivezli 100 litrů červeného. Naštěstí další den byl večer vystoupeních. Ale stejně jsme si po návratu zase sedli a povídali si vzájemně křížem soubory. Před králíkárnami. Do rána, jako každý den.

Měli jste pocit, že někdy stojíte na pódiu, které je velké? Jistě, že ano. I když nám se zase tak velké nezdálo. Jeden večer na nás nezapomněli a poslali nás na vystoupení do městečka, spíše vesnice s poetickým názvem Čokoláda (psáno česky a foneticky). Vše nachystáno, vystoupení vždy začalo, až se sešli místní. Kdo byl někdy na jihu, potvrdí. Začínají se trousit. Každý si nese z domu židličku. Asi po 15 minutách od začátku se přiřítí po cestě hasičské auto a nemůže projet. Někde hoří a v cestě mu stojí kus pódia pro projetí. Čech by zpanikařil, Řek nikoliv. Vytáhli motorovou pilu, nastartovali a prostě a jednoduše asi 1,5 metru po šíři to pódium řízli. Prostě po délce rampy to vzali komplet. Najednou se nám to vše zdálo malé. To bylo keců o velikosti placu.

Blíží se konec našeho pobytu na festivalu. Je ještě jeden nápoj, který Pepa sebou vozil. Spišská borovička. Poslední večer, rozlučkový. A jistě mi dáte za pravdu, že kombinace s pivem je tato vražedná. Byla. „Pojď“ říká Bilda našemu průvodci, mladému, osmnáctiletému místnímu studentovi. Pivo, borová, pivo, borová, pivo, borová a pořád, než byla láhev prázdná. Prostě ho vypnul. Holky našeho hostesáka vysprchovaly, vypraly mu potřísněné oblečení (slušný výraz pro, jistě víte co). Prostě se o něj postaraly. A korunu tomu dal Zdeněk Kašpar s vedením souboru. Když jsme se ráno s mladíkem loučili, naše vedení mu s úsměvem, netuše, co se večer dělo, předalo s pompézností láhev na památku. SPIŠSKOU BOROVIČKU. Tak bledý obličej jsem již nikdy neviděl. Zařval něco řecky a s ukrutným úprkem, rukama nad hlavou mizel. Myslím si dodnes, že to bylo něco honě sprostého, něco jako …… Československo. A tím dnem určitě vymazal naši zemi definitivně a navždy z mapy světa. A jak bylo zmíněno, Festival jsme vyhráli (mimochodem tancovat sólově odzemek před plným obrovským náměstím, kdy bylo údajně 9 tisíc diváků je zážitek, na který se nezapomíná, tak tedy kluci makejte) a my odjíždíme do Atén. Na čtyři dny. A ty taky stály za to...

Toto je ta naše privátní pláž.

Rozjezd a už nás nezastaví

Jak začít? Omluvou, že jsem byl líný? Pobrali byste výmluvu? Ani já ji nemám rád, snad pro ta slova, která nebolí, nezarmoutí a lidé jsou je schopni pobrat a akceptovat. Jeden moudrý člověk řekl, že: „člověk který nechce, hledá důvody a kdo chce, hledá způsoby“. Chcete zde číst, že jsem se hledal? Řešil jsem mnoho, nebyl čas na psaní, věnujeme se s Libkou, ženou mou milovanou (na svůj slib zmínit ji v každém blogu jsem skutečně nezapomněl) více sportu, sami sobě, plánujeme si společné cíle na budoucnost, chceme toho ještě mnoho dokázat a zvládnout. Ne pro někoho, sami pro sebe. Toto všechno je pravdou, ale také to může být chápáno jako výmluva. A to skutečně nechci. Proto jsem našel způsob, jak se vrátit zpět ke psaní. A ano, mělo by se začít omluvou, protože to tak cítím. Přátelé mne žádali, abych pokračoval, sliboval jsem, ale nekonal. Omlouvám se.

A zase jste mě nakopli Vy, kamarádi. Aniž by někdo tušil. Náš společný koníček folklor a lidové tradice a naše způsoby příspěvků k této vášni, naše záznamy pro budoucnost, to nás nakoplo zpět a skutečně nepolevíme, pak bychom byli schopni opět používat výmluvy. A proč toto vše píšu? Dostávám se tím k jádru pudla. Včera proběhla v Janíkově stodole ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Regionální přehlídka dětských valašských souborů. Účast nebyla nějak závratná, ale důležité je, že byla vůbec. Nebyla to naše první letošní akce, náš první festival. Přesto se ke včerejší dovolím vyjádřit. Doba, která nás zastihla, není jednoduchá, je složitá a silná. Můžeme tuto kritizovat, můžeme nesouhlasit nebo si v ní i libovat a někomu může i vyhovovat, to je na každém jedinci, jak ji chápe a přijme či ne. Nechci zde vůbec toto rozebírat, ani se vymlouvat jako výše. Všemi s námi zamávala a každému z nás znemožnila se na dlouhou dobu se potkávat, sdílet své s druhými, s lidmi, které máme rádi, se kterými máme stejné záliby a lásky. Proto si velmi vážím souborů, které se včera zúčastnili a vlastně šli do něčeho, co nemuselo dopadnou pro ně dobře. Riskovali pověst svou a svých souborů. Avšak sami dobře věděli, proč to udělali. Našli právě ten způsob. Jak se vrátit a navázat tam, kde museli na dlouho skončit. Namotivovat děti ke zkouškám, aby se znovu rozjeli, přinutit je k vystoupení. To chce obrovskou odvahu a hlavně srdce.

Když nad tím přemýšlím, naskočilo mi nyní, že vlastně účast byla obrovská.

Kdo mě zná, ví, že jsem obrovský kritik a neberu si vůbec servítky k jednotlivým produkcím a choreografiím, pásmům. Ve folkloru jsem perfekcionalista. A prosím, nemějte mi to za zlé. Záleží mi na této branži. Chci, aby soubory rostly, děti ač tanečníci, vlastně i dospělí, muzikanti a zpěváci na sobě pracovali, posouvali se a vzájemně se učili. Chápu toto právě jako motivaci. Ano, i kritika může být motivací, já to třeba tak v sobě mám, že když se něco nepovede, dostanu vyhubováno, nakopne mě to. Pokud to ovšem dokážu přijmout a vlastně využít. Pouštět se zde do nějakých hodnocení, kritik bych sice mohl, ale skutečně dnes ne. A ani není důvod. Všem včera patří velká poklona a klanět jsem se naučil dobře. I to je součást produkce, ale dnes se klaním všem dětem, vedoucím, porotě, organizátorům. Na jedné sociální síti zvané facebook existuje skupina Folklorní festivaly, kterou jsme založili právě v době, kdy jsme se nemohli scházet, abychom se alespoň udrželi v kontaktech a mohli se takto podporovat. Bylo to vlastně z nudy, netušili jsme, kam se to posune, rozvine. Dnes je pár tisíc. A právě v této skupině nedávno proběhl příspěvek, dovolím si jej celý přepsat. Zněl: „Doufám, že krása folkloru nezanikne“. Dnes, po včerejšku vím, že určitě ne. A proč tohle vlastně všechno zmiňuji? Pochopíte, věřím tomu. Včerejší přehlídka byla dokonce postupová, do celostátní přehlídky souborů v Jihlavě. A ještě letos! Soubory, které včera přijely byly tři, Klobučánek, Vizovjánek, Malý Sedmikvítek a Malé Zálesí. Choreografií 7. Ano, celá přehlídka byla rychlá. Vadí to však? Právě, že vůbec ne. To, že se tři soubory, které našly odvahu přijet, nacvičit s dětma pásma, vystoupit a SOUTĚŽIT, je s pokorou vysloveno, DĚKUJEME, JSTE FANTASTIČTÍ. Dokázat to, co jsme včera viděli je doslova za několik zkoušek a tréninků, někteří se přiznali, že se sešli třikrát a ne vždy všichni a že měli i mnoho dětí, které teprve začínají s touto láskou a „postižením“ (folkloristi ví, o čem píšu), stáli poprvé na jevišti po třech zkouškách? Kdo by to dal, dokázal? Tyto děti a jejich vedoucí. Včera jsem slyšel ještě jedno moudro, které se kolem mne mihlo. Ani nevím, kdo tuto krásnou větu vyslovil (byla to Libka, musel jsem to sem dopsat, jinak bych to měl na talíři furt). Zněla přesně: „nyní se ukáže, kdo to vše dělá srdcem“. A ukázalo se. Všichni ti, co do Janíkovky včera dorazili. I ti bardi, jak já říkávám, kteří už ve folkloru sakra něco dokázali, co něco znamenají a na nic si nehrají. Ti se srdcem tam na svém místě, kterým na našich tradicích záleží. Nebudu je zde jmenovat, stejně si na ovace nepotrpí, zmíním však. Lucka, Hanka a Vladan v porotě to neměli vůbec lehké, nyní však o to více, jak kdy dříve. A dopadlo to jak to dopadlo, zde se probouzí to mé kritické já, myslím, že včera rozhodli tak jak rozhodli, já bych byl s názorem výjimečně stejným. Ti lidé znalí, snad mohu použít i výraz nositelé tradic, Petr za mikrofonem a Petr s Janičkou jako pořadatelé a organizátoři. Všichni to zvládli levou zadní. A proč? Mají právě to srdce. Proto moc prosím, zkoušejte, hrajte, zpívejte, nehledejte výmluvy, ale realizujte způsoby. Folklorní obec je obrovská. Záměrně nepoužívám čas minulý. Vydržte a dejte tomu to srdce. Právě tito bardi jsou toho jasným důkazem. Folklor je jejich celoživotním posláním. A věřte mi, že pokud budete potřebovat třeba jen pomoci v čemkoliv, nakopnout, motivovat. Nikdo z nich neřekne ne. Prostě srdce. A já za sebe a Libku, ženu mou milovanou, skutečně děkuji za včerejšek. 

A příště už zase trochu s humorem. Máme Vás rádi…..

Letos bez festivalů? Ale no tak……

Dnes spíše zamyšlení než vzpomínky. Snad to pochopíte, a vážně zde slibuji, že začnu psát častěji a … a rád. Pro své uklidnění, uvolnění a Vaše snad i pobavení.

Když se začátkem března letošního roku přišlo mnoho opatření, nikdo z nás netušil, co bude následovat. Z prvopočátku nevědomost, možná podcenění, u některých i ostych, snad nevěřícnost, vlastně vše dohromady. Nikdo jsme netušili, co to ovšem provede s naší folklorní obcí, chcete-li námi folkloristy. V žádném případě nechci zde řešit dopady a ekonomiku, kdo kde koho nakazil, co se dělo v obchodech (v česky hovořících krajích krámech), kde mají roušky a kde něco na ruce. Zapřemýšlel jsem na dopady na folklorní festivaly. Postupem krátké doby se začal rušit jeden festival za druhým a nám mnohým se najednou zdálo, že se nám hroutí svět. Léto bez festivalů, vlastně celá sezóna od jara k podzimu? Bez tance a zpěvu? Hudby? Ta představa myslím byla pro všechny šílená. Tedy myslím si to. Pokud ovšem zde není někdo, kdo propařil celý loňský rok při lidovkách a probudil až letos v němém úžasu. Znám jednu dvojici bývalých Jánošíků, co začínají každý rok Východnou přes Detvu a končí zhruba až po měsíci, kdy dojdou peníze. Nutno podotknou, že paří takto v kuse, aniž by se ukázali doma. Vlastně mě napadá kde dvojice D+D byla letos, po mnoha letech? Ano, některým se svět zhroutil, minimálně život změnil, a teď skutečně nemyslím nikoho konkrétně nebo na nikoho necílím. Bohužel i takoví se našli. Avšak…. Skutečně je tomu tak zle? Opravdu jsme bez festivalů? Národ folkloristů, nás postižených, od Šumavy k Tatrám, od Tatier k Dunaju, od Dunaja po Kérkonoše vždy napadne alternativa. Ano, pomohly technologie. Ač si to připouštíme či nikoliv, i po síti se dá fungovat, i tyto zasáhly do lidového umění a tradic a navíc si musíme připustit, ač někteří neradi, že jeden bez druhého už prostě fungovat nebude.  

A vidíte, když soubory nemohly zkoušet, festivaly se rušily, folklorista skomíral a přece jsme žili a žijeme. Začaly na sociálních sítích upoutávky, předtáčky, cimbálovky hrály skvěle, i když každý hráč, muzikant byl jinde, zpěvačkám to ladilo, aniž by se vzájemně slyšely, tanečníci se předháněli v sólových výkonech. Moc se mi líbí výzva kolegů Maďarů, kdy se nominují a natáčí se doma, na zahradách, kdekoliv při super tanečních výkonech. Tak jako upoutávky SĽUKu nebo Ondráše. Myslíte si stále, že rušení festivalů nás dostalo? Já skutečně ne. Možná, ale je to jen můj názor, myšlenka, to může být i ku prospěchu věci. Máme se nač těšit příští rok. Pořadatelé ušetřili finance, soubory budou natěšené na výstupy a jeviště a z nadrženosti na setkávání bude snad i více lidí na akcích. A bude nám všem krásně, u muziky, zpěvu, dobrého moku. Ano, podařilo se některým pořadatelům a organizátorům festivaly uskutečnit, tedy snad, jelikož budou až koncem prázdnin, byť třeba v menším rozsahu. Mají k tomu své oprávněné důvody a budiž jim za to chváleno. A doba jim to již umožní. A za to si jich vážím, tak jako i těch, kteří se rozhodli letos nepořádat. Za jejich rozhodnutí. Chtělo to odvahu, ale jinak nemohli. A vidíte, nakonec právě internet, sítě, folkloristi se spojili a vymyslely projekt Ifestivalů. iStrážnice byla přece skvělá, každý účinkující se chtěl předvést v tom nejlepším světle, v tom nejskvělejším, co mají v repertoáru. A že to bylo u televize nebo počítače? Jednu vadu na kráse to mělo. S těmi, co jsme si mohli připít, jak říkáme štrngnúť osobně kolem nás mnoho nebylo a přesto to bylo kouzelné. Když víme, že nás spojuje láska k lidovému umění, etnografii, folkloru. Ano, to živé setkání s kamarády nelze nahradit. Chybí nám navazování nových přátelství, kamarádství, vznikají nové lásky, ale bohužel i rozchody. To vše k festivalům patří. A věřte mi, to vše budeme zase prožívat, setkávat se a někteří i zamilovávat. Koukněte se na nás, s mojí Libkou, ženou to milovanou. Setkali jsme se poprvé na festivale v roce XX, abychom se neviděli mnohá desetiletí, míjeli se na akcích a na festivale na stejném místě se potkali po 31 letech prakticky skoro na den přesně. A zamilovali se do sebe. I po těch letech. Ale ten příběh znáte. A pokud snad ne, je v mém blogu na mých stránkách.

Závěrem je potřeba zmínit, že iStrážnicí se inspirují i Chodské slavnosti jakož i další a taktéž budou po netu. A vůbec nám to najednou nebude zvláštní.

Vždyť vlastně i z nudy vznikla facebooková skupina Folklorní festivaly. Když jsme právě asi v půlce března tak vzpomínali, co nám chybí a jak vlastně lidi spojit, upozornit kdy, kde, co a jak? A jsme za tuto skupinu skutečně velmi rádi. Přemýšleli jsme, kam ji třeba i posunout a rozvíjet, ale nakonec jsme dali na názor jednoho človíčka, abychom se skutečně věnovali festivalům. Je jich obrovské množství a troufnu si říci, že není nikdo, kdo by je dokázal všechny vyjmenovat, ne tak navštívit. A není to jen o informovanosti. Je to o fotografiích a vzpomínkách, minulosti i současnosti, záběrech a nahrávkách. To je náš účel, přání a cíl. A nejsou to stránky moje, Libky, Jožky nebo Mikuláše. Jsou to stránky nás všech lidiček, co milujeme folklor a bez něj bychom nedokázali žít, fungovat. Ať již aktivně, či jako nezaujatí. A dnes je nás spojena skoro první tisícovka. A i kdyby nás bylo méně nebo naopak více. O čísla zde nejde přece.

Jedno mě však velmi mrzí, chtěl jsem letos s Libkou absolvovat Východnou. Skutečně po velmi dlouhé době. Když byla původně přesunuta na konec srpna (pre slovensky hovoriacich na koniec augusta), i to jsme tak nějak vstřebali, i když víme, že by už asi bylo chladněji. O to více nás mrzelo, když jsme se dozvěděli, že je nakonec stejně přeložena až na příští rok.

Známá francouzská herečka Brigitte Bardot, celým jménem Brigitte Anne-Marie Bardot jednou pronesla kouzelnou větu. „Svět je malý, jednou se všichni setkáme v posteli“. Dovolím si tuto půjčit a malinko upravit. „Svět je malý, jednou se všichni setkáme na jednom festivalu“. A je úplně jedno, kdy a kde to bude, jestli na Slovensku, Čechách či Moravě. Nebo i v zahraničí. O to tu skutečně nejde. Jde o to, abychom se setkali a mohli vyřknout to obligátní „Na zdraví“ u nějakého toho skvělého moku.

Tak někde za rok a těšíme se……

Fotografie jsou s dovolením půjčeny z internetu a pokud by se z Vás snad na nich někdo poznal, nemějte nám to prosím za zlé. Není v tom žádný úmysl. Děkujeme.

Muzikanti, to sú chlapci….

Jak je to o tom nebi? Třeba se to dozvíte. A když ne, můžete si alespoň pobrukovat krásnou valašskou pěsničku, jak říkávala Jarka Šuláková, které byla jedna z interpretek této písně.

Rád bych zavzpomínal na několik muzikantů, se kterými jsem prožil, prošel (v mnoha dlouhých průvodech), ale hlavně procestoval mnoho zemí a stál na stovkách jevištích po celém světě. A v tomto nepůjde jen o otřepané „Bylo mi ctí, pánové“, ale skutečně BYLO.

Zdeněk Kašpar, Staňa Tomanec, Honza Both, Jarda Zmeškal,Břeťa Rokyta, pan Mykeška, pan Tylšer. To jsou páni muzikanti s velkým M. Muzikanti, hráči, interpreti a zpěváci. A co tyto borce spojovalo. Seděli kolem jednoho cimbálu a říkali si Jasénka. Natočili se svými spoluhráči, kteří nás ještě obdařují svými notami, mnoho desek, nahrávek a pořadů. Ale dovolte mi se dnes věnovat těm, kteří již mezi námi nejsou. A zmíním jich páru. O Zdeňkovi by to bylo na knihu a dokonce i vyšla, a ne jedna. I já jsem si před časem dovolil napsat článek pouhý a byl přijat různě, avšak nevadí mi to. Zážitky a vzpomínky na Zdeňka mi zůstanou, ať si myslí lidé cokoliv. Mě je nevezmou. Na něj však i dnes přijde taky zmínka. Vždyť byl vlastně součástí skoro všech a všeho, co jsme s muzikanty kde vyvedli a vymastili. Od Anglie až po Ural.

Jedním z posledních co vstoupili do muziky, v dnešní terminologii byli zakoupeni či přišli na přestup (ze Vsacanu, ta drzost, co?), byl Honza Bothů. Kontráš, houslista, duší spíše Vsacan a přesto jej laso Zdeňka přivedlo na mnoho let do Jasénky. Vášnivý kuřák a hoteliér, který nechyběl u žádné srandy a zakladatel folklorního parlamentu. Toto privilegium patřilo vyvoleným z muziky. Říkali tomu honosně parlament, avšak jednalo se o pravidelné páteční setkání v kavárně vsetínského plaveckého bazénu. Prostě si borci zašli na kávu nebo vínko. Párkrát jsem měl tu čest se zúčastnit a jen jsem seděl a poslouchal. Jejich filozofické debaty byly geniální. A nemuselo jít jen o muziku. Byli schopni vědecky rozebrat třeba tu kávu nebo třeba i zalesnění nedalekého kopce nad Hrbovou, zvaného Čup. Proč tam roste jen smrkový les, když Staňa potřebuje bukové dřevo na chatu, zahrádku právě na Hrbové, kam na své Babetě s helmou na hlavě jezdil snad každý den. Na Honzu bylo vždy spolehnutí, hlavně na zájezdech. Vždy měl něco dobrého do krku, něco na červa. A většinou to bylo skvělé pití. Byl schopen v době, když už nebylo díky délce pobytu co pozřít ze zásob, vytáhnout třeba koňak nebo whisku a s úsměvem nalít. Vždy působil trochu jako morous, ale spolu jsme dokázali najít vztah, kterého si vážím. Myslím, že dokázal rozpoznat charaktery lidí, jejich chování a mentalitu a podle toho si je připustil do svého okolí, soukromí.

Jarda Zmeškal, který nás před několika dny opustil a svoji poslední etapu života spojil s lázeňským městem Poděbrady, však zůstal stále srdcem doma na Valašsku. Basista, který po Makovi zaujal místo za kontrabasem, rovněž přestoupil ze Vsacanu. Jak to ten Zdeněk dělal, to už se nedozvíme. Zažil jsem s Jardou mnoho akcí, zájezdů, vždy doprovázen svou milovanou ženou. Úsměv na rtech ať byl kdekoliv, a velmi laskavý, citlivý humor. Navíc velký gurmán a jedlík. Co Jarda dokázal za den spořádat, za to by se nemusel stydět na stravě pionýrský tábor. Když si tak uvědomuji, měl stále hlad a jeho žena vždy něco vytáhla z tašky. A to Jarda jedl jen jednou denně, za to ale furt. A teď to nemyslím urážlivě. Prostě mu chutnalo. Taky byl kus, spíše přesněji kusanec chlapa. Váže se mi na něj vzpomínka překrásná. Před mnoha lety stavěl celé soutěžní pásmo Jasénky Honza Čumpelík z Prahy. Vždy přijel se svou ženou Barunkou, taktéž skvělo etnografkou. Dovolím si i na tuto dámu malou vzpomínku, asi před šesti lety jsem jsem absolvoval skvělé představení v Divadle u Hasičů na Vinohradech (vyjímečně jako divák) a po skončení jsme se potkali u schodů s Barunkou. Koukal jsem po ní s myšlenkou, už si mě nemůže pamatovat, je to 25 let od posledního našeho společného setkání. Nevěnovala mému pohledu pozornost až do chvíle, kdy se ozvalo „Romane, pomůžeš mi prosím, můžu se zavěsit do Tebe?“ Samozřejmě, spolu jsme spojeni v loktech zdolali poslední schod a má odpověď byla jen „Barunko, Vy si mne pamatujete?“ „Jak by ne, Honza na Vás často myslel a prosím pozdravuj i Rostíka, ten odzemek se Vám chlapi i s Honzou povedl“. Tyto věty mi zůstanou v srdci na vždy. A pár let na to odešla Barunka za Honzou do nebe. Pro mne vyznání a vyznamenání. Ale zpět k Jardovi. Honza Čumpelík jako choreograf postavil na mne a bratra odzemek ve dvou, kdy i muzikanti byli součástí této produkce. Představa Honzova byla, že si přinesu na zádech Jardu, který ještě u toho bude hrát na basu. Jak jen se choreograf mýlil. Jen jsem zkusil při nácviku naložit Jardu na záda a podlomily se mi kolena a v pondělí šel na obstřik a kapačku, abych rozehnal housera. Představa, že mi hude na basu do ucha zezadu vzala tímto definitivně za své a přehodnotili jsme mé schopnosti vzpěrače. Já v tu dobu celých 65 kilo, Jarda asi tak, postava dospělého chlapa velikosti Hagrida. Prostě jsem na jeviště pak nosil jen basu a to byl ještě na druhém konci u šneka Jarda, aby se mi zase kolena nepodlomila. A opět jedna nezapomenutelná věta „Kdyby jsi nebyl líný se najíst, uneseš mě“.

https://www.youtube.com/watch?v=0jzIhrHJGIc&fbclid=IwAR0PNdASKRiq-xMZ9EmDV9uA2SJst_313LG79EQsEP2W9aVyW0m9hRSeOJs

Břeťa Rokyta. Jen toto jméno stačí napsat a všichni ví. Příčná flétna, a snad i vše co má alespoň jednu díru v sobě a strčí se to do úst, na to dokázal Břeťa zahrát. Vynikající muzikant, dirigent vsetínské zbrojovácké dechovky. A taky ředitel mé základní školy. V tu dobu jsem o folkloru věděl pouze to, že existuje a že souboráci mají takové komické oblečky (kroje) díky Rostíkovi. Nikdy se mě neptejte, za co mi dal poslední rok mé docházky ředitelskou důtku. Za prvé jsme o tom věděli jen my dva ( i když asi i Staňa, protože se pak zapojil), a za druhé to není publikovatelné před 22. hodinou. A jelikož je právě neděle 19:19 hod, nebudu tady čekat až odbije desátá večer. To se mi fakt nechce. Prostě neprásknu na sebe vše. Ale po mnoha letech, a opravdu mnoha jsem na tu záležitost na zájezdu do Francie zabrousil a hodně se mi smáli. Staňa jen poznamenal, tu „fotku má Břeťa v šuplíku dodnes“. Prostě gentleman… Se Staňou tvořili dvojici, v autobuse věčně mariáš (i se Zdeňkem), spávali spolu na pokojích, když si někdo něco koupil, tak to měl i ten druhý. Dokonce je podezřívám, že si i myli záda vzájemně, pokud ovšem s námi nejela Jana, Břeťova žena. Prostě valašský Pat a Mat. A s Břeťou jsme si vždy nádherně povídali. Dokonce mi nabídl i za čas tykání, avšak úcta tomuto muži mi to nedovolila, nikdy jsem této formule nevyužil. Nakonec se ustálilo oslovení „Břeťo“a vykání. Stejně jako u Stani a Zdeňka.

Adidas, alkoholický referent, tercáš. Snad i pro některé Zdeňkovo dvojče. Že jsem udělal reklamu jedné sportovní značce? Ale vůbec ne. Rok 1983, zájezd do Cantonigros, Španělska. Staňa tehdy nakoupil oblečení pro celou rodinu, sebe nevyjímaje. Ano nemýlíte se, uvažujete logicky. Dlouho mu nikdo jinak v souboru neřekl. Ve Francii v roce 1995 po jednom z mnoha představení po návratu si sedl únavou k obrovské balvanu před ubytovnou a následně snad i usnul. Ranní překvapení bylo, když na tomto balvanu byla cedule Tománkův kamínek. Deset let před, taktéž země Galů a nádherný festival v Nice. Hned první večer se Staňa vytratil, aby se za několik minut vrátil s úsměvem a slovy „Chlapi, to porno kino je stále na stejném místě“ Dokážete si představit tu radost v té době a v těch letech? Nutno podotknout, že Jasénka byla na stejném festivalu vždy po deseti letech. V roce 1965, 1975, 1985. Večer bylo o zábavu postaráno. Dodnes nevím jak to Staňa s pokladní domluvil, ona francouzky, on valašsky. Mě ještě nebylo osmnáct.

Festival na řecké Levkadě. Mnohokrát jsem tam tancoval. Jídelna festivalu, pod obrovským stanem. Staňa už seděl vedle zpěvačky a baštil. Když jsme si tři tanečníci přisedli a začal dialog. „Taky ti to připadá jak zbytky po židovské obřízce?“. „Myslíš jako ořezané předkožky?“ (K obědu byly nasekané chapadla ze sépie smíchané s nějakými nudlemi, či co). Staňa se zvedl a velmi rychle odešel. Po chvíli si přisedla tanečnice a povídá „Nevíte, co se Stalo Staňovi, stojí na mole a potupně blije do moře“. Za chvíli se i Tománek vrátil se slovy „Blbci, příště si vyvěste státní vlajku, ať vím, kam si nemám sedat“. No a aby jste pochopili náturu tohoto barda, tak při cestě na tento festival jsme trávili asi deset hodin v italském Bari a krátili si čas čekáním na trajekt do Řecka na místní pláži. Když odešel Zdeněk do moře se zase osvěžit Staňa spustil “Ten Kašpar je divný (použil jiný výraz), povídá mi, Staňo, plavu si a proti mně normálně kondom. Já tu pul hodiny přemýšlel, co má na mysli. Kdyby řekl šprcka, olačka, prcguma, byl bych v obraze. Já tu přemýšlím, co je to kondom. Tak takový byl Staňa. Srandista, ranař ale taky skvělý chlap a muzikant. Když mluvil Janek Rokyta, že jsou skladby, ke kterým si vždy ihned připojíte jméno interpreta. Jeho Tatoňu, tatoňu je pojmem. Tak tedy.

Muzikanti, to sú chlapci, dostanů sa do nebe, mezi svaté chocholaté, co dělajů hehehe….. 

A jednou mi Libka, žena má milovaná ukázala fotku s těmito bardy. Svět je malý a taktéž mohla poznat tyto osobnosti jinak než z nahrávek.

Věřím, že právě tito bardi mají v nebi pěknou pařbu kolem cimbálu. Tak, jako to dovedli i zde s námi….. A Staňa má jistě adidas bundu na sobě a v kapse štaprle.

Májka, máj, mája.....

Sliby se mají plnit. A je absolutně jedno, kdy. Říká se, že slibem neurazíš, nebo snad i, že na valašsku slíbené platí třicet let. Tak dlouho ovšem čekat nehodlám. Doba nynější nás usadila doma na pozadí těla a proto jsem se rozhodl, že budu pokračovat ve psaní. Před dlouhým časem jsem zveřejňoval články, náměty, vzpomínky, snad i s představou, že to někdo bude číst. A věřte, že se našli lidé, kteří to četli a dokonce i nakopli a namotivovali do dalšího pokračování. Vždy jsem chtěl zmínit v článku alespoň jednu větu o mé ženě milované. A tomto hodlám pokračovat. Libka moje byla jedna z těch, co řekli, piš, líbí se to. Pořád jsem váhal. Avšak i velký kamarád Petr z Rožnova byl ten, který rozhodl o dalších řádcích. Takže doba nedoba, pokračuji. Minimálně pro svůj pocit uklidnění a naplnění toho, co jsem před více jak rokem vzal za své a na čas opustil.

Zvažoval jsem, o čem bude další písmo, dlouho váhal. Asi se nedokázal rozhodnout, od Petrova pošťouchnutí uplynulo více jak měsíc. Nakonec zvítězilo téma máje. Budu moc rád za každý, který uvidím na vlastní oči letos stát. Za každou vesnici, město, stavení, náves. Nechci zde psát etnograficky, na to nemám, nejsem odborník. Půjčil jsem si z dovolením stať zde pod těmito slovy. Jen pár vzpomínek a možná i rozdílností. Regionálních. Jak se stavělo a staví májky nyní.

Máje, májka nebo máj je označení ozdobeného stromu, který tvoří ústřední prvek jarních slavností rozšířených po většině Evropy. Nejčastěji bývá májka stavěna 30.dubna nebo 1.května, ale v některých oblastech se staví v období svátku Sv. Jiří, letnic nebo nejčastěji letního slunovratu. Máje se tradičně každý rok obnovují, takto tomu bylo i v původní podobě slavnosti, někde se však mění po delší době, například

„Česká máje, chcete-li i Moravská a Slezská, a vynechat nemohu ani Slovenská, ať nenaštvu své rodáky a přátele na území nám zaslíbené, oplývající láskou, vínem a krásnými ženami, což jsou Čechy a Slovensko vlastně taky, tak se v tom vyznejme“, má formu celého stromu, zbaveného – s výjimkou horní části – větví a kůry. V některých případech se holý kmen nechává stát více let a mění se pouze vrchní část, jindy se zas skládá ze dvou či tří na sebe napojených kmenů k dosažení větší výšky. Použitým stromem jsou nejčastěji jehličnany jako je smrk, ale lze se setkat také s májkou z břízy. Horní část se zdobí z látek nebo krepového papíru a zavěšuje se na ni zdobený věnec. Se stavěním máje je spojen i zvyk jejího nočního hlídání před muži ze sousedních vesnic, kteří se ji snaží porazit nebo odříznout její vrchol. Pokud se jim to podaří, je to pro vesnici velká ostuda. V některých obcích se máj hlídá dokonce 3 dny a 3 noci (do 12. hodiny posledního dne). Během této doby je povoleno máj podříznout a sebrat věnec, který si následně ti, kteří májku podřízli vystaví na své májce. Někdy se také staví malé máje před domy jako vyjádření úcty nebo vyznání lásky dívce.

V některých oblastech Čech se májka staví o letním slunovratu, a to z jedle nebo borovice, a po slavnosti se spálí. V některých oblastech jihovýchodní Moravy se zas staví v době svátku světice místního kostela před hody.

Zdroj: Wikipedia.

Od prvopočátku mého působení ve folklóru se stalo stavění máje každoroční akcí, na kterých jsem se souborem nemohl chybět. No nemohl, protože jsem účinkoval. A tak s humorem vzpomínám na mnoho stavění, jakož i kácení. Za dob minulých, kdysi v době, kdy jsme na valašsku místo ovcí pásli dinosaury a na Ostravsku rostly přesličky bylo každoroční stavění máje v hospodě v Potůčkách na výletišti, kde bylo mimochodem svého času kouzelně. Tak tam jsme májku stavěli každý rok. Bohužel ne pro cérky, ale pro komunisty. Mám se stydět? Vlastně všechno tehdy bylo o nich a pro ně. Májka se nachystala, cérky nazdobily a druhý den mělo přijít to, tedy postavení toho kmene s nazdobeným vršákem. Hned ráno, velmi brzy mě vzbudili souboráci, chlapi Jasénčani v počtu mnoho, postupně jsme se pozbírali všichni. „Vsacani nám šlohli májku“. Tato slova slyším dodnes u našich ve dveřích na Trávníkách, kde jsme s rodiči jako pozdní puberťáci bydleli s bráškou Rostíkem. Tak si teď uvědomuji, že těmi puberťáky jsme dodnes, i když nám je již skoro …..let. Číslovku si doplňte sami. Zastáváme názor, že bavit se člověk má celý život. Tak tedy, zmíněná májka ležela krásně srovnaná, bodejť by ne, byla ze smrku, před zkušebnou a klubovnou Vsacanu na trávě před Restaurací Bečva. Víte, že před ní, tedy restaurací se nachází nejdelší barový pult na světě? A pod ním ležela. S ohromnou cedulí „Jasénčani, kdybyste hledali máju, máte ju tady“. Když sranda a štengrování, tak tedy dotáhnout do konce. Rychle jsme „sehnali“ v lese májku náhradní, nazdobili a čekali na odpoledne. Tedy s jednou maličkostí, tu ceduli před Bečvou jsme lehce vyměnili za slova „Vsacani, tu komunistickou si nechte, my máme svoju“. A stejně by mě zajímalo, jak ji odnesli nebo odvezli z Potůčků, to jsem se nikdy nedozvěděl. Třeba mi to kamarádi někdy prozradí. Je to přece jen asi dva kilometry. Ta představa, jak se s ní tahají na ramenou tu dálku, přes malý nadjezd nebo snad podchodem? Jak u toho špačkují, tím se bavím při pomyšlení ještě dnes. Jsem však přesvědčen, že kdyby jezdily na Vsetíně tramvaje, jistě by ji tam chtěli nacpat. Mimochodem jsme něco podobného uskutečnili v Brně s Jánošíkama během let vojenských. Ale o tom jindy. Pro brněnsky uvažující se jedná o šalinu.

Mnohokrát jsem lezl jako gymnasta na kmen a slezl vždy podřený. Naštěstí mě pak vystřídal Ňunin, on ví, koho se jedná. Kolikrát jsem při scénkách poskakoval jako mrtvý kašpárek po zemi v leže, protože jsem se řechtal smíchy, když Francek rozjížděl ty své kumšty s Olinem (hostující Vsacani). Přes rivalitu jsme vždy byli kamarádi a budeme. Ať už na Vsetíně, ve Skanzenu, v Luhačovicích, Novém Hrozenkově, Karolince, Velkých Karlovicích. Takto bych mohl asi vyjmenovat celý okres. A víte co, tůdle, nebudu dál jmenovat, stejně si to všechno nepamatuju. Jedno místo však zmíním, Piletice. Součást Hradce Králové. Šrámkův statek. Na toto místo vzpomínám nejraději. Překrásné prostředí selského stavení, kde jsme s Dupákem, následně i Kohoutkem vztyčovali Májku každý rok. A věřte mi, že tam je skutečně krásně. Mnoho kamarádů, kteří měli tu čest tam býti a nejsou přímo s tímto krajem spojeni, na prostředí Piletic dodnes vzpomíná s láskou a nostalgií. A skutečně mají proč.

Způsobů stavění je mnoho, ať už jako v Hradci pomocí žebříku a lan, nebo v Zubří pomocí folgů, nebo i za pomocí plošin. Byť z tohoto způsobu je mi velmi smutno. Ve městech se vytrácí tradice. Je jednodušší povolat techniku. Chápu bezpečnost lidí, avšak punc by dala právě ta tradice ručního vztyčování. Když pominu toto všechno, budu skutečně velmi šťastný za každou májku, máj, máju, kterou letos uvidím. Doba nám moc nepřeje, avšak věřím a přeji si.

A slibuji, že psát budu dál……

Jak jsem se stal Jánošíkem, aneb konkurzy do VSPT Jánošík - VUS Ondráš

Poslední dobou mi nepřicházely nápady, vzpomínky, takové tupé období. Však zklamat Vás, kteří mi přejí a podporují mě ve psaní, vlastně i přímo si mé blogy vyžadují, tak  nemohu zklamat a pokusím se podělit o další část mého života.

Jelikož se do Jánošíku  nastupovalo na podzim, logicky konkurzy byly na jaře. Psal se rok 1987, únor to měsíc. Výlet do Brna, místo kulturní dům Králevopolské strojírny, můj první konkurz v životě. U zápisu mě odchytla Monča, jediná , kterou jsem znal díky přátelství Malé Jasénky a Křenováčku. Monča už ale byla v Jánošíku. Romčo neboj, při párovkách přijdu k Tobě. ,, Tak to mám v kapse ´´, a zvedlo se mi sebevědomí. ,, Mončo, kolik nás je přihlášených ? ´´ Odpověď byla jednoduchá. ,, 180 a berou 8 ´´. Sakra to byl sešup. Sebevědomí na bodě teploty Sibiře v zimě a já se začal klepat. Nu co, buď tanec nebo blátivý zákop. ,, Dalších pět kluků na sál ´´. Jdu na řadu. Rytmiku jsem dal, nastává klasika. ,,Bože, co to chtěj ? ´´ Jak v pozicích, tak v diagonály rovnalo se katastrofa. Vidět mě mistr Harapes, dá mi ihned roli schodu na jevišti, který se nesmí celé představení hnout, aby nepokazil představení. Párovky, Mončo, nějak jsem to okoukal, i zvedačky jsme zvládli nějak. Asi i tím, že holky v Jánošíku uměly skákat a nebály se. Což bývá na Valašsku celkem problém. Tak a teď improvizace. ,, Zahrej mi odzemek´´ a začal jsem pomalými suny. Chystám se na druhou přehrávku, ozvalo se : ,, díky, stačí´´. Vždyť jsem ještě nezačal, co blbnou? Tak a jsem v pytli, čeká tě ten zákop. Už jen zpěv. Nepovažuju se za dobrého zpěváka, nikdy jsem si to nemyslel. Do dneška nepochopím, jak mi dal Carda Jurášek zpívat sóla a tím ze mne udělal solistu. Ještě ten tanec zvládnout. Namyšlenost jsem dobrý, byla fuč. Pochopili jste správně, nevzali mě. Tak zbývá ještě jedna možnost. Požádat o odklad a zkusit to za rok ještě jednou. Uvědomil jsem si, co znamená pokora, začal makat na sále i sám, prostě naplno. 

V červenci 1987 ( roku x ), pár měsíců na to jsem soutěžil v odzemku ve Skanzenu v Rožnově a skončil druhý, o jednu desetinu za Pavlem ( jako vždy ), první výsledek se dostavil. Byl to ten den, kdy došlo k osudovému setkání s Libkou. Den, víkend krásného povídání, nic víc. ,,Libuško, možná i proto jsem Tě tehdy nepozval na rande, z ostychu, z vědění, že musím na vojnu.´´  Dnes oba víme, že jsem Tě pozvat měl, život obou by byl úplně jiný. Na podzim jsme točili s Jasénkou ,, Voničku z domova ´´ v televizi a tam jsem taky tančil odzemek. Jakou to má spojitost s Jánošíkem ? Nebojte, dozvíte se.

Rok se s rokem sešel, únor roku 1988. Opět Brno Králevopolská. A opět já na scéně. Minimálně o rok starší s pocitem, že jsem na sobě pracoval, že vím co mě čeká, snad i připraven. A zase Monča u vstupu. ,,Tak co Drkalko, kolik letos ?´´ ,, Dvě stě kluků.´´ Rozcvičil jsem se pořádně, i valašku jsem si přizval. ,, Dalších pět´´. To už znám. Rytmika supr, klasiku jsem zvládl, párovky zase s Mončou dobré, všechny zvedačky dotaženy. Na improvizaci jsem se připravil důkladně. ,, Odzemek a rychle.´´ Jedna přehrávka dřepovek, rozštěpů a hlavně skoky. Proto jsem si vezl i obušek. Užil jsem si to. A pak už zpěv. Výsledek? Zavolejte si všichni za týden po víkendu. Když si tak uvědomuji, Čenda se musel ten den ukouřit. Při každém telefonátu si vždy zapálil cigárko. Takový jeho rituál. 200 lidí na konkurzu, dost dobrý výkon. S nervozitou a sluchátkem v ruce vytáčím vojenskou linku Komára. Představuji se. ,, Dobrý den. Tady je Roman Navrátil.´´  ,, Romane, jsi přijat, rozhodnutí posíláme písemně.´´ Kamarádi, takový řev radosti musel slyšet celý Vsetín. A víte kam jsem hned utíkal ? Za Mirečkem Matušů, abych mu to oznámil. On mi tehdy dal tu šanci. Byl šťastný se mnou a pamatuji si, že plakal. Byl jsem druhý Jasénčan tanečník a celkově třetí Moravák. Aha, já Vám to ještě neřekl ? Jánošík v tu dobu měl na repertoáru jen slovenský folklór. A až tehdy jsem si uvědomil, že vůbec nejsem dobrý, že mě čeká kupa dřiny, ano tancovali jsme na vojně doslova všude, i ve sprše nebo při holení. Říká se o folkloristech, že jsou postižení. Postižení folklorem na celý život. A my skutečně byli. A víte proč mě na prvním konkurzu nevzali ? No zdůvodněte si to sami. Ferko, Saky, Pištík, Miro, Čviky, Jurko, Rišo a ještě Robo. A původní soubory těchto borců ? Šarišan, PUĽS, SĽUK, Lúčnica, Zemplín, Urpín, Marína, Skaličan a Magura. Už chápete ? Život to tak prostě zařídil. Tak aby jsem se mohl učit od těchto pánů tanečníků. Kluci nás dřeli, neodpustili nám nic. Trvalo celý den,než do mě dostali ESTA, ESTA. Tento rytmus. Byli ale i skvělými kantory, motivátory. Pomalu nás vytáhli až na vrchol. A věřte mi každým coulem bylo mi ctí odtancovat s Vámi ty stovky představení. Mimochodem Libko moje, nebyla jsi v roce 1989 nebo 1990 ve Skanzenu na Jánošík ? Pořád přemýšlím, jak je možné, že jsme se neviděli 31 let.

A až na konci vojny jsem si mohl říci, že jsem dobrý, relativně dobrý. Po zájmu stáťasu nebo SĽUKU. Bylo to díky Vám borci. A mám jeden vzkaz pro současné tanečníky Ondráše, jste dobří, ale máte na víc, tak makejte. Tehdy by konkurzem prošli možná tak dva. Tím Vás nechci urazit nebo shazovat, jen motivovat. Tancujte a makejte. A co má ,, Vonička z domova ´´ s mým odzemkem společného ? Moc. Když si mě v Jánošíku vzal Čenda navíc k sobě do kanclu jako asistenta, jednou mi řekl : ,,Před tvým konkurzem jsem viděl tvůj odzemek v televizi a moc se mi líbil, velmi ti to pomohlo. Víš já jsem původem z brněnského Javorníku a Valašsko mám moc rád, ale bojím se tam jezdit, protože se vždy hrozně opiju.´´ A pamatuji se, že tehdy s náma na představení na Valašsko nikdy nejel. Osud ? Náhoda ?  Nebo to tak život zařídil ?

Tak takto jsem se stal Jánošíkem. Kluci, holky, Čendo, muzikanti, děkuji. 

Navždy Váš Roman

Fašaňky, Fašaňky, černý má fůsy......

Fašaňky, masopust, končiny? Jak se Vám zlíbí. Každý název skýtá své a přesto jsou to slavnosti podobné, ne-li stejné. Jiný kraj, jiný mrav. Vlastně přesněji, jiný kraj, jiný název. A díky tomu, že mé kroky taneční, folklorní mě zavedly do různých končin naší vlasti, myšleno profesně, absolvoval jsem je pod všemi názvy. Snad pochopíte v dalších řádcích. Jedno to však mělo společné jistě, toliko obžerství a pálenky, tedy pokud jsem ještě byl s alkoholem kamarád, což již několik let nejsem, to se jen tak nevidí. Tak třeba letos při masopustní obchůzce v Zubří jsem musel přibrat za den asi tři kila. Velmi mi to připomnělo scénu z Hrabalových Postřižin. „Co já toho dnes spořádal, ovar, tři jelita a dvě jitrničky. Ne tři jelita a tři jitrničky“. Přiznám, že jsem letos myslel, že se dám dobrovolně k požíračům kořínků a jiné stravy, kterou neumím ani snad napsat. Jak že to je? Jo, zelenina.

První Fašaňky jsem absolvoval jako bažant v Jasénce a bylo to opravdu hodně dávno, někdy počátek osmdesátých let, minulého století, minulého tisíciletí. Už pozývání na akci se neslo v duchu, kdo přežije tu smršť? V každé lokalitě Vsetína jsme vypadávali z busu, který nás tehdy vezl, řidič dodnes kleje, co to vezl, a v těchto sídlištích dělali mumraj v maskách. A zvali právě na Fašaňky a pochovávání basy druhý den. Pamatuji si přesně, že to byl pátek. Odpoledne, večer, noc. A vypadávali z busu? Ano, výstup se tomu říci nedalo a bylo to padání čím dál tím nebezpečnější. Na Sychrově nám upadl medvěd do sněhu tak, že se reinkarnoval do ledního medvěda. Navíc daná tehdy ještě slečna, co byla v kůži nemohla sundat hlavu a stávala se tak bělejší, a bělejší, a bělejší. Asi již tehdy někde slyšela reklamu, Aby bílá bílá byla. No prostě již nemohla. Unavena. Končili jsem však mimo Vsetín. V Liptále u Klesků jsme čekali na frgály, které nám pekly místní stařenky právě na sobotu. No, a Klesků je vždy dobře a teplíčko, tak jsme se upravili tak, že již masek nemuselo být. Dodnes nepochopím, jak jsme mohli takto vyvádět dva dny v kuse. Nastala totiž sobota. Den D. Ne, den F jako Fašaňky. V MEZácké jídelně a přilehlých chodbách se udávala oslava. Vše bylo fajn, hudba hrála, tančilo se a i Liba (ne moje žena, ale maminka) byla přítomna a vzpomíná na tuto akci. Vrcholem večera byly dva momenty. Tombola, věc pro chtivé utrácet, většinou za nesmysly, protože, jak zákon velí, nosí se vždy něco, co doma překáží, nebo najdeme na půdě, případně, co dostaneme od tchýně (Libo promiň, tebe se to netýká). A souboráků bylo dost. Může mi prosím někdo vysvětlit z Rusavy, jak jste dopravili ten osmimetrový žebř vlakem do Bystřice? Slyšel jsem něco o zadních dveřích vlaku, průvodčí a pile. Přeřízli jste ten žebř, ne tu průvodčí. Avšak vrcholem večera byl zážitek, na který, i kdybych chtěl, zapomenout nemůžu. Toník asi o půlnoci prohlásil, že musí jít spát. Ne z důvodu pití, ale protože tehdy dělal v lese, byl prostě unavený. Nad jídelnou jsme měli zkušební sál. A v něm gymnastický koberec. Toník si lehnul, zamotal se do něj a logicky usnul. Zima mu nebyla. Jenže. Za nějakou chvílí se tam zjevil Pepa a vidí koberec uprostřed sálu. Tak jej prostě posunul a postavil do rohu. I s Tondou. Hlavou dolů. A odešel. Za dlouhou chvíli jsme Toníka našli a se slovy „Pane, Vy jste indián“? To nevymyslíš. Ovšem závěr byl poetický. Právě přes to žrádlo. Tam to asi vlastně všechno začalo. Pavel, budiž Ti země lehká kamaráde, přišel, že zůstalo asi sto řízků jak Afrika. Tak jsme do deseti rána seděli v klubovně a cpali se řízkama. V levé ruce řízek, v pravé ruce řízek, v zubech okurka a víno před sebou. A víte co, nesnědli jsme to všechno, ještě jsme nesli domů. Pak se na dlouhá léta od Fašanek upustilo a před několika lety zase vrátilo. Už trochu v jiném scénáři, ale zaplať pánbůh ano, ano, ano.

I hlinecký masopust, neboli obchůzka je překrásná. Mimochodem pro neznalé, tato je zapsána na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Taky má co do sebe. V roli Turka (neopomenutelná figura) jsem každý rok byl účasten tohoto rejdění a maškar. V Chrudimě, na Veselém kopci nebo v Kouřimi. Tam všude jsem s Kohoutkem jezdíval a užíval. Miluji masopustní koblihy a právě Chrudimě jsem se jich užil. A víte, čím je plní? Mákem. Mňamka obrovská. Celé představení jsem potom ukončili říznutím kobyly, což je nedmyslitelné právě ve Východních Čechách. Dokonce jsem s tímto kusem účinkovali i ve Strážnici. A vše končili zpěvem: „Nohy nám jdou šejdrem, že my domů nejdem“ Krásné vzpomínky.

A proč dnes píšu právě o masopustu? Dostali jsme s Libkou, mojí ženou milovanou pozvání a možnost natočit Masopustní obchůzku v Zubří. Soubor Beskyd nám učinil radost. Netuše, co nás čeká. Překrásný den. S bandou Beskyďáků, souboráků, hasičů, dětí a rodičů. Masek tolik, že za toto množství by jim měli dát metál. Dokonce i Libka se mnou jsme dostali přiděleno. Mimina. Od rána vyhrávala cimbálka před kulturákem v Zubří, masek přibývalo a já v ruce kameru se jal činit první záběry. Libka jen poznamenala, aby to nebylo jak se Vsacanem a jejich koncertě, to jsi udělal 180 sekvencí. Nebylo, bylo jich ještě více tentokráte. Už přivítání bylo kouzelné, spatřil jsem koblihy a se slovy „Jé, koblihy“ mě rychle usekli. „Néééééé, to jsou soutěžní“. Mohl jsem tím zapříčinit ostudu a sníst je, co? Zachránila nás obrovská obložená mísa plná různých buchet z mašíka, plná uzenin. A protože jsem ráno nestihl posnídat, snídal jsem tedy zde. A ne málo. Netuše, že nás čeká 18 zastávek, všude koblihy a laskominy od masa. Uzené, klobásy, pít jsme nepili. Tak jsem doháněl jídlem. U každé zastávky jsem dal koblihu a cpal se a cpal. Možná ty tři kila jsou podcenění. Dva dny jsem nejedl pak nic. Akce krásně ubíhala, lidé se bavili, zpívali, tancovali. Prostě to, co mají masky dělat. Beskyďáci to mají fakt zmáknuté a jsme šťastní, že jsme si to užili s Vámi. Už nyní se těšíme na příští rok. A chceme znovu mimina, prý jsme byli kouzelní. Všichni byli. S každým jsem si hned tykal, všichni nás brali jako své. Jejich bály jsou vyhlášené. Vždyť zde jezdí z celých Čech i Slovenska. Hradečáci zde jezdí již mnoho let. A vždy s nadšením referují. Přesně tak, jako bylo veselí na Zubří, takový je život souboru. Souboru Beskyd. Tak za rok opět přátelé…..

A děkujeme….  

Soboňky, rybníky a komáři...

Rybníky, borové lesy, písek….. A komáři! Tyto indicie jsou typické pro Soboňky. Opusťme pro dnešek pole folkloru a věnujme se ještě trochu vzpomínkám na mé mládí, dětství. Ovšem nutno podotknout, že i někteří gymnasté pak přesídli na pole taneční, v tom lepším případě na lidovkáře, folkloristy. Ano, chci se dnes podělit o zážitky z tohoto prostředí. A co má toto prostředí a bodavý hmyz společného se sportovní gymnastikou? Velmi. Od svého útlého dětství jsme prvních čtrnáct dnů každých letních prázdnin trávili na gymnastickém táboře. Na Soboňkách. Bob, Marek, Jirkové, Marcel, kluci ze Zlína a Šumperka a Bučovic, Martin, Břeťa, Píďa, Radek, Kačaba, Jirka K., Vilda, Olda a Honza, Milan, Rosťa, Marta, Dvořky, Jitka…. a Tonda, ředitel snad úplně všeho. Kdybych měl jmenovat všechny, budeme to číst ještě pozítří. Všichni kluci, holky, trenéři jezdili na tento tábor s jediným úmyslem. My si užít tábor se vším, co k němu patří a trenéři nás fyzicky zničit. To, co jsme prožívali, se popsat dá, pokusím se o to, ale věřit? Nevím. Snad. Vše je pravdou.

Na tento tábor jsme jezdili velmi neradi. Začaly nám prázdniny a my tyto dny prožívali drilem. Šíleným. Vždy jsme si přáli, aby pršelo, protože to byl jediný čas, kdy jsme nemuseli viset na některém z nářadí. Pod borovicemi. Dopady byly sice na žíněnky, na kterých cvičil ještě Tyrš a když jsme se nedej bože urvali z hrazdy, dopad bradou do písku, nic moc. Tábor jsme nenáviděli a ve finále se tam dnes vracíme rádi. Čím to? Jednoduchá odpověď. Už při příjezdu na tábor to bylo minimálně zajímavé. Jezdilo se většinou hned první den na korbě nakláďáku s nářadím. Ten binec, co jsme za jízdy jako kluci činili. Ještě, že to řidič netušil, co se mu pod plachtou děje. A nebo možná nechtěl vědět. Raději. Dodnes se divím, že nikdo nevypadl. Tedy až na jednu velkou duchnu uprostřed Zlína. My z toho měli srandu a ten řidič za námi, pokud ještě žije, točí ještě dnes rukama, jak točil volantem a musel hned na oční, protože mu museli zákonitě zatlačit oči zpět. Příjezd byl vždy o tom vybrat místo pro stany, která se staly na dva týdny naším domovem. Postavit nářadí, vykopat obrovskou díru na odpad, kadibudky, postavit polní kuchyň, než dojede Toncek. Vojenský kotel, ve kterém se vařilo. Kopání šlo naštěstí v pohodě. Na Soboňkách je všude písek. Všude, i ve stanech a trenkách. Teď mě napadá, holky, jak jste to mohly vydržet? Hygiena se prováděla v prvním rybníce, když bylo dobře, tak ve druhém. Dnešní děti by se osypaly asi hned. Těch komárů, co tam bylo. A byli tak drzí, že se dokázali přisát i během našeho cvičení. Maminky si myslely, když jsme se vrátili, že máme minimálně spalničky a neštovice do kupy.

Každý den byl stejný, od rána do večera cvičení, cvičení, cvičení. V podvečer tři kolečka kolem rybníka na čas. Kolem prvního, největšího, během. Byly to zhruba 3 kiláky. Princip jsme pochopili až jako adolescenti. Unavit, zničit, dodělat cvičence, nás gymnasty. Abychom usnuli po večerce, jak zapadlo slunce a trenéři vypustili páru u táboráku a požili vína z okolních sklepů. Věděli jsme, co večer podnikají a přesto jsme i my chodili na tajné noční výpravy do okolních lesů. Prožívali první platonické lásky. A hlavně vyváděli ptákoviny, které jsou snad až nemyslitelné. A vážně staly.

Neodmyslitelnou součástí tábora byl i Miloš B. z ValMezu. Tento trenér byl pověstný svou tvrdostí. Neodpustil, nejednou vztáhl ruku. Holky brečely pod jeho vedením a přesto na tábor jezdily. Když stáhl holku z bradel švidráků, že se jí něco nepovedlo, holka si zlomila ruku. Pamatuji se ten výjev, jako by to bylo dnes. Zlomený loket. Miloš vydával polévku do ešusů, kotel na pařezu, my stali frontu na příděl z naběračky, která byla největší na jižní Moravě. Takový kýbl, co nám vždy nadělil z kotle, to by měl problém sníst i zápasník sumo. A Miloš vždy hlídal u jámy, kam se vynášel binec, odpadky, abychom to nevylívali. Jinak jsme nedostali druhé. Jak my ty polévky nesnášeli. Ještě, že byl všude písek, pod stoly a lavicemi. Pata, důlek, polévka do něj a zahrnout. Rituál každého poledne. Když se tábor likvidoval, mohlo se v jídelně pod borovicemi pořádat mistrovství světa v kuličkách. Klidně. Důlků bylo několik stovek. Avšak musíme podotknout, že se vařilo skvěle, jen prostě ty porce se nedaly sníst. Kynuté knedlíky, zvané dělbuchy, jsou vyhlášené dodnes.  

Těšili jsme se na dny, kdy pršelo. My byli zalezlí ve stanech a užívali si zvuků bubnujících kapek na plátno stanu. Jenže. Na na jižní Moravě u Rohatce, kde se Soboňky nachází, skoro neprší.

V noci jsme vyráželi na výlety, bez trenérů. A hlavně se pomstít Milošovi za jeho krutost. A polévky. Povolit kolíky u stanu, to bylo to lehčí. Mnohokrát se probudil ráno se stanem na obličeji. A jak vylézal, tak se zamotal. To se i trenéři smáli. Věděli. Miloš měl Trabanta kombi. Vypuštěné pneu bylo skoro na denním, tedy nočním pořádku. Párkrát jsme mu jej, tedy Trabanta postavili mezi dvě borovice, tak že neměl šanci vyjet. Borovice šly k zemi, pařezy u země a my měli na víkendový táborák dřevo. Dokonce jsme to povýšili o level. Odnesli jsme Traboše do lesa mezi dvě kadibudky. Mezi dvě díry. To už bourat nešlo, a vyjet? To už vůbec ne. Zajel by do… Ano, do sraček. Tehdy i trenéři museli pomoci a vynést. Pokud by Miloš žil, myslím, že by teď nechápal. I když myslím, že věděl i tehdy, kdo je tomu příčinou.  

Na Soboňkách jsem nebyl přesně třicet let. Až před třemi lety se mi povedlo v době tábora, během mé služební cesty si udělat odpočinek, přestávku a na tábor zajet. Trefil jsem to napoprvé. Bez potíží, jen tábor se posunul ke druhému rybníku, tedy cca o 200 metrů dál do lesa. Jinak se nic nezměnilo. Prostředí, kuchyně, nářadí, kadibudky. Zaparkoval jsem na konci tábora. A šel se srdcem bušícím směr mezi stany. Pár lidí mě pozdravilo, někdo se i zeptal, jestli něco hledám. Pamatuji si, že jsem odpověděl, že bych se rád podíval na místa svého dětství. A věřte, že mě doprovodil. Po pár metrech se táborem ozvalo. Ty vole, no nekecej. Trpoš. Mezi gymnasty jsem měl tuto přezdívku. Martin ze Zlína, moje generace mě přivítal obrovským objetím a hned nechal uvařit kávu. Nalít pití a hlavně přinést oběd. Víto, co bylo? Ano, dělbuchy. A přimotali se další kluci i trenéři. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů a zážitků mého života. Uvědomil jsem si tam po letech, že ten tábor jsme vlastně milovali. Kluci mě přemlouvali, ať tam zůstanu na víkend, byl totiž pátek. A já slíbil, bohužel mi však nakonec práce zabránila. A já slib nedodržel. Mrzím mě to a omlouvám se tímto.

Tento týden jsme si udělali den sami pro sebe. Pouze a jen pro sebe. Vyrazili jsme s Libkou na výlet na jižní Moravu. Vzali to přes Strážnici, kde jsme si prošli amfiteátry, zámek a park. A jelikož je to opravdu kousíček. Zajeli na Soboňky. Ukázal jsem Libce, ženě mé milované, kde jsem trávil mládí. Kuchyni, dnes je v táboře i bazén, hygiena povýšila. A samozřejmě kadibudky. Až tam Libka asi pochopila, co pro mne občas vzpomínky na gymnastiku znamenají. A víte, co jsme si slíbili? Letos v létě si tento tábor užijeme spolu. S Libkou. Na víkend. Kvůli vzpomínkám, nostalgii, kamarádům. A ovocným knedlíkům. Protože lepší, jako se vaří dodnes na Soboňkách, jsem už nikdy nejedl. Je únor, ale už dnes se těšíme…..              

Valašské bály po staletích

Mám pocit, že historie valašských bálů sahá do doby, kdy jsme na Valašsku místo ovcí pásli dinosaury a na Ostravsku se zakládalo na uhlí, jelikož tam ještě teprve rostly přesličky. Někdy, hlavně v době současné, po bále mám pocit, že tu dobu musím pamatovat, když se probouzím a jsem šťastný, že ještě žiju a při pohledu do zrcadla přemýšlím, zdali obličej ještě restaurovat nebo již věnovat památkovému ústavu. Dát zde nyní svou fotografii, tak si budete zákonitě myslet, že sbírám přírodní katastrofy, minimálně zříceniny. Hold, věk dětí nezastavíte, a ač vypadáme někdy na sto let, je nám stále emočně tak troufnu si říci, pětadvacet.

I dnes jsme po bále a tímto chceme Liptě a všem, kteří se na akci podíleli, připravovali, a hlavně utvářeli atmosféru, moc poděkovat. Náš záměr byl původně si bál s Libkou, ženou mou milovanou (tímto se jí omlouvám, že jsem ji v posledním blogu nezmínil, ač to mám v popisu práce-jsem to ale trubka) jen užít, jako běžní smrtelníci. A protože u nás řádí šotek, někdo k nám domů každou noc chodí, dělá nám binec v kuchyni, špiní nádobí a schovává věci, ztrácí nám je, trpajzlíku, vezmi si i můj pupek prosím, tak díky tomuto pidimužíčkovi nemůžeme najít jeden záznam. Proto jsme s Libkou slíbili, že tedy učiníme i z bálu malý záznam. Jen tak, pro radost, pro Liptu. Takže opět s kamerou, a záběrů je zase na celovečerní film.

V prvopočátku to vypadalo na fiasko, bál začínal oficiálně v osmou hodinu večerní. V sále pár lidí, atmosféra ponurá. Jakoby nějaké smutno, únava. Ano, před bálem probíhal v těchto prostorách Dětský bál a asi již bylo na dvě akce krátce po sobě pro místní v obci příliš na čas.  Vytrvalci a příznivci pomalu přicházeli, mnoho jich nebylo. Sál se a přilehlé prostory zaplnily tak ze dvou třetin. Věděli jsme, že akce nebude megalomanská, spíše taková normální, vesnická. Ano, vesnická, Liptál je vesnicí roku, ale i kdybyste mě nechali ještě tak tři hodiny spát za odměnu, stejně Vám nepovím, kterého roku, protože si to prostě a jednoduše nepamatuji. Říkám Libce: „Větší beseda u cimbálu“, ovšem velikost tomboly by byla hodná plesu na Žofíně v Praze. Snad i proto jsme vyhráli čtyři ceny. Mimochodem, prosím všechny čtivé tento blog, aby mi s laskavým svolením napsali, co budeme dělat s dvaceti pěti kilovým balením posypové soli v paneláku?

https://www.youtube.com/watch?v=rysEdcANgqY&feature=youtu.be&fbclid=IwAR2dgawR0gF2yar-LuuKcqF7Os-IbaTQCIeIwsxCUE9WPOHmxr-K9t481F8         ----- video

Beseda, co to melu, Valašský bál v Liptále se rozjíždí. Tak, jak se sluší a patří. Polonéza za doprovodu cimbálové muziky Ocún vše uvolnila a vše je tam, kde má být. Lidé se baví, tančí, zpívají, muzika hraje série tak akorát dlouhé nám, služebně starším. Nevěřící Tomášové, včera jsem s Libkou tančil, i když nohy moc nešly, plíce protestovaly, v letošním roce nejvíce a nejdéle, nejintenzivněji. Na školu do Rožnova musím ještě máknou, abych stíhal. A to vše i díky Libce, která mne v týdnu zase podržela a udržela ve stavu fungujícím. Ano, dostal jsem přes držku, ale nevím o tom.

Bál je v plném proudu, ba co víc, je to přesně ta atmosféra, která mě již v mládí na bálech provázela, byla přirozenou součástí každého plesu (bálu). Ocún, aniž by to kdokoliv organizoval začala figurální tance a lidé je znali. Jaké to teplo na srdíčku, když to naskočí někde v šedé kůře mozkové a prostě na první dobrou to dáte. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy slyšel, viděl, užil si Hojačky, kdy Adama? Ano, lhal bych, před čtrnácti dny jej předvedli s tanečníky na Vševalašském bále ve Valašských Kloboukách Pavel s Jirkou. Ale před tím? Je pravda, že je to malinko zavádějící. Na bále jsem byl snad po 20 kilech. Užili jsme si bál v Liptále naplno. A kamera nám vůbec nevadila. Libka i já jsme se seznámili s dalšími lidmi, kteří se stále snaží držet folklór alespoň na úrovni dneška. Ano, mám stále více pocit, že skomírá. Ale o tom jindy. Probrali účast nových kluků, adeptů na Škole mladých odzemkářů v Rožnově v létě, zavzpomínali se známými, radost, že se vidíme s Liborem po třiceti letech a při točených jsme si dávali z úcty přednost, abychom se nesrazili jak dvě lokomotivy, když jsme šlapali vedle sebe. Bál proběhl ještě lépe, než jsme doufali, než se těšili. Moc všem děkujeme všem, kteří se podíleli a užili si to minimálně tak, jako my dva. Lipta se všeho zhostila s pompou skvělého souboru, vše bylo srdcem, a s úsměvem. Byť skutečně v prvopočátku to vypadalo minimálně smutně s návštěvností.

Proč píšu o bále v Liptále? Proč zrovna o tomto? Odpověď je prostá. Byl to zatím poslední bál, který jsme navštívili. Uvedl jsem již dnes, že je to po kilech, kdy jsem byl naposledy na bále. Bylo to na Vševalašském na Vsetíně, a to před cca šesti lety, možná sedmi. Ten jsem absolvoval ještě spolu s Lubošem, kdy jsme jeli spolu z Prahy, on šel ve valašském kroji, já v chodském. Luboše jsme tento pátek pochovali právě v Liptále. Kamaráde, odpočívej v pokoji.

https://www.facebook.com/libuseo/media_set?set=a.2098860523492829&type=3            ----- fotky

No a před tím to bylo někdy opravdu hodně dávno. Psal jsem již v předchozím blogu, že jsme s Tomášem a Tomášem, jakož i dalšími jezdili na snad všechny bály, které se konaly. Nezapomenutelné a věhlasné v Bystřici pod Hostýnem, Bačák ve Valašském Meziříčí, v Zubří na Beskydu, Lipťácký byl samozřejmostí, proto včera i trochu nostalgie, v Rožnově, kde jsme se vždy těšili na autentičnost, nesmíme zapomenout na Hovězí. Ještě ve starých prostorách. Vsacanský. To by mi kamarádi dali, kdybych na ně zapomněl. Každý bál vlastně stejný, složením, lidmi, atmosférou. Stejný a přece jiný. Všechny měly svou atmosféru, své kouzlo. Místem konání, prostorem, účastníky z místa konání. Jasénecký nezmiňuji záměrně, Jasénka dělávala Fašanky s pochováváním basy, i když dělala i bály. Fašanky si zaslouží svůj vlastní blog.

Všechny tyto akce byly kouzelné v tom, že my, jako statní junáci jsme se učili od starých bardů křížem Valašska lásce k folkloru. Pozřívali své první pohárky vína, prožívali svá první zamilování napříč soubory. Libuško, děkuji Tvým rodičům, že Tě vedli k folkloru. Byť to trvalo třicet jedna let.

Děkujeme za možnost a zážitky souborům Javořina z Rožnova, Beskydu ze Zubří, Bača z Valašského Meziříčí, Radhošť z Rožnova, všem souborům na Vševalašském a za včerejšek ještě jednou Liptě. Není to podle oblíbenosti, avšak dle pořadí, ve kterém jsme letos bály navštívili. A ještě nás jeden čeká. No a pak se snad i vyspíme. Ono kamera, střih, kamera, střih, kamera, střih, mezi tím naše práce, hafani a trochu spánku. A přesto vše činíme s láskou a pokorou. Setkáváme se dnes na bálech s generací až dvěma mladšími a těmto se snažíme i my předávat naši lásku a pozornost, užívání si. Tak jako nám ji předávali „Nositelé tradic“, kteří nás pomalu opouštějí. V loňském roce jste to pánové přehnali, bylo Vás nějak moc, ne?

A proto prosím, jezděte na bály, na festivaly, družte se a množte se. V dobrém myšleno. Přivádějte k folklóru stále nové tváře a talenty. Pak nemůže docházet k snížení kvality a skomírání, jako se tomu bohužel děje. My už to moc nevytrhneme.

Takže HRAJTE, ZPÍVEJTE, TANCUJTE !!!! Srdce Vám to vše vrátí a je to pocit, který se těmito řádky nedá popsat. 

Ps: Pokud už na bál dorazíte, neschovávejte se v koutě, ale družte se mezi dalšími soubory, bavte se společně, vždyť o tom bál a život je. I tam se utvářejí vztahy.

Valašské bály po staletích

Mám pocit, že historie valašských bálů sahá do doby, kdy jsme na Valašsku místo ovcí pásli dinosaury a na Ostravsku se zakládalo na uhlí, jelikož tam ještě teprve rostly přesličky. Někdy, hlavně v době současné, po bále mám pocit, že tu dobu musím pamatovat, když se probouzím a jsem šťastný, že ještě žiju a při pohledu do zrcadla přemýšlím, zdali obličej ještě restaurovat nebo již věnovat památkovému ústavu. Dát zde nyní svou fotografii, tak si budete zákonitě myslet, že sbírám přírodní katastrofy, minimálně zříceniny. Hold, věk dětí nezastavíte, a ač vypadáme někdy na sto let, je nám stále emočně tak troufnu si říci, pětadvacet.

I dnes jsme po bále a tímto chceme Liptě a všem, kteří se na akci podíleli, připravovali, a hlavně utvářeli atmosféru, moc poděkovat. Náš záměr byl původně si bál s Libkou, ženou mou milovanou (tímto se jí omlouvám, že jsem ji v posledním blogu nezmínil, ač to mám v popisu práce-jsem to ale trubka) jen užít, jako běžní smrtelníci. A protože u nás řádí šotek, někdo k nám domů každou noc chodí, dělá nám binec v kuchyni, špiní nádobí a schovává věci, ztrácí nám je, trpajzlíku, vezmi si i můj pupek prosím, tak díky tomuto pidimužíčkovi nemůžeme najít jeden záznam. Proto jsme s Libkou slíbili, že tedy učiníme i z bálu malý záznam. Jen tak, pro radost, pro Liptu. Takže opět s kamerou, a záběrů je zase na celovečerní film.

V prvopočátku to vypadalo na fiasko, bál začínal oficiálně v osmou hodinu večerní. V sále pár lidí, atmosféra ponurá. Jakoby nějaké smutno, únava. Ano, před bálem probíhal v těchto prostorách Dětský bál a asi již bylo na dvě akce krátce po sobě pro místní v obci příliš na čas.  Vytrvalci a příznivci pomalu přicházeli, mnoho jich nebylo. Sál se a přilehlé prostory zaplnily tak ze dvou třetin. Věděli jsme, že akce nebude megalomanská, spíše taková normální, vesnická. Ano, vesnická, Liptál je vesnicí roku, ale i kdybyste mě nechali ještě tak tři hodiny spát za odměnu, stejně Vám nepovím, kterého roku, protože si to prostě a jednoduše nepamatuji. Říkám Libce: „Větší beseda u cimbálu“, ovšem velikost tomboly by byla hodná plesu na Žofíně v Praze. Snad i proto jsme vyhráli čtyři ceny. Mimochodem, prosím všechny čtivé tento blog, aby mi s laskavým svolením napsali, co budeme dělat s dvaceti pěti kilovým balením posypové soli v paneláku?

https://www.youtube.com/watch?v=rysEdcANgqY&feature=youtu.be&fbclid=IwAR2dgawR0gF2yar-LuuKcqF7Os-IbaTQCIeIwsxCUE9WPOHmxr-K9t481F8         ----- video

Beseda, co to melu, Valašský bál v Liptále se rozjíždí. Tak, jak se sluší a patří. Polonéza za doprovodu cimbálové muziky Ocún vše uvolnila a vše je tam, kde má být. Lidé se baví, tančí, zpívají, muzika hraje série tak akorát dlouhé nám, služebně starším. Nevěřící Tomášové, včera jsem s Libkou tančil, i když nohy moc nešly, plíce protestovaly, v letošním roce nejvíce a nejdéle, nejintenzivněji. Na školu do Rožnova musím ještě máknou, abych stíhal. A to vše i díky Libce, která mne v týdnu zase podržela a udržela ve stavu fungujícím. Ano, dostal jsem přes držku, ale nevím o tom.

Bál je v plném proudu, ba co víc, je to přesně ta atmosféra, která mě již v mládí na bálech provázela, byla přirozenou součástí každého plesu (bálu). Ocún, aniž by to kdokoliv organizoval začala figurální tance a lidé je znali. Jaké to teplo na srdíčku, když to naskočí někde v šedé kůře mozkové a prostě na první dobrou to dáte. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy slyšel, viděl, užil si Hojačky, kdy Adama? Ano, lhal bych, před čtrnácti dny jej předvedli s tanečníky na Vševalašském bále ve Valašských Kloboukách Pavel s Jirkou. Ale před tím? Je pravda, že je to malinko zavádějící. Na bále jsem byl snad po 20 kilech. Užili jsme si bál v Liptále naplno. A kamera nám vůbec nevadila. Libka i já jsme se seznámili s dalšími lidmi, kteří se stále snaží držet folklór alespoň na úrovni dneška. Ano, mám stále více pocit, že skomírá. Ale o tom jindy. Probrali účast nových kluků, adeptů na Škole mladých odzemkářů v Rožnově v létě, zavzpomínali se známými, radost, že se vidíme s Liborem po třiceti letech a při točených jsme si dávali z úcty přednost, abychom se nesrazili jak dvě lokomotivy, když jsme šlapali vedle sebe. Bál proběhl ještě lépe, než jsme doufali, než se těšili. Moc všem děkujeme všem, kteří se podíleli a užili si to minimálně tak, jako my dva. Lipta se všeho zhostila s pompou skvělého souboru, vše bylo srdcem, a s úsměvem. Byť skutečně v prvopočátku to vypadalo minimálně smutně s návštěvností.

Proč píšu o bále v Liptále? Proč zrovna o tomto? Odpověď je prostá. Byl to zatím poslední bál, který jsme navštívili. Uvedl jsem již dnes, že je to po kilech, kdy jsem byl naposledy na bále. Bylo to na Vševalašském na Vsetíně, a to před cca šesti lety, možná sedmi. Ten jsem absolvoval ještě spolu s Lubošem, kdy jsme jeli spolu z Prahy, on šel ve valašském kroji, já v chodském. Luboše jsme tento pátek pochovali právě v Liptále. Kamaráde, odpočívej v pokoji.

https://www.facebook.com/libuseo/media_set?set=a.2098860523492829&type=3            ----- fotky

No a před tím to bylo někdy opravdu hodně dávno. Psal jsem již v předchozím blogu, že jsme s Tomášem a Tomášem, jakož i dalšími jezdili na snad všechny bály, které se konaly. Nezapomenutelné a věhlasné v Bystřici pod Hostýnem, Bačák ve Valašském Meziříčí, v Zubří na Beskydu, Lipťácký byl samozřejmostí, proto včera i trochu nostalgie, v Rožnově, kde jsme se vždy těšili na autentičnost, nesmíme zapomenout na Hovězí. Ještě ve starých prostorách. Vsacanský. To by mi kamarádi dali, kdybych na ně zapomněl. Každý bál vlastně stejný, složením, lidmi, atmosférou. Stejný a přece jiný. Všechny měly svou atmosféru, své kouzlo. Místem konání, prostorem, účastníky z místa konání. Jasénecký nezmiňuji záměrně, Jasénka dělávala Fašanky s pochováváním basy, i když dělala i bály. Fašanky si zaslouží svůj vlastní blog.

Všechny tyto akce byly kouzelné v tom, že my, jako statní junáci jsme se učili od starých bardů křížem Valašska lásce k folkloru. Pozřívali své první pohárky vína, prožívali svá první zamilování napříč soubory. Libuško, děkuji Tvým rodičům, že Tě vedli k folkloru. Byť to trvalo třicet jedna let.

Děkujeme za možnost a zážitky souborům Javořina z Rožnova, Beskydu ze Zubří, Bača z Valašského Meziříčí, Radhošť z Rožnova, všem souborům na Vševalašském a za včerejšek ještě jednou Liptě. Není to podle oblíbenosti, avšak dle pořadí, ve kterém jsme letos bály navštívili. A ještě nás jeden čeká. No a pak se snad i vyspíme. Ono kamera, střih, kamera, střih, kamera, střih, mezi tím naše práce, hafani a trochu spánku. A přesto vše činíme s láskou a pokorou. Setkáváme se dnes na bálech s generací až dvěma mladšími a těmto se snažíme i my předávat naši lásku a pozornost, užívání si. Tak jako nám ji předávali „Nositelé tradic“, kteří nás pomalu opouštějí. V loňském roce jste to pánové přehnali, bylo Vás nějak moc, ne?

A proto prosím, jezděte na bály, na festivaly, družte se a množte se. V dobrém myšleno. Přivádějte k folklóru stále nové tváře a talenty. Pak nemůže docházet k snížení kvality a skomírání, jako se tomu bohužel děje. My už to moc nevytrhneme.

Takže HRAJTE, ZPÍVEJTE, TANCUJTE !!!! Srdce Vám to vše vrátí a je to pocit, který se těmito řádky nedá popsat. 

Tomáš.....

Jak pojmout toto vzpomínání? Dlouho jsem polemizoval s touto myšlenkou? Snad mě Tomáš nezabije. Jelikož se toto vše stalo, byť některé příběhy budou znít až přehnaně, ba co víc, možná jako sci-fi. Věřte však, že opak je pravdou a těch zážitků je na samostatnou knihu. Takže jsem to vzal z gruntu a popíšu zážitky, které mě napadly spontánně a nemusel vzpomínat. Vždyť je mi padesát a člověk už zapomíná. Vám se to nestává? A protože Tomáš je člověk typu flegmatického, věci bere tak nějak přirozeně, prostě se staly, a hlavně se baví. Prostě jak se říká, střelec.

Tomáš je třetí v pořadí mužů, tanečníků v rodě. Všichni vynikající a uznávaní. Naše první setkávání jsem začal vnímat ještě jako malý kluk, když jsem Prcíka doprovázel na odjezdy na vystoupení Malé Jasénky. Už tehdy dokázal být Tomáš na několika místech zároveň, tedy alespoň to takto vypadalo. Jak by řekl Sheldon Cooper, jsem Flash. Nikdy nezapomenu, jak vzal hroudu sněhu a prostě a normálně ji posadil na hlavu Evičky. Tedy posadil, narazil je přesnější. A hroudu? I zde budu přesnější. Obrovskou hroudu sněhu. Velikosti asi tak Andrejky. No a když potom přešel do dospělého souboru, stali se z nás na dlouhá léta nejlepší přátelé. Ve trojici Tomáš, Tomáš a moje maličkost (tehdy opravdu maličkost, dnes spíše válcuju) jsme zažili neskutečné. A když potom Tomek přešel do Lipty, nic se na přátelství nezměnilo. V tu dobu jsme vymysleli a uskutečnili projekt zvaný KaLiJas a absolvovali mnoho folklorních akcí, festivalů, dovolených. Jo, pardon. Asi netušíte, co je to KaLiJas. Prostě se dalo dohromady pár šílenců, folkloristů z Kašavy, Lipty a Jasénky. Trávili jsme s Tomem každou volnou chvíli. Hodiny, dny, měsíce, roky. Tak tedy pojďme trochu zavzpomínat a bavit se vzpomínkami.

Kamkoliv jsme přišly, hrozil průser, ale o to více jsme žili. Když se jednoho krásného pátku v létě, v době nás náctiletých, zjevil v kavárně hotelu Vsacan, kde jsme jako frajeři chodili na Francii (pověstná káva, šíleně sladká) a trávili, spíše zabíjeli čas, zjevil Tomáš v teplákách, nazouvákách a síťovkou. „Co tam máš?“ povídám. „Mamka mě poslala pro kuře a mléko v pytlíku, no a dostal jsem chuť na kafe“. Na tom by nebylo nic zvláštního, jen je potřeba zmínit, že se Tomáš s nákupem vrátil až v pondělí po práci. Prostě jsme celý víkend někde trajdali. Místo mléka přinesl kyšku (prý je zdravější, tvrdil mamince) a kuře už zase žilo. Pochodovalo smradem a vlastně teklo. Jen bylo jiné barvy. Zelené.

Prožívali jsme spolu všechno. Šmigrust, Velikonoční pondělí jsme končili vlastně v úterý příchodem do MEZu, do práce, podotýkám, že jsme šli vždy v kroji. Vrátný vždy koukal jak tele na nová vrata. Než člověk obešel všechny cérky z Jasénky a Vsacanu (vidíte, jaká pak to byla nenávist?). K Ilonce jsme pravidelně docházeli kolem šesté večer a sedali si opatrně, protože tam už vždy spal Pavlík ze Vsacanu. A nebyla poslední v řadě na seznamu.

Tomáš miluje svíčkovou. Takže stalo se málo vídané, na Národní přehlídce folklorních souborů v Třinci, myslím, že v roce 1985. Ano, ten rok je přesně, dostali jsme k obědu svíčkovou. Tomáš tehdy snědl 28 knedlíků. Slovy dvacet osm. Ale před vystoupením. A tancovat zbojnické Ondráš, kde měl i sólo. „No, to jsem zvědav, co praskne dřív, jestli gatě nebo bachor“ řekl lehce a šel se převlíkat do kroje. 

Byl to taky ten, který mě učil jezdit na motorce. Na Pinckovi u nich na sadě ve Velkých Karlovicích. Dodělali jsme zahradu, jak se patří, přeměnili ji v motocrosovou dráhu, okruh. Nenaučil. Dodnes na motorce neumím. Takže, tam kde Tomáš a Tomáš jezdili na čas okruhy, já to hrnul pořád na jedničku. Do té doby, než jsem vzal stodolu šejdrem. Houby, projel napřímo. Pincek skončil pod senem, já na seně a ve vratech díra. „Ser na to, tata je v Tunisu“. Luboš byl tehdy na montáži na dva roky.

Do té doby se datuje i další historka. Přijel kamarád gymnasta ze Šumperka na závody. Večer jsme se potkali opět ve Vsacanu na Francii. A slovo dalo slovo a šlo se k Tomášovi na večírek. Opět zaznělo „Tata je v Tunisu“ a ochutnávali jsme jeho bar. Několik lahví padlo a nebylo to zlé pití. No prostě a jasně, nakulili jsme se řádně. Ráno zvonek u dveří. „Běžte někdo otevřít“, ozvalo se z kuchyně, netušíc nikdo, co se tam stalo. Ve dveřích sousedka s kýblem, vodou a hadrou. Ten, kdo mi umazal (poblil) okna, ať si to jde umýt. Chudák Petr gymnasta nám už trénovaným skrze folklor nestačil v tempu. Jo a ty závody taky nestihl. Asi i štěstí. A kuchyně, to byla špička. Tam seděl Tomáš uprostřed, sundal brýle a vypadal jak želva Ninja. Celá kuchyně byla hnědá, celá. Od mleté kávy. V noci dostal chuť na kávu, nasypal ji do elektrického mlýnku, jen jaksi zapomněl na zásobník, ten tam nedal. Pustil a usnul. Čerstvě namletá káva byla opravdu všude. Jen řekl opět v klidu. „Nevíte, kde mám vodu“?

Když skákali na Kohútce z okna hotelu do hromady sněhu netušíc, že je pod ní kupa uhlí na celou zimu. To okno bylo v patře pár metrů nad zemí. Všichni ogaři Malé Jasénky. Opět skutečnost.

A bude ještě hustěji. V mládí jsem se učil hrobařem. Co to melu. V mládí jsme vyrazili na Disco ples do Růžďky. Taky výborný počin. Vlakem na Bystřičku, pak pěšky do Růžďky a nad ránem opačně. Čekali jsme na vlak asi dvě hodiny, ještě že se v čekárně topilo, tehdy ještě v kamnech. Ale bez Tomáše. Narazil si na plese slečnu místního hajného. A kde je hájovna? Bingo, na samotě většinou. Nyní to povím slovy Tomáše. „Ty vole, doprovodil jsem ji až k hájovně. Broky jsem nedostal. No, a přece se nebudu vracet na Bystřičku. Z Růžďky přes Dušnou je to do Luhu kousek. Ty vole, lezu sněhem po kotníky, pak po kolena, chvílemi se brodím po pás (byl únor a na Valašsku se ještě běžně vyskytoval ten bílý nesmysl sníh). Po několika hodinách konečně vyjdu na horizont a říkám si, konečně Vsetín. Sejdu do údolí a ty vole, jsem v Rožnově“.

Cestou z bálu z Hovězí, samo, že zase pěšky se nám chtělo na toaletu. Tedy na pole. Tedy, prostě se nám chtělo. Šli jsme polem, je přece širší jak cesta. Tomáš to pojal se vším všudy. Šli jsme kroji. A jak říkával Staňa, valaši museli mít buď obrovská péra, nebo nevím, proč měli rozparek bokem. Kdo měl na sobě valašské nohavice a musel, ví, o čem mluvím. Rozmotat pásek, sundat gatě a ulevit si. Tomáš si ulevil, gatě natáhl a ejhle. Nadělal si při tom do gatí. No nebyla to voňavá cesta. Druhý den se mě jeho maminka ptá, jestli náhodou nebyl Tomáš opilý. Že nechal celý kroj na schodech. Za tuto historku by se mohl Tomáš na mě a její zveřejnění zlobit, ale myslím, že při jeho povaze ani ne. Mimochodem mi to vrátil na vojně. Když si trůnil na pouze jednom záchodě pro celý Jánošícký pokoj a četl si. Když jsem bušil na dveře a řval, pusť mě, nebo se po….. Tak vytrval, do vojenských gatí jsem si nadělal já. Prostě jsem se posral. Pak otevřel a řekl: „To neumíš poprosit“? Tak v tomto jsme si kvit.

Tomek dává každému, koho zná k dobru zážitek se studnou ve ValMezu. „Prostě jsem se na ní takhle postavil, ona se SAMA rozevřela, pumpa zajela dovnitř a zase se SAMA zavřela“. No fáááákt.

Pochopili jste správně, i na vojně jsme byli spolu, tedy jeden rok, pak jej Komár odvelel raději, než by totálně Tomáš převrátil bojeschopnost naší armády. Ale těch zážitků bylo. Tak alespoň některé.

Když jsme suplovali za Stáťas 14 dnů na Žofíně v Praze, stálo to za to. Dva dny stojí za zmínění. Tehdy Tomáš netancoval, už ani nevím proč, tak stál u boďáku a z balkonu nasvětloval. Do té doby, než usnul. My si toho všimli kupodivu až ráno, nebylo to poprvé, co by Flash zmizel jen tak. Ráno nás na Žofíně vítal se slovy: „Kdo může tvrdit, že chrápal na Žofíně. Probral jsem se v noci, a nešlo se nikudy dostat ven. Fakt ani přes okýnko záchodu. Tak jsem vylezl na ochoz a chrápal dál“.

A korunu tomu dal, když nás mazáci poslali koupit pár piv na večer. Zaútočili jsme na Obchodní dům Máj. Tomáš vzal vozík. Narval jej lahváčema. U pokladny prodavačku předběhl. „Mám jich tam přesně šedesát. Víc jich tam nevejde. Chcete je přepočítat? Ale bude to trvat“. „Nemusíte je vyndávat vojáčci“ a namarkovala šedesát. Do kufru jich vešlo devadesát. A že byl těžký len loďák. Ještě, že už tehdy měl Jánošík kufry na kolečkách“. Že by se někde stala chyba? Ne, s bontonem „Musíme ty komunisty porazit alespoň přes chlast, proto jsme je o třicet piv obrali“, jsme odcházeli po Národní třídě, kolem Národního divadla na Žofín. Kde stál Komár a kouřil v ten den svou asi šedesátou cigaretu. „Copak vám to tam cinká“? Tomáš jen suše: „Koupil jsem tatovi xylofon, bude mít narozky“. Myslím, že v tu dobu si Komár uvědomil, že takové dementy ještě v Jánošíku neměl, co soubor existuje. I když …… víme své i z dřívějších generací a jejich akcí. Co Čápe, že miluješ hasící přístroje?

Nevím dodnes proč Komár Tomáše odvelel. To ví jen ti dva. Po roce Tomáš z Jánošíku odešel. Oznámil mu to na Vyšču před zkouškou. Jedno slovo Tomáš používá často. To slovo je Š…. Když jsme se vrátili na pokoj po zkoušce v noci, nevěřili jsme. Na všem to slovo bylo napsáno. Ten, kdo vymyslel černý, lihový fix, toho by měli popravit. Na každé posteli, matraci, šprušli, okně, parapetu, prostěradle, spacáku, skřínce, prkýnku na krájení, noži, chlebu, konzervách, stěnách, toaletním papíru. Každý na svém kartáčku na zuby. Úplně na všem, skutečně, i tam, kde byste to nečekali. Dal si tu práci a za těch pár hodin všude napsal Šulin…… „Tak se tu mějte pánové a zase někdy, někde. Zdar, Šulini“. A odjel na bojovku někam do pryč.     

Jediné, co se nám nepovedlo spolu absolvovat je, že jsme spolu nikdy neabsolvovali zahraniční zájezd. A snad i dobře. Byl by schopen převrátit státní režim té země. Ale na druhou stranu by to za ty zážitky stálo.

Na dlouhá léta jsme se odloučili, já byl mnoho let v Čechách, mém milovaném Hradci Králové a pak i v Praze. Dnes se setkáváme jen už občas. Ovšem pak to stojí za to. Ještě, že už jsme „dospělí“. Před několika lety jsem trávil Vánoce u brášky. A jeden večer, když byl bratr v koupelně, zvonek. Šel jsem ke dveřím, nikdo. Za půl hodiny další zvonek, to už bratr otevřel a tam Tomáš se svojí ženou. „Pojďte na večírek, k sousedům“. Mě se nechtělo, po hodině jsem se k nim ovšem přidal. Rostík, šel hned. Když nás soused vyhnal, asi mu ruplo, tak k Prcíkovi je to 5 metrů. Tomáš šel sám, manželka odešla domů. A večírek pokračoval. Ráno. Probuzení. „Navrátil. Šuline, co děláš u mě doma“? Podotýkám, že jsme se drželi za ruce. „Ty jo, já nejsem doma, kde se tu bereme? A kde ty?“ Jako by to bylo v mládí. Dnes už by se to stát nemohlo. Totiž už dlouho nepiju. A nekouřím. A hlavně, ještě že Tomáš bydlí daleko, asi 100 metrů. Avšak on to neví. I když.

Tome, mám Tě moc rád, vzpomínky jsou věčné a pravdivé. Věřím, že pokud si toto někdy přečteš, tak to jen a jen potvrdíš.   

Tomáš.....

Jak pojmout toto vzpomínání? Dlouho jsem polemizoval s touto myšlenkou? Snad mě Tomáš nezabije. Jelikož se toto vše stalo, byť některé příběhy nudou znít až přehnaně, ba co víc, možná jako sci-fi. Věřte však, že opak je pravdou a těch zážitků je na samostatnou knihu. Takže jsem to vzal z gruntu a popíšu zážitky, které mě napadly spontánně a nemusel vzpomínat. Vždyť je mi padesát a člověk už zapomíná. Vám se to nestává? A protože Tomáš je člověk typu flegmatického, věci bere tak nějak přirozeně, prostě se staly, a hlavně se baví. Prostě jak se říká, střelec.

Tomáš je třetí v pořadí mužů, tanečníků v rodě. Všichni vynikající a uznávaní. Naše první setkávání jsem začal vnímat ještě jako malý kluk, když jsem Prcíka doprovázel na odjezdy na vystoupení Malé Jasénky. Už tehdy dokázal být Tomáš na několika místech zároveň, tedy alespoň to takto vypadalo. Jak by řekl Sheldon Cooper, jsem Flash. Nikdy nezapomenu, jak vzal hroudu sněhu a prostě a normálně ji posadil na hlavu Evičky. Tedy posadil, narazil je přesnější. A hroudu? I zde budu přesnější. Obrovskou hroudu sněhu. Velikosti asi tak Adrejky. No a když potom přešel do dospělého souboru, stali se z nás na dlouhá léta nejlepší přátelé. Ve trojici Tomáš, Tomáš a moje maličkost (tehdy opravdu maličkost, dnes spíše válcuju) jsme zažili neskutečné. A když potom Tomek přešel do Lipty, nic se na přátelství nezměnilo. V tu dobu jsme vymysleli a uskutečnili projekt zvaný KaLiJas a absolvovali mnoho folklorních akcí, festivalů, dovolených. Jo, pardon. Asi netušíte, co je to KaLiJas. Prostě se dalo dohromady pár šílenců, folkloristů z Kašavy, Lipty a Jasénky. Trávili jsme s Tomem každou volnou chvíli. Hodiny, dny, měsíce, roky. Tak tedy pojďme trochu zavzpomínat a bavit se vzpomínkami.

Kamkoliv jsme přišly, hrozil průser, ale o to více jsme žili. Když se jednoho krásného pátku v létě, v době nás náctiletých, zjevil v kavárně hotelu Vsacan, kde jsme jako frajeři chodili na Francii (pověstná káva, šíleně sladká) a trávili, spíše zabíjeli čas, zjevil Tomáš v teplákách, nazouvákách a síťovkou. „Co tam máš?“ povídám. „Mamka mě poslala pro kuře a mléko v pytlíku, no a dostal jsem chuť na kafe“. Na tom by nebylo nic zvláštního, jen je potřeba zmínit, že se Tomáš s nákupem vrátil až v pondělí po práci. Prostě jsme celý víkend někde trajdali. Místo mléka přinesl kyšku (prý je zdravější, tvrdil mamince) a kuře už zase žilo. Pochodovalo smradem a vlastně teklo. Jen bylo jiné barvy. Zelené.

Prožívali jsme spolu všechno. Šmigrust, Velikonoční pondělí jsme končili vlastně v úterý příchodem do MEZu, do práce, podotýkám, že jsme šli vždy v kroji. Vrátný vždy koukal jak tele na nová vrata. Než člověk obešel všechny cérky z Jasénky a Vsacanu (vidíte, jaká pak to byla nenávist?). K Ilonce jsme pravidelně docházeli kolem šesté večer a sedali si opatrně, protože tam už vždy spal Pavlík ze Vsacanu. A nebyla poslední v řadě na seznamu.

Tomáš miluje svíčkovou. Takže stalo se málo vídané, na Národní přehlídce folklorních souborů v Třinci, myslím, že v roce 1985. Ano, ten rok je přesně, dostali jsme k obědu svíčkovou. Tomáš tehdy snědl 28 knedlíků. Slovy dvacet osm. Ale před vystoupením. A tancovat zbojnické Ondráš, kde měl i sólo. „No, to jsem zvědav, co praskne dřív, jestli gatě nebo bachor“ řekl lehce a šel se převlíkat do kroje. 

Byl to taky ten, který mě učil jezdit na motorce. Na Pinckovi u nich na sadě ve Velkých Karlovicích. Dodělali jsme zahradu, jak se patří, přeměnili ji v motocrosovou dráhu, okruh. Nenaučil. Dodnes na motorce neumím. Takže, tak kde Tomáš a Tomáš jezdili na čas okruhy, já to hrnul pořád na jedničku. Do té doby, než jsem vzal stodolu šejdrem. Houby, projel napřímo. Pincek skončil pod senem, já na seně a ve vratech díra. „Ser na to, tata je v Tunisu“. Luboš byl tehdy na montáži na dva roky.

Do té doby se datuje i další historka. Přijel kamarád gymnasta ze Šumperka na závody. Večer jsme se potkali opět ve Vsacanu na Francii. A slovo dalo slovo a šlo se k Tomášovi na večírek. Opět zaznělo „Tata je v Tunisu“ a ochutnávali jsme jeho bar. Několik lahví padlo a nebylo to zlé pití. No prostě a jasně, nakulili jsme se řádně. Ráno zvonek u dveří. „Běžte někdo otevřít“, ozvalo se z kuchyně, netušíc nikdo, co se tam stalo. Ve dveřích sousedka s kýblem, vodou a hadrou. Ten, kdo mi umazal (poblil) okna, ať si to jde umýt. Chudák Petr gymnasta nám už trénovaným skrze folklor nestačil v tempu. Jo a ty závody taky nestihl. Asi i štěstí. A kuchyně, to byla špička. Tam seděl Tomáš uprostřed, sundal brýle a vypadal jak želva Ninja. Celá kuchyně byla hnědá, celá. Od mleté kávy. V noci dostal chuť na kávu, nasypal ji do elektrického mlýnku, jen jaksi zapomněl na zásobník, ten tam nedal. Pustil a usnul. Čerstvě namletá káva byla opravdu všude. Jen řekl opět v klidu. „Nevíte, kde mám vodu“?

Když skákali na Kohútce z okna hotelu do hromady sněhu netušíc, že je pod ní kupa uhlí na celou zimu. To okno bylo v patře pár metrů nad zemí. Všichni ogaři Malé Jasénky. Opět skutečnost.

A bude ještě hustěji. V mládí jsem se učil hrobařem. Co to melu. V mládí jsme vyrazili na Disco ples do Růžďky. Taky výborný počin. Vlakem na Bystřičku, pak pěšky do Růžďky a nad ránem opačně. Čekali jsme na vlak asi dvě hodiny, ještě že se v čekárně topilo, tehdy ještě v kamnech. Ale bez Tomáše. Narazil si na plese slečnu místního hajného. A kde je hájovna? Bingo, na samotě většinou. Nyní to povím slovy Tomáše. „Ty vole, doprovodil jsem ji až k hájovně. Broky jsem nedostal. No, a přece se nebudu vracet na Bystřičku. Z Růžďky přes Dušnou je to do Luhu kousek. Ty vole, lezu sněhem po kotníky, pak po kolena, chvílemi se brodím po pás (byl únor a na Valašsku se ještě běžně vyskytoval ten bílý nesmysl sníh). Po několika hodinách konečně vyjdu na horizont a říkám si, konečně Vsetín. Sejdu do údolí a ty vole, jsem v Rožnově“.

Cestou z bálu z Hovězí, samo, že zase pěšky se nám chtělo na toaletu. Tedy na pole. Tedy, prostě se nám chtělo. Šli jsme polem, je přece širší jak cesta. Tomáš to pojal se vším všudy. Šli jsme kroji. A jak říkával Staňa, valaši museli mít buď obrovská péra, nebo nevím, proč měli rozparek bokem. Kdo měl na sobě valašské nohavice a musel, ví, o čem mluvím. Rozmotat pásek, sundat gatě a ulevit si. Tomáš si ulevil, gatě natáhl a ejhle. Nadělal si při tom do gatí. No nebyla to voňavá cesta. Druhý den se mě jeho maminka ptá, jestli náhodou nebyl Tomáš opilý. Že nechal celý kroj na schodech. Za tuto historku by se mohl Tomáš na mě a její zveřejnění zlobit, ale myslím, že při jeho povaze ani ne. Mimochodem mi to vrátil na vojně. Když si trůnil na pouze jednom záchodě pro celý Jánošícký pokoj a četl si. Když jsem bušil na dveře a řval, pusť mě, nebo se po….. Tak vytrval, do vojenských gatí jsem si nadělal já. Prostě jsem se posral. Pak otevřel a řekl: „To neumíš poprosit“? Tak v tomto jsme si kvit.

Tomek dává každému, koho zná k dobru zážitek se studnou ve ValMezu. „Prostě jsem se na ní takhle postavil, ona se SAMA rozevřela, pumpa zajela dovnitř a zase se SAMA zavřela“. No fáááákt.

Pochopili jste správně, i na vojně jsme byli spolu, tedy jeden rok, pak jej Komár odvelel raději, než by totálně Tomáš převrátil bojeschopnost naší armády. Ale těch zážitků bylo. Tak alespoň některé.

Když jsme suplovali za Stáťas 14 dnů na Žofíně v Praze, stálo to za to. Dva dny stojí za zmínění. Tehdy Tomáš netancoval, už ani nevím proč, tak stál u boďáku a z balkonu nasvětloval. Do té doby, než usnul. My si toho všimli kupodivu až ráno, nebylo to poprvé, co by Flash zmizel jen tak. Ráno nás na Žofíně vítal se slovy: „Kdo může tvrdit, že chrápal na Žofíně. Probral jsem se v noci, a nešlo se nikudy dostat ven. Fakt ani přes okýnko záchodu. Tak jsem vylezl na ochoz a chrápal dál“.

A korunu tomu dal, když nás mazáci poslali koupit pár piv na večer. Zaútočili jsme na Obchodní dům Máj. Tomáš vzal vozík. Narval jej lahváčema. U pokladny prodavačku předběhl. „Mám jich tam přesně šedesát. Víc jich tam nevejde. Chcete je přepočítat? Ale bude to trvat“. „Nemusíte je vyndávat vojáčci“ a namarkovala šedesát. Do kufru jich vešlo devadesát. A že byl těžký len loďák. Ještě, že už tehdy měl Jánošík kufry na kolečkách“. Že by se někde stala chyba? Ne, s bontonem „Musíme ty komunisty porazit alespoň přes chlast, proto jsme je o třicet piv obrali“, jsme odcházeli po Národní třídě, kolem Národního divadla na Žofín. Kde stál Komár a kouřil v ten den svou asi šedesátou cigaretu. „Copak vám to tam cinká“? Tomáš jen suše: „Koupil jsem tatovi xylofon, bude mít narozky“. Myslím, že v tu dobu si Komár uvědomil, že takové dementy ještě v Jánošíku neměl, co soubor existuje. I když …… víme své i z dřívějších generací a jejich akcí. Co Čápe, že miluješ hasící přístroje?

Nevím dodnes proč Komár Tomáše odvelel. To ví jen ti dva. Po roce Tomáš z Jánošíku odešel. Oznámil mu to na Vyšču před zkouškou. Jedno slovo Tomáš používá často. To slovo je Š…. Když jsme se vrátili na pokoj po zkoušce v noci, nevěřili jsme. Na všem to slovo bylo napsáno. Ten, kdo vymyslel černý, lihový fix, toho by měli popravit. Na každé posteli, matraci, šprušli, okně, parapetu, prostěradle, spacáku, skřínce, prkýnku na krájení, noži, chlebu, konzervách, stěnách, toaletním papíru. Každý na svém kartáčku na zuby. Úplně na všem, skutečně, i tam, kde byste to nečekali. Dal si tu práci a za těch pár hodin všude napsal Šulin…… „Tak se tu mějte pánové a zase někdy, někde. Zdar, Šulini“. A odjel na bojovku někam do pryč.     

Jediné, co se nám nepovedlo spolu absolvovat je, že jsme spolu nikdy neabsolvovali zahraniční zájezd. A snad i dobře. Byl by schopen převrátit státní režim té země. Ale na druhou stranu by to za ty zážitky stálo.

Na dlouhá léta jsme se odloučili, já byl mnoho let v Čechách, mém milovaném Hradci Králové a pak i v Praze. Dnes se setkáváme jen už občas. Ovšem pak to stojí za to. Ještě, že už jsme „dospělí“. Před několika lety jsem trávil Vánoce u brášky. A jeden večer, když byl bratr v koupelně, zvonek. Šel jsem ke dveřím, nikdo. Za půl hodiny další zvonek, to už bratr otevřel a tam Tomáš se svojí ženou. „Pojďte na večírek, k sousedům“. Mě se nechtělo, po hodině jsem se k nim ovšem přidal. Rostík, šel hned. Když nás soused vyhnal, asi mu ruplo, tak k Prcíkovi je to 5 metrů. Tomáš šel sám, manželka odešla domů. A večírek pokračoval. Ráno. Probuzení. „Navrátil. Šuline, co děláš u mě doma“? Podotýkám, že jsme se drželi za ruce. „Ty jo, já nejsem doma, kde se tu bereme? A kde ty?“ Jako by to bylo v mládí. Dnes už by se to stát nemohlo. Totiž už dlouho nepiju. A nekouřím. A hlavně, ještě že Tomáš bydlí daleko, asi 100 metrů. Avšak on to neví. I když.

Tome, mám Tě moc rád, vzpomínky jsou věčné a pravdivé. Věřím, že pokud si toto někdy přečteš, tak to jen a jen potvrdíš.   

Prcík

Když vyslovím, napíšu, vyřknu slovo Prcík, každý zasvěcený folklorista v okruhu Praha, Košice, Ostrava, Brno ví, o kom dnes budu psát. A věřte, že si to zaslouží snad nejvíce ze všech již zmíněných, ba i budoucích osobností, kteří se svých řádků ještě dočkají. Má práce se psaním, která mě pohltila natolik, přináší uklidnění a uspokojení, ventilaci emocí, že se už těším na každý řádek, o který se podělím se svými čtenáři. A mám velkou radost, že Vás přibývá, že se snad i líbí. A jeden ze 101 cílů tohoto roku 2019 je napsat každý týden jen blog pro pobavení, vzpomínky, nostalgie, tak rovněž jeden recept do kuchyně, který třeba může být inspirací a bude chutnat. Byť jsem muž, vaření mě skutečně velmi baví. A pokud chutná přátelům a hlavně Libce, ženě mé milované, je to ta nekrásnější pocta. Pocit klidu na duši.

Prcík, tato přezdívka vznikla někdy v druhé polovině osmdesátých let v Jasénce a bylo převzata z jednoho francouzského filmu, kde byla postava s tímto přízviskem. Nevím už ovšem, zdali s tímto srovnáním přišel Mireček nebo se takto oslovil sám můj bratr Rostík. Ovšem vím jistě, že toto padlo poprvé v předsálí kulturáku na Sychrově. A Rostíkovi tato přezdívka zůstala na celý život. Rostislavů, Rosťů, Rostíků je mnoho, ale Prcík, bráška můj mladší, je mezi folkloristy jen jeden.

Nebudu zde vzpomínat na kariéru Prcíka, ta byla hodně bohatá, o tom někdy jindy. To si zaslouží samostatný článek, protože mám pocit, že byl mnohdy nedoceněný, ale spíše jen několik vzpomínek mě dnes napadá, které si zaslouží zmínění a třeba Vás i pobaví.

Mám před očima dvě fotografie spojené se začátkem jeho tančení. První je ještě ze školky, kdy s Andrrrejkou (rrrrr z důvodu jejího ráčkování) mají společné foto z nějaké besídky. Stále mám před očima ty chemlonové kalhoty pletené naší babičkou, které měl Prcík na sobě. Kdyby jste nevěděli, co je to chemlon, tak věřte z vlákna, pseudo vlny, chemického sajrajtu, který pokud jste měli tu smůlu a rodiče Vám dopřáli oděv z tohoto výmyslu slovenských socialistických soudruhů, jako byste na sebe navlékly něco upletené z krokodýla a protkané červenými mravenci. Jauvajs, taky jsem měl tu smůlu. Ale zase se to dobře páralo. A druhá, v tu dobu nezvykle barevná s oranžovou aktovkou, kdy jako šestiletý už byl solista Malé Jasénky v pásmu Prvňáčci. Do Malé Jasénky vstupovali s Andrrrrejkou spolu a na základě besídky ze školky.

Prcík byl vždy vynikající tanečník, přirozený, když bylo potřeba, makal naplno, ale také, jak sám tvrdí, bylo mi dobře se flákat ve třetí řadě. Natancovali jsme spolu s Prcíkem mnoho, sóla v Ondráši v začátku, duo odzemek Kerý kerého. Mimochodem, toto bych si ještě rád někdy s Prcíkem zatancoval, už by to nebyly špičkové výkony, ale o to více bychom si to užili a jistě zažili mnoho srandy během těch čtyřech minut. Třeba, někdy, snad….uvidíme. I do VUS Ondráš, tehdy ještě VSPT Jánošík se dostal se mnou. Sice o rok později, ale o to to byla větší legrace. Když někdo na chodbě roty v Židenicích zařval Navrátil a ozvalo se který? Kdo může říci, že byl se svým vlastním bratrem na vojně, na jednom pokoji? Konkurz bráška zvrtal, byl vystresovaný, nervozní, tréma. A protože jsem Komárovi dělal pucfleka, jednou jsme někam jeli jeho příšerně hráškovým odstínem zeleného Wartburgu a Komár se ptá, suše, ale trefně: „Co ten tvůj bratr“? „Co myslíte Čendo“, ptám se vykáním, protože potykali jsme si až na konci vojny a mého působení v Ondráši. „No brácha, pokazil konkurz“. „Já vím“ odpovídám. Přišla zásadní otázka. „Chceš jej tady“? „Čendo, když mu dáš šanci, nezklame Tě. Je vynikající tanečník, přirozený, svůj.“ Tuto konverzaci si pamatuji doslova. „Tak já jej vezmu, budeš ho tu mít“ a přejeli jsme bránu Jaselských kasáren v Brně. A můžete si být jisti, že zanechal velkou stopu v Jánošíku. Ale v začátku tohoto psaní jsem slíbil trochu humoru, tak pojďme k nezapomenutelným zážitkům Prcíka, které jsou již legendární a mnozí jej potvrdí, že se skutečně staly.

Když se Prcík vrátil z Jánošíku do civilu a zpět do Jasénky, probíhala běžná zkouška souboru. Na tom by nebylo nic až tak legračního do chvíle, kdy se Rostík uprostřed tance zastavil, nikdo neví proč. A vypadla věta, kterou už nikdy nikdo nesmaže. „Andrrrrejka si holí nohy“ a prostě pokračoval v tanci. Ano ta malá, velká tanečnice, se kterou jsme se potkávali desetiletí.

Provedení Cyrilka při Fašankách od Rostíka je nedostižné. Dušan jednou povídá: „Fuj, toto Ti zůstat, raději si to hod“.

Zažili jsme mnoho příhod na zahraničních zájezdech. Jen to chvíli trvalo, protože ač se Mireček jako vedoucí snažil sebe víc, za dob minulých jsme mohli jet na zájezd do prohnilé kapitalistické ciziny vždy jen jeden. Nemyslitelné, dva bratři. A Prcík je bohužel mladší, takže jezdil já. Poprvé jsme spolu jeli na turné až v roce 1992 do námi milované Maenzy v Itálii. Když nás první večer oba bratry vzal Lucca do jeho baru, aby se pochlubil, no spíše nad ránem, do té doby jsme notně popíjeli rum v naší školce, kde jsme spali. Lucca nám mimo jiných drinků namíchal i koktejl Modrá laguna. Chutnalo to příjemně, opravdu byla krásně modrá, jen Prcík dodal: „Nechci vidět ráno naše hovn….“.

A jelikož byla Jasénka v Maenze i v roce 1997, když jsem byl už i jako vedoucí a trochu mě Prcík proklínal. Měli jsme oba soubory, náš i místní hostitelský, společný večer v Miguely v restauraci, horská, překrásná, klidná a romantická. Ta restaurace. Sama v okruhu dvou kilometrů. Prostě překrásná restaurace. Společné posezení, společenský večer. A protože Ital začíná každé jídlo nudlema na jakýkoliv způsob, ale pokaždé s rajčaty, i naše večeře začínala penne con pomodoro. A když číšník chodil s tácem a pobízel k nášupu, kdy jsme již prima vera měli v sobě, Prcík: „Nech to tu všechno, já si poradím“ a ten tác, jak to říci slušně? Prostě sežral asi dalších šest porcí. „Asi jsem se přežral“. A začali nosit grilovaná masa a saláty. „Kdybych praskl, to tu nenecháme“. Povídá Rostík a stal se asimetrickým. V tu chvíli byl asi metr vysoký a asi metr široký. Stalo se to, co jsme si nepřáli. Zdeněk Kašpar přišel s příšerným nápadem, půjdeme něco zatancovat, domluvil se s Robertem a Miguelou. A pověřil mě. „Bratře, jsi debil“? Povídá Prcík, „tanečník s plným břichem nemůže tancovat, vždyť jsem jak ten buvol venku“. Zdeněk si nedal říci, tak jsme šli na plac. Ještě si pamatuji, že se ozvalo:“ Běžte všichni co nejdál ode mne kdyby náhodou a pokud by se mi snad povedlo udělat dřep, tak mě tak nechte, protože už se zákonitě nemůžu pohnout“. Jelikož z tohoto existuje video záznam, tak si buďte jisti, že nekecám. I z té ukrutné hromady těstovin, co pozřel.

I zájezd do Walesu byl velmi vydařený, dokonce jsme se tam setkali s naším kamarádem Radem Kerlíkem, který tam byl s Vranovčanem. To by bylo na jiný dokument. A na propagačních materiálech byl Rasťo Petreje, který tam byl o rok dříve. Vraceje se domů se nám v Belgii v Ostende porouchala Karosa a my stáli celou noc na místě vypili všechny láhve whisky Vat 69, původně vezeny příbuzným. Takže na kaši. No, než jsme se upravili, aby nás doma nepoznali, tak Prcík to povýšil minimálně o pět levelů. Když jsme stáli na zdi nad místním přístavním kanálem pro bárky, Luďa si tak pohrával se svým nazouvákem, až mu tam do těch nečistých vod spadl. Tak aby se nemusel trápit, hodil tam i druhý. Rostík dostal spásný nápad to vytáhnout. „Luďo, uděláme to jako Rychlé šípy, podržíš mě za ruku a vytáhneme obě“ No a pak už pohled pro bohy. Záměr byl geniální, jen provedení tolik ne. My totiž s Vat 69 začali už na trajektu. Ty záběry přeji všem, kdy jsme bavili celou loď na zádi. „Držím, tě“, povídá Luďa. „Jo,jo, pevně“. „Trochu kloužeš“ zase Luďa. „Cítím to, drž vole, spadnu, padááááám“ a Prcík zahučel do těch, s prominutím sraček. V každé ruce trepku, ozvalo se jen „Hep, hep“, když si hrál na čubičku a vylezl na molo. No smrděl jak čistička odpadních vod. Však Luďa se zachoval jako gentleman. „Půjčím ti šusťákovku“. Ano, tu šusku, bez které v těch časech správný Čech nemohl vycestovat. Jak barevná hudba. „Budu alespoň trochu čistý. Co na tom, že je mi malinko velká.“ No malinko, vypadali jako Pat a Patashon. Prcík velikost tehdy M a Luďa XXL. Ale v čistém. Konec? Houby, má to dohru. Jelikož jsme měli povinnou přestávku pro řidiče a opět ve Frankfurtu, kde jsme utráceli poslední marky ještě tehdy. Při návštěvě místního megamarketu jde Prcík s klukama po krámě a proti nim zaměstnanec s rudlem plným Coca Col. Nějak zavrávoral a svůj náklad vyklopil přímo před Rostíka. To by se ještě dalo chápat, dokud ty nápoje nezačaly stříkat a Prcík dostal zásah jako od hasičů. Sice už nesmrděl jako pár hodin před tím, ale zalepený byl celý a domů přijel ve stavu lámavém, protože to na něm uschlo. Dva zážitky s tekutinami za pár hodin stačilo.

Zkusme se ještě na chvíli vrátit na čas vojny, prosím. Těch zážitků je vážně na knihu. Ale jen trochu. Když nám Čenda, vždy zařídil návštěvu brněnského valašské bálu, byla to pro nováčky v souboru první akce v krojích Jánošíku. Když jsme se vraceli po bále nad ránem domů do kasáren, táhli jsme i basu. Na Ruďáku (dnešním Moravském náměstí) jsme naskákali do taxi značky Volha všichni. Tedy až na Prcíka a basu,ten už se tam nevešel. Když jsme se ohlédli, dodnes vidím ten pohled. Prcík a basa uprostřed obrovského náměstí. „Blbci, vždyť nezná Brno, jak se dostane“. Kluci jen odpověděli, „nějak to zvládne“. Když jsme dorazili do kasáren a vešli na pokoj, zažili jsme naprostý šok. Prcík stál na pokoji opřený o basu a povídá slovy diplomata: „Kde se couráte pánové“? Buď umí bráška cestovat časem nebo nevím. Jednou mi to Rosti musíš říci a prolomit tajemství staré už 30 let.  

I mamince dokáže připravit skvělé překvapení. Jednou se tak na večer vrací domů, ještě svobodný a u dveří bytu 7, slovy sedm párů hnědých, barexových, vojenských bot. Prcík dovezl kamarády ze souboru Jánošík. Mamka stála u plotny, už uvařený kýbl kyselice, čtyři pánvice jely naplno a asi tak metr výšky bramboráků. „Ještě, že máme doma vždy brambory, zelí, smetanu a mouku“. Mamka sice upocená až na zadku, dokonce i na mě zbylo. Dostala však snad tu nejkrásnější pochvalu a uznání. Kluci se postavili a pověděli tu nejkrásnější vetu toho dne, týdne, měsíce, roku? Myslím, že i desetiletí. Možná i více. „Tetuška, velmi pekne Vám ďakujeme za jedlo, veľmi nám chutilo“. A šli všichni umýt nádobí.

Tak takové zážitky jsme schopni s Rostíkem, Prcíkem zažívat. Rostík mi mnohokrát pomohl, byl mi podporou, když mi nebylo dobře, byl na dně, mnohokrát podržel a i když to dnes bylo myšleno humorně, zaslouží si mou úctu. Není jen bratr, je i můj nejlepší kamarád. Bratře, děkuji Ti, že jsi. Mám Tě moc rád…. Tvůj bráška Roman

Psáno s laskavým svolení brášky Rostíka, Prcíka.

Trochu vánoční

Toto spojení dvou slov je pro mne navždy, jako i pro diváky divadla Karla Pippicha každým rokem počátkem prosince, kdy Národopisný soubor Kohoutek z Chrudimě bilancuje rok a pod tímto spojením uvádí vždy vyprodané představení, svátkem. Několikrát jsem stál v tomto divadle při koncertu na jevišti a užíval si atmosféry. Jako stabilní člen právě Kohoutku a nebo Tanečního divadla BuFo Praha. A tímto počinem pro mne začínaly Vánoce. Trochu vánoční je pro mne, asi jako pro každého človíčka v této zemi obdobím klidu. Klidu? Ještě pár let zpátky jsem Vánoce přímo nesnášel. Ptáte se proč? Vysvětlení je prosté. Měl jsem pocit, že lidé zblbli. Honí se týdny předem po nákupních centrech. Nakupují dárky za tisíce, dokazují si nevím co, kdo má víc peněz? Jsou schopni si brát zboží z vozíků, strkat se, pomalu se kvůli zboží servat. A kvůli čemu? Jedné večeři, krátkému setkání u stromečků, večerní pohádce (pokud vůbec) a tím Vánoce končí. Tohoto nechci být účasten. Přiznám se nyní, že jsem několikrát strávil Štědrý den naprosto osamocen, utíkal z reality, do samoty. Dobrovolně. Avšak byly i roky, kdy mi nic jiného nezbylo. Hodně jsem si zapříčinil sám a bylo to pro mne ponaučení pro nynějšek, snad i restart mého života.

A Libka, žena moje milovaná, je příčinou obratu. Pozitivní nálady, kdy jsem si uvědomil, že nejde o stres, nýbrž o zastavení se. Užití si každé minuty s lidmi, které máme rádi, nejde o dárky, ale o atmosféru, o lásku, koledy a vše, co k svátkům patří. Když bychom se dnes zeptali kohokoliv na ulici, co vlastně svátky vánoční oslavují, čeho jsou příčinou, proč je zažíváme, myslím si, ne jsem přesvědčen, že možná jeden ze sta nám dá správnou odpověď. A včera jsem si to znovu oživil.

Před mnoha a mnoha lety jsem byl jako člen Jasénky každý rok účasten představení Valašských pastýřských her, které Zdeněk Kašpar bravurně zvládl divákům podat a my si to užívali naplno. Mramorový sál zámku na Vsetíně, to byl vždy stánek našich her. Ten modrý koberec na pódiu, kam jsme jako Vacula, Mičuda a další uléhali k spánku. Písně a úpravy Zdeňka nás elektrizovaly, známá to husí kůže. Čáp, Staňa Adidas, Zdeněk, Libor, Dušan a Dušan, Prcík, já a sbor tanečníků a tanečnic.

- Hej přijeli do Betléma pastýře, hééj, hééj pastýře, hráli notně děťátečku na lýře….

- Milí bratři, nechme teho, hleďmě každý místa svého

- Tak se, sobě počal smutně spáti a začalo sa ně cosi zdáti

- Gloria, gloria, in excelsis deo

- Máám palicu hrčovanú, a vy všecííí poďte za mnú

- Slááva, Slááva, na výsostech bohu

- Vzůru šuhaji vespolek, staň každý dobrý pacholek

- Anděl sa zjavuje pastýříčkom

- Na tých vscackých horách, nalézal sa valach, čtyři vědra tabáku skůřil, eště sa ho nenakůřil

- Mígnul bych ťa po lebeni, že by ťa hned spaní přešlo (že Libore, nikdy jsi to nedal správně),

    má tam být Mígnul bych ťa po lebeni, že by ťa hned přešlo spáání

- Přijmi ty dary od nás Ježíšku

- Buďme všichni bohu chválí, že sme sa juž dočekali

- Ovcé, moje ovcé, nech vás pase kdo chce

- Já su bača, půjdu z předy a veznu si kúsek krejdy

- Děkujeme panu hospodáři za tú koledu

- Můj milý Ščepáne, tabáčku nemáme, daj patáček na tabáček, spolem vyšňupáme

Tak tímto končil právě Zdeněk tyto hry a pak už jen zpívání koled. Jasénko, pročpak jste upustili od tohoto počinu? Bylo to vždy překrásné. U koledy „Ejhle chasa naša, běží ze salaša“ mi vždy vyhrkly slzy. Je to podle mého srdce ta nejkrásnější koleda, jakou jsem kdy slyšel. Ta slova a melodičnost, přechody. Prostě nádhera. Pokaždé vidím Mirečka, jak si notuje a diriguje v prosklených dveřích, aby jej nikdo z diváků neviděl a přitom byl skoro na jevišti. Prostě profesionál.

Její text si dovolím sdílet…..

Ejhle, chasa naša, běží ze salaša, obuškama pleskajú, jakúsi radosť majú, skákajů, výskajú, gajdujú,

tancujú, neb s oblakú od andělú radosť velikú čujú.

Běhajú, zháňajú, chytajú, lapajú, k Betlému pospíchajú a děťátku po kozlátku dávajú.

Co ty, Kubo, vezmeš? Ty spíš hneď jak lehneš; nabijh dobře svůj pluhák a vem na sebja sajdák;

přichystaj, nachystaj, co chytneš, s chuťu daj, co patří tomu děťátku, hleď,

abys to nezmeškál, žinčice, lahvicu, z pohanky krupicu; naplň nu plnú flasku, aby díťa živa bylo aj s matkú

https://www.youtube.com/watch?v=hsGJE6Vlb1s      odkaz..

O to krásnější pocit jsem zažil, když už tedy tuto hru nemáte možnost v podání Jasénky vidět, že jednou Eliška psala na facebook. Hrajeme dnes ve Viole Valašské pastýřské hry. Kdo chce, přijďte. Sám v Praze, vánoce na krku. Tak jsem tedy vyrazil. Na Národní třídě to není těžké minout. Bože můj, to je krása. Studenti DAMU v čele s Eliškou předvedli právě ony hry, které byly k nerozeznání od našich her, měl jsem sto chutí skočit za nimi na jeviště a přidat se. Všechno zmíněno výše bylo prezentováno. Zalila mne nostalgie, láska k Valašsku. Dlouze jsem po představení studentům děkoval. Paní Eva Kröschlová tyto ztvárnila naprosto famózně. Děkuji Vám paní profesorko, Děkuji Zdeňku za tato díla. Tohle jsou pro mne ty pravé Vánoce.

A co víc, již jsem zmínil včerejšek. Libka, žena moje milovaná, která musí být zmíněna, mi řekla. „Pojedeme na Živý Betlém“ Do Skanzenu v Rožnově. Nikdy před tím jsem jej neviděl. A to jej rožnovské soubory dávaly po dvacátépáté. „Ano, to chci“ povídám. Komorní amfiteátr v zimě zaplněný, to se nepovede jen tak. Malé zpozdění začátku. Tomáš, režisér představení přichází do kabiny techniků, kdy nás míjí, protože stojíme hned vedle, povídá: „Josefovi kleklo auto, ale už je tady, začneme“. Pán vedle mne, kterého neznám, ale krásně jsme se bavili a ne jen představením jen tak utrousil: „Tak mu pořiďte osla“. Totálně mě rozsekal, odboural. A vlastně už se držel děje. Představení se povedlo na výbornou. Na jevišti koně, osel, ovce, vše živé. Omlouvám se tanečníkům a zpěvákům, ale kdy si s Vámi zahraje zvěřena? 

 Takže jsem se opět vrátil do her, jen jako divák. Čáp, který je hrával se mnou, stál na jevišti v roli hospodského. Proč už neděláme hry na Vsetíně? Proč, proč, proč?

Tak tohle je pro mne součást Vánoc, svátků klidu, pohody a radosti. Svátků, které spolu s Libkou, ženou mou milovanou prožíváme spolu poprvé. O to více intenzivněji.

Dokonce si dám ve svých padesáti letech poprvé na vánoce kapra. Ne, že bych jej nikdy nejedl, ve třetí třídě školy povinné jsem jej pozřel v jídelně k obědu, no a pak v rámci plavání se školou jej vrátil do jeho přirozeného prostředí. Tedy do vody. Tedy do bazénu. Tedy malinko přežvýkaného. Pro nechápající, šavle do vody. Proto jsem jej z jídelníčku vytěsnil. Navíc se u nás nikdy kapr k vánocům nedělal. Jen mořské ryby. Miluji ryby přitom. Tak tedy dobrou chuť. Jdeme večeřet. I naši hafani mají speciální krmě. Tak ŠŤASTNÉ A VESELÉ.

Přejeme Vám všem krásné prožití svátků vánočních, lásku, úsměv a rozzářené oči.

Gloria……………….

Vaši Romule a Libka

Zdeněk Kašpar, vážně, nevážně

Zdeněk Kašpar…..

Stačilo by napsat tato dvě slova a každý na Valašsku si vybere své. Nebylo by důvodu více zmiňovat. Nebyl bych ovšem správný Jasénčan, abych ve svých vzpomínkách tuto osobnost opomněl.

Hudebník, skladatel i sběratel lidových valašských písniček Zdeněk Kašpar se narodil do muzikantské rodiny na konci května 1925. Rodná obec Jasénka, dnes součást Vsetína, byla místem, kde vyrůstal a od svých sedmi let se pod pevným otcovým vedením učil hrát na housle. Později byl žákem Augustina Blahutky, vsetínského varhaníka a žáka Leoše Janáčka. Po absolvovaní Masarykova reálného gymnázia ve Vsetíně a Pedagogického institutu v Gottwaldově /Zlín/, pracoval po více jak čtyřicet let jako učitel a později i ředitel na vsetínských základní školách. Na konci čtyřicátých let minulého století se několik mladých hudebníků z obce Jasénka rozhodlo založit hudební soubor. Mezi nimi byl i Zdeněk Kašpar, který v souboru Jasénka, jak byl soubor valašských písní a tanců pojmenován, působil jako zakládající člen, hráč na housle a od roku 1950 i primáš cimbálové muziky Jasénka. Patřil i mezi vynikající zpěváky lidových písní, takže byl předurčen po absolvování Lidové konzervatoře v Ostravě, obor dirigentství pěveckého sboru a orchestru, aby tak významný lidový soubor řídil.

Zasloužil se o založení cimbálových muzik Malá Jasénka /1970, dnešní Jasan/ a dvou dětských cimbálových muzik Malá Jasénka /19992, 1999/. Hlavní soubor Jasénky absolvoval od svého založení takřka stovku zahraničních zájezdů a domácí koncerty vysoce přesáhly počet čtyř tisíc koncertů doslova od Aše až po poslední moravskou dědinu. V čase, kdy učiteloval ve Velkých Karlovicích, začal sbírat lidové popěvky a ve vsetínské oblasti nasbíral více jak pět tisíc písniček, které vydal v několika sbornících.

Od roku 1946 pravidelně Zdeněk Kašpar spolupracoval s Československým rozhlasem Ostrava a počínaje rokem 1956 také s Českou televizí. Hudebně i jako scénárista se podílel na pěkné řádce televizních pořadů jako např.: Na posledním groši; Okradená šenkérka; O mlýnech a mlynářích; Úsměvy valašského Slavína; Zpívánky; Vítání jara a mnoha dalších. Podílel se na nahrávání mnoha hudebních alb: Jasénka /1974/, Hraje Jasénka /1992/, Trvalky /1998/, Přes Javorník chodník /2001/ a další….

Zdroj : www.fdb.cz

 

Zdeňku, Vy…., tak jsem měl tu čest jej oslovovat a byl šťastný z každé konverzace, komunikace s tímto umělcem, primášem, uměleckým vedoucím. Dvakrát mi nabídl tykání a přesto mi srdce nikdy nedovolilo toto přijmout. Úcta.

Ano, byl přesně ten, který Jasénku nejen umělecky posouval, směřoval, nikdy nedopustil její propad. Při svých realizacích jsem mnohokrát se Zdeňkem konzultoval své záměry. Nikdy mi neodpustil polevit, byla občas i složitá domluva, ovšem vždy jsme našli pochopení a kompromis. Až nyní po letech chápu jeho myšlení a zapálení, jako i patriotismus. Ano až ve svých letech. A věřte, měl vždy v práci pro soubor pravdu. A tak jako Mirek i Zdeněk si zaslouží více blogů. Dnes bych rád vzpomenul pár snad humorných, někdy i překvapivých historek. Prosím, není mým úmyslem Zdeňka zesměšnit a rodina Kašparů se snad nebude za toto na mne zlobit. Viďte holky. Ale i Zdeněk měl smysl pro humor. Takový specifický, zvláštní. Snad pro někoho až nepochopitelný. Avšak vše činil s čistým srdcem a úmyslem.

Jeho úsměv číslo 34 (zasvěcení ví) byl proslavený. Když se zahleděl někam do třetí řady diváků. Při svých preludacích si to mohl dovolit. Le Matin, francouzský deník v roce 1985, jej doslova srovnával při našem pobytu, k Smetanovi a Dvořákovi. Skutečně nepřeháním. Snad bych ten výtisk i dohledal. 

Při jednom z dalších zájezdů, kdy jej vyjímečně nedoprovázela jeho žena Lojzička, naše krojařka a garderobiérka, měl sebou na stravu na cestu řízky a pak ještě jogurty. Zdeněček si smlsnul na řízcích a jogurty nechal na později. V naší neklimatizované Karose se jíž druhý den staly nepoživatelné. Ba co víc, tyto se dostat do rukou teroristů, kompletně by nás v Karose ubily těmito jogurty. Byly to časované granáty. Však taky jeden vybouchl. Zdeněk jen pronesl: „Staňo, nevíš proč?“ A dál mazali svůj desetníkový mariáš ve složení Zdeněk, Staňa, Břeťa a Petr….

Irsko, Cork, rok 1991, festival pěveckých sborů, kam se Jasénka dostala omylem. Dodnes nikdo neví, co jsme tam dělali, kam nás to Ministerstvo kultury vyslalo. Ale bylo tam překrásně. Tak nás pořadatelé za luxus hotelu, kde jsme zase byli sami, ostatní účastníci spali na internátech, využili pro své komerční a reklamní účely, když jsme tedy přijeli a urazili cestu přes půl Evropy. Vystoupili jsme pro jednoho ze sponzorů festivalu, nejmenovanou farmaceutickou firmu. Ne, že bych chtěl dodržet literu zákona a neprovádět propagaci, jen si fakt nepamatuji název. Na to by vám odpověděl přesně Mirek, ten měl sloní paměť. Pamatoval si přesně kde jsme vystupovali který rok, co to bylo za zájezd a dokonce, kde jsme měli co k jídlu. Šílenec. A právě při obědě u sponzora u stolu vedení firmy a naše „generalita“ v čele se Zdeňkem. Pan ředitel položil jednoduchou otázku. „Do you speak english?“. A Zdeněček promtně: „Yes, yes, trošku“. Stala se z toho nezapomenutelná hláška v souboru.

Podobně Zdeněk hovořil plynně několika světovými jazyky. V mé milované Maenze v Itálii, provincia Latina, regione Lazio (pro světoběžníky a cestovatele) a taky osobní vazby Zdeňka na Itálii, poněvadž Hanička, vnučka v Itálii žije. Tak tedy v Maenze, v roce 1992 Zdeněk povídá Robertovi, tehdejšímu vedoucímu našeho partnerského souboru Gruppo folk di Maentino, naprosto spisovně italsky: „U nás v České republice prší, rozumíš?“ Robertovi padla sanice a absolutně netušil, co bylo míněno. Myslím, že tam stojí ještě dnes a nechápe. Ne, kecám, vloni, když jsem přátele navštívil po dvaceti letech, tímto je všechny zdravím, už na náměstí u kašny Roberto nebyl. Stejně jako, když se ti dva viděli poprvé při našem příjezdu. Podotýkám, bylo pondělí. Zdeněk:“Kdy bude první vystoupení?“, sotva došlápl na italskou půdu. Roberto:“v sobotu“. Zdeněk:“Ale je tady krásně“.

Rovněž Itálie, pláž u Bari, ale jiný rok, čekání osm hodin na transfer, trajekt na náš oblíbený ostrov, destinaci, festival na ostrově Levkáda. Zděněček vykráčel z jednoho z mnoha osvěžení v moři, ten den byl fakt hic, sedl si na deku. „Staňo, normálně si takto plavu a najednou proti mně kondom“. Staňa pak po chvíli povídá, když se šel náš primáš projít. Píšu to po dvaadvacáté hodině, takže můžu a snad nikoho neurazím. „Kdyby řekl šprcka, olačka, prcguma. Já tu marně půl hodiny přemýšlím, co je to kondom“. Takto zadumaného Staňu viděl jen párkrát v životě.

Zdeněk byl vždy gentleman. Zapřísáhlý nekuřák. A přesto jsem jej viděl jednou v životě kouřit. Ve Francii na konci měsíčního turné roku 1995. Nikdo neví, kde se u autobusu na konci zájezdu vzalo takové množství cigaret, seděli jsme na patníku u místního nákupního centra Mamout, na boku naší Máni, Karosy to žluté, čekajíc na poslední opozdilce, kteří utráceli poslední franky na blbosti domů, a pak ještě na ty naše dva zásobovače moku rudého, stolního vína ze spodního regálu, ideálně v pětilitrových butylkách za pár šušňů. Přece nemůžeme takovou cestu zvládnout střízliví. To bychom nedali. Tak na tom patníku kouřili všichni. Ano i Zdeněk. Pamětníci tvrdí, že to bylo podruhé v životě souboru. Ovšem, já byl přímým účastníkem jen jednou. Tolik foťáků a objektivů do jednoho místa nenajdete ani na tiskovce vlády.

Zdeněk byl bohém, umělec každým coulem. Velmi mne ovlivnil, velmi. Při jednom vzpomínkovém koncertu povídá tehdy ještě Janek R.: „Muzikant, který nezná a nezahraje Kašparovy úpravy, jako by neexistoval“. Měl stoprocentní pravdu. Také při každé návštěvě Skanzenu v Rožnove zajdu na Valašský Slavín u kostelíka a se Zdeňkem prohodím pár slov. Pokaždé!!!

A Libka, žena má milovaná? I v tomto příběhu má své místo. V roce 1987, jak říkáme našem roce X, byla účastna jako divák soutěže v odzemku, prvního ročníku Memoriálu Dušana Růžičky. Velmi mi fandila a tam začal náš příběh. Víte, kdo nám tehdy, tedy i mě hrál pod nohy. Ano, cimbálová muzika Jasénka s primášem Zdeňkem Kašparem.

Tak kdopak Libku najde???